My, občané, poslední roky až příliš často žasneme s rozčarováním i sílícími obavami nad některou z mnoha kauz, které neustále generují lidé v čele našeho státu. A je jedno, jaké strany jsou zrovna u moci. Ono totiž jak se říká, leklá ryba páchne od hlavy a smutnou pravdou bývá, že největším zájmem politika je osobní profit ze služby své vlasti. Z tohoto důvodu by bylo žádoucí, aby lidé věnovali pozornost pravé podstatě oněch problémů a ne jednotlivým kauzám, které často slouží jen ke krytí a odvádění pozornosti.
Ti, co stojí v čele ČR, mají mandát, kterým je občané pověřují spravovat stát a svěřují jim tím v dobré víře, značnou moc nad svými životy. Bohužel si tyto vedoucí špičky nepřipouštějí, že bez mandátu a hlavně lidu za sebou jsou také jen řadovými občany. Svého postavení zneužívají, jak se jen dá, bez ohledu na zbytek populace, přičemž se spoléhají na důvěřivost obyvatelstva a jeho neochotu ke konfliktům. A očividně asi mají pravdu, protože jim to stále prochází.
Máme poslance, kteří mají zastupovat zájmy obyvatel tohoto státu, ale ruku na srdce, kdo z vás po nich chtěl to, co předvádějí poslední roky? Znáte nějakého poslance, jenž opravdu dělá svou práci a snaží se prosazovat zájmy a postoj obyvatelstva svého obvodu? Stačí se podívat na jejich chování – ať už jsou jakékoliv strany – ve sněmovně či senátu. Pokud vůbec přijdou do své práce, často tam spí, čtou noviny, namísto probírání státní agendy se hašteří na osobní úrovni atd. Jak by asi dopadl běžný občan, kdyby se choval v zaměstnání jako oni a neodváděl práci, za kterou je placen? Naopak by úmyslně přijímal rozhodnutí, která poškozují jeho zaměstnavatele, i přímo zpronevěřoval svěřené finance? Běžného člověka by čekal trest, jakmile by to šéf zjistil. To se ovšem netýká politiků na vyšších postech. Nikdo je nepovolá k zodpovědnosti, a pokud ano, většinou jen musí opustit svůj dosavadní post, a brzy jsou vidět na jiném vysokém postavení jinde ve státní správě nebo u soukromé společnosti. Případně si udělají krátký odpočinek, a pak tzv. převlečou kabát a šup, k nějaké jiné – nejlépe opět vládní – straně a dobře placené funkci. Těmto našim zástupcům (zaměstnancům) dáváme vysoké platy a příspěvky. Na provoz politickým stranám vydáváme přes státní rozpočet, respektive naše daně, desítky až stovky milionů korun i přesto, že stát je stále více zadlužen. Za naše, často tvrdě vydělané peníze (ano naše peníze, stát měl – nadneseně řečeno – vlastní řádné příjmy naposledy v roce 1989) od nich očekáváme pouze to, k čemu se oni sami dobrovolně a vědomě zavázali. Tím myslím dodržování a jednání dle následující přísahy:
Slib poslance i senátora podle článku 23 odst. 3 Ústavy České republiky zní:
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Nejvyšší volení funkcionáři demokratického státu – ať už jde o poslance, ministry či prezidenta republiky – vstupují do své funkce tím, že slibují čestné jednání a péči o veřejné blaho. Zdá se vám, že svůj slavnostní, veřejně složený a tedy závazný slib plní? Ne. Po všech ostatních je však toto nekompromisně vyžadováno. Například, svědci u soudu slibují, že budou vypovídat pravdu, a pokud jsou usvědčeni z opaku, jsou potrestáni.
Často se u nás také mluví o korupci. Pravdou ovšem je, že ji nejvíce umožňujeme my, apatická veřejnost, nezajímající se o politiku a veřejné věci. Dále pro veřejnost uzavřené mocenské a politické kliky, které není možné kontrolovat, díky nedostatku otevřenosti, transparentnosti a v neposlední řadě i nedostatečná justice. Vysoká politická korupce nakonec vede ke kleptokracii – vládě zlodějů – situaci, kdy už odpadá i předstírání poctivosti a upřímnosti před veřejností. A právě kleptokracie je to, kam situace v ČR nyní směřuje, protože vládní činitelé nejsou voláni k osobní odpovědnosti za své činy!
Ve spojitosti s výše uvedeným si připomeňme definici následujícího výrazu: Zrádce je člověk, který se dopustil zrady, buďto z hlediska zákona (pak jde z hlediska zákona o zločin), nebo morálky. Podstatou zrady je tedy i závažné zneužití udělené důvěry.
Závěrem musím říci, že nechápu stálý nezájem občanů věci změnit. Proč veřejnost nejde hromadně vyjádřit svou nespokojenost do ulic, což je jediná věc, ze které má každý politik, potažmo každá vláda strach? Čeho se lidé tak bojí, že jediné, co se svým nesouhlasným postojem dokáží, je zahlcování diskusí na internetu? Vše se pouze zhoršuje, to musí být zřejmé i průměrnému člověku, jenž se nezajímá hlouběji o politiku. Zvlášť, když už dokonce i z masmédií – z kterých je většina do značné míry pod kontrolou různých politických stran – je ona děsivá skutečnost stavu ČR zřejmá.
Proč lidé raději vynakládají svou energii, na ušetření pár korun při shánění se po slevách v obchodech, nebo děláním přesčasů, pro přilepšení k platu, namísto snahy řešit podstatu problému. Jak absurdní starostlivě si střádat zrnka jednoho svazku pšenice a zbytek pole nechat lehnout popelem. Ti, které jsme si vybrali ke správě našeho státu, naší země a našich prostředků, každého z nás ať už úmyslně nebo z neschopnosti obírají o astronomické částky! Každý účet však bude muset nakonec někdo zaplatit.
V kontextu řečeného, prostě nerozumím přístupu svých spoluobčanů k tomu, co má majoritní vliv na existenci každého z nás, na to jaký život prožijeme my i generace příští. Obávám se budoucnosti česko-moravsko-slezkého národa, který si nedokáže zjednat pořádek doma, natož odolávat problémům světovým. Obávám se doby (nepříliš vzdálené), kdy zjistíme, že jsme opravdu na dně. Samozřejmě v té době už s tím nic neuděláme a jen malému procentu z nás svědomí podstrčí myšlenku, že je to vše jen a jen naše chyba – většina bude ovšem obviňovat kohokoliv, cokoliv jiného za své neštěstí.
