TOPlist

Osel, seno a státní rozpočet

Reklama


Prosinec 13, 2011

 

http://www.nurn.cz/kierke/obrazy/usen.jpg

 

O třetí adventní neděli vysílal Český rozhlas dvojka hru, pohádku. Vím, neměl bych to poslouchat a infantilní sklony spíše potlačovat, navíc byla i politicky nevhodná, hrál v ní Moučka-Pláteník a navíc hrál dobře. Ale člověk dvakrát…

Zkrácený obsah pohádky, jejíž nejznámější verze je muzikál (Catherine Deneuve a Jean Marais). Ten se od rozhlasové verze liší podstatně, v něm princezna prchá před incestně naladěným vlastním otcem. Normalizační verze je mnohem přijatelnější: podle závěti zesnulé královny se má krásná princezna provdat za krále ze sousedního království. Když tedy holčina docílila patnácte jar a binárně vyrašila, poslali ji na námluvy. Král se na první vizuální štrejchnutí zabouch, normální pedouš, vždyť to bylo o fous. Jí se ale král nelíbil, měl šedé vlásky a ve tváři vrásky, tedy vymyslela (za pomoci lesní baby) tři těžko splnitelné úkoly, jináč že pes neskočí. Chtěla podvakrát šaty z jakési výstřední tkaniny, co jiného než šatičky mají dívčiny ve svých roztomilých hlavičkách (zapomněla ale na botičky). Jenže král tyhle dva obtížné úkoly splnil, díky oslu, který mu výrobu hader profinancoval. Byl to kouzelný osel, zepředu se do něj dávalo seno a vzadu z něho padalo zlato. Když tedy zbývala poslední próba, nevěděla ta káča (Naďa Konvalinková) napotřetí nic lepšího, než chtít, aby jí král dal kůži z toho osla.


Panovníkovi to rozmlouvali, že podřízne příjmy státního rozpočtu jako o několik století později Topolánek s Nečasem dohromady, ale zamilovaný osel (dvounohý) neslyšel, neviděl a čtyřnohého osla vydal řezníkovi. Jenže Nána stejně vzala roha a aby ji nepoznali, navlíkla si tu oslí kůži a začernila tvář, postup tedy zcela obrácený přípravě kandidátek na královny krásy.


Už mě to nebaví, tedy ještě zkráceněji: po milostném zklamání s mladým, krásným, leč jak psí čumák studeným zlatovlasým princem se Káča vrací zpět ke staříkovi (čtyřicetiletému, pche!), ten už ji ale nechce, neboť prozřel, asi už mu taky neto tamto. Pak se to nějak srovnalo, králi se pár let ubralo, asi vyjágra, a hepyend.


Tak.


Napadlo mě hned několik věcí. Jednak to, že se pro kvalitní rozhlasovou hru musí do komunistického archivu. Je jedno proč, je to ale fakt. Najednou je bolševickej archiv dobrej a nesmrdí. Jsou tam stejně kvalitní pohádky z posametové doby? Nevím, ale rád bych to věděl.


Za druhé – filozofická otázka: proč se někteří postarší pánové tak honí za mládím? Šedesátiletý traktorista asi těžko bude tokat okolo šestnáctek. U umělců a průmyslníků je to téměř norma, že v požehnaném věku opustí svou pěkně ojetou a spolehlivou veteránku a vrhnou se na nákup sporťáků. Prosím, neodsuzuji, když se stařík ojediněle a tajně zaběhne, vždyť se potom zase vrátí k rodinnému krbu, i když někdy s určitým zpožděním, jehož délka se měří tzv. Strauss-Kahnovou konstantou. U telátek je motivace jasná: líbí se jim vytrénovaní, svalnatí buržujové a režiséři, kteří mají z fitka vyboulené bicepsy i na místech, kde normální občan nosí peněženku. A samozřejmě je důležitá i sláva, která píchání s magnátem provází, blesky fotografů blýskají a pozornost je upřena jenom na jalovičku, která je náhle důležitá jenom proto, že je.


Ale těm chlapům se divím: k snídani telecí, k obědu telecí, k večeři změna, veal nebo Kalbfleisch.


A za třetí – když má král splnit náročné outfitové požadavky Nadi Konvalinkové, potřebuje peníze, hodně peněz. Poručí sluhům: „Dejte oslovi dvojnásobnou dávku sena!“


I feudálovi je jasné, že pokud má osel podat zlatonosný výkon, musí dostat do držky, pak se odvděčí tím, že chovateli dá do dížky. Nebo rovnou na účet.


A v té chvíli se mi rozsvítilo, jaký omyl asi stojí za hospodářskou politikou současné vlády. Nečas, Kalousek a Drábek, když byli malí, poslouchali Československý rozhlas, pohádku o oslí kůži, a zcela chybně si vyložili ono pravidlo, že osel má dostat do držky a pak z něj padají zlaté dukáty. Dávají národu do držky skutečně, reálně, pochopili přísloví doslova a teď marně čekají, že zmlácení lidé-oslíci začnou posílat do státní kasy dukáty.


Někdo by jim měl tu pohádku převyprávět, nespoléhat na jejich inteligenci, kde nic není, ani čert nebere, a princip dobře krmeného a vysoký daňový výkon podávajícího oslíka jim vysvětlit. Nejlépe nějak jemně, pedagogicky, diplomaticky, po vzoru amerického prezidenta z počátku minulého století, Theodora Roosevelta. Ten složité mezinárodní záležitosti řešil za pomoci velkého klacku.


Převzato z blogu autora


(Diskuze je otevřena i ZDE.)


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku