Září 02, 2011
Před několika dny byla zveřejněna analýza francouzského generála, která poukazuje na to, že by NATO dokázalo během pár dní zpacifikovat syrské vojenské síly v případě, že by se Aliance rozhodla v zemi intervenovat. Podobné prognózy jsme však slyšeli již v březnu před operací v Libyi. Aliance zde letecky válčí s armádou, která je vyzbrojena druhořadou sovětskou technikou, ale bleskového vítězství nad Kaddáfího silami se jí dosáhnout nepodařilo (rozhovor vznikal v době před klíčovým zvratem událostí v Libyi v minulých týdnech, pozn. aut.). Jak se s odstupem času díváte na vývoj války v Libyi?
Technicky vzato, konec konfliktu může přijít v několika podobách. Kaddáfího můžete zlikvidovat jednou bombou, když se trefíte, a situace se dramaticky změní. Můžete posílit akce pozemními jednotkami a rychlost řešení se akceleruje. Problém však je, že Západ vede čtvrtou, možná pátou válku na základě velmi špatného politického zadání. Pokouší se řešit cíle, které jsou řešitelné diplomaticky či nátlakovou politikou, vojensko-technickými nástroji. Vojensko-technická převaha Západu je evidentní. Jenže když vpadnete do Iráku a máte velmi špatně provedenou politickou analýzu, výsledek je otřesný. Totéž platí o Libyi: nejde přece o to porazit Kaddáfího, ale kdo přijde po něm. Problém není vojenský. Je v politických elitách, které neumějí správně zanalyzovat situaci a připravit řešení. Vojáci poté fungují, pejorativně řečeno, na zakázku. Dnes fungují na špatnou zakázku špatně, byť by během chvilinky mohli pozemními silami obsadit Libyi, stejně jako obsadili Irák. V tom je ta tragédie.
Proč tedy politické elity Západu nejednají na základě kvalitních analýz svých podřízených (tedy tajných služeb) a vrhají se do nepromyšlených akcí typu ochrana civilistů podle výkladu rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973?
Kvalita politické elity byla vždy spornou otázkou, problém však je, že to, co zažíváme se západními politickými elitami dnes, je utrpení. Objevily se faktory, které ovlivňují schopnost strategického uvažování. Paradoxem přitom je, že my jako většinová společnost tyto faktory považujeme za pozitivní. Fandíme tomu, aby se u moci střídaly různé politické elity, a chceme, aby se volby konaly pravidelně, tedy jednou za čtyři až šest let. Jenže zde je ten problém: Když najmete manažera na čtyři roky, připraví vám koncepci na pět let? Takhle nám mimochodem vznikly toxické deriváty v bankách. Tato skutečnost velice negativně ovlivňuje výchovu politických elit a jejich strategického myšlení. A když nemáte strategické myšlení, tak vlastně analýzu (řekněme tajných služeb o zbraních hromadného ničení v saddámovském Iráku) ani nepotřebujete. Potřebujete jen načasování své politiky ve vztahu k volbám; potřebujete vystrašit veřejnost, že třeba Írán vyvíjí jadernou zbraň, a veřejnost posléze zvolí válečníka Bushe mladšího do Bílého domu. Klíčovým je třetí rok vlády, když se blíží volby a začíná kampaň, nikoliv pátý, když už může být u moci váš soupeř.
Takže silnou iniciativu francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho směrem k libyjské operaci vnímáte primárně jako tah politického marketingu směrem k francouzským prezidentským volbám v roce 2012?
Politické elity jsou tak vychovávány; náš systém si vytvořil systém politického uvažování, které je zcela nekonkurenceschopné s konfuciánským strategickým myšlením, elity jsou z hlediska strategického rozhodování připravovány jinak než liberální političtí vůdci. Zapomněli jsme, že demokratický systém může efektivně fungovat, pokud jej vedou lidé, jako byl Perikles. Potřebujeme vůdce, kteří jsou vynikající. Demokracie má však tendenci velké a silné osobnosti ořezávat jako nebezpečné, liberální demokracie dvojnásob – skutečné vládnoucí elity jsou totiž mimo politiku. Kdyby byl v politice někdo velice silný, dokáže řekněme pozměnit chování bank, třeba výběr bankovních poplatků. Potřebují banky někoho tak silného? Nepotřebují. Výsledek je tedy takový, jaký je. Chovají se podle něj jak banky, tak politici.
Dokážeme na základě dnešních poznatků analyzovat podstatu arabských revolucí? V jedné studii zmiňujete, že jsme svědky „tvoření nového panarabského prvku".
Můžeme vidět společné znaky. Všimněte si, že hybatelem revolucí je všude mládež převážně střední vrstvy, tedy takzvaná facebooková mládež. Kromě manifestací v Řecku a Izraeli chybí rudé prapory, chybí symboly protestu. Maximálně se objevují národní vlajky. A chybí portréty – tedy scházejí vůdcové. Když se podíváme na Egypt, chybí i podobizny Násira. Fakt, že zde máme jako hlavní masu mládež spojenou Facebookem, vytváří obrovské možnosti manipulace. Objevují se zde prvky, které jsou alespoň pro mne osobně zatím nečitelné. Nevzpomínám si, že by odstřelovači někde ve světě stříleli ze střechy na manifestanty. Nyní je to všude, od Tuniska, přes Sýrii až po Bahrajn. Všude jsme tento fenomén zaznamenali. Toto je vše, co k tomu dokážu nyní říct; vidíme tedy, jak málo jsme schopni to číst.
Není tajemstvím, že zde nejsou připravené demokratické síly, ke kterým by se tyto revoluce uchýlily. Jsou tam sice na Západě vychovaní jedinci – děti oligarchů či generálové -, ovšem to není střední vrstva, která je základem pro liberální státní uspořádání. Nejpravděpodobnější alternativou se zdají být antikorupčně a sociálně laděné skupiny, které převážně inklinují k fundamentalistickému islámu. Ten tuto sociálně orientovanou politiku přináší. To naznačuje, že zde je přirozená voličská základna pro strany typu Muslimské bratrstvo. Čímž nechci říct, že bude automaticky následovat zdivočelá zahraniční politika. Jistě to však znamená změnu politiky vůči Izraeli. Proto se Izrael vyjadřuje tak opatrně. Má proč.
V jedné ze svých knih se zabýváte psychologickým aspektem politiky. Jak vnímáte mediální diskurs týkající se současné situace v Libyi a Sýrii?
Analýzu nám zhoršuje skutečnost, že můžeme pracovat jen s informacemi z médií, která situaci dílem vůbec nerozumí a dílem cíleně manipulují. Tato média automaticky odmítají užít informace například ze syrských vládních zdrojů a raději vysílají srdceryvné záběry střílejících civilistů z mobilu. Základní teze je, že informace od povstalců jsou automaticky objektivnější než informace z oficiálních zdrojů. Dnes ráno jsem na zahraniční televizi viděl záběry lidí, kteří nadšeně vítají vládní vojáky. Boje se totiž nevedou mezi armádou a civilisty, ale mezi ozbrojenou armádou a ozbrojenými civilisty. I když budeme souhlasit s cíli civilistů, stejně nemůžeme souhlasit s propagandou, která říká, že civilisté jsou pouze a jedině nevinní beránci. Tato cenzura znemožňuje jakýkoliv náznak věcné analýzy. Totéž platí o Libyi. To, co přináší třeba Česká televize, jsou přece směšné divadelní záběry! Nechci říct, že pravda je na vládní straně, jen tvrdím, že zde dochází k jasné mediální manipulaci.
V souvislosti se zmiňovanými revolucemi se bezpochyby mění geopolitická mapa Blízkého východu. Izrael sleduje okolní dění s pochopitelnou nervozitou, navíc se má na podzim na půdě OSN jednat o státě Palestina. Máte pocit, že je politika židovského státu i nadále udržitelná?
Z mezinárodně politického hlediska vidíme, že Izrael má specifické postavení. Lze konstatovat, že se opírá o silnou izraelskou lobby. Víme ale, že nejde pouze o židovskou lobby – některá z evangelických náboženství se obracejí k Izraeli jako k naději na příchod Krista, ten by měl přijít, až se opraví Šalamounův chrám. Tito náboženští fundamentalisté, jako byl Bush mladší, jsou vlastní církví, náboženským přesvědčením vedeni k podpoře Izraele. Když se podíváme na demografické aspekty, je ale jasné, že židovský stát nemůže při nadcházející konstelaci přežít, byť má vojensko-technickou převahu a též motivace jeho vojáků je vyšší než u Arabů – brání svoji existenci. Jinými slovy, pro Izrael je tento stav dlouhodobě neudržitelný a je lepší hledat kompromisy v politické rovině než se spoléhat na vojenskou převahu a mezinárodní podporu.
Pro nás, středoevropské intelektuály humanistického zaměření, je nutné se naučit, že obě strany mají pravdu. Jak Palestinci, tak Izraelci mají legitimní požadavky a jejich národně-emancipační hnutí jdoucí proti sobě jsou oprávněná. V tom je tragédie celého sporu. Směr řešení vede k redefinici hlavních aspektů – strany nelze vidět pouze jako národnostně a nábožensky rozdělené, je třeba je seskupit i podle sociálních praporů. To je extrémně náročný úkol a nemám pocit, že by se nějaká politická elita tímto směrem vydala.
NATO se od konce bilaterálního napětí a následného rozšíření na východ od Berlínské zdi stalo spíše politickým klubem než vojenským uskupením. Většinu jeho rozpočtu pokrývají USA a minulý americký ministr obrany Robert Gates prohlásil, že USA už nebudou nadále platit za evropskou bezpečnost, pokud se starý kontinent stane pouze černým pasažérem. Jak vnímáte roli NATO v dnešním bezpečnostním uspořádání?
V principu platí, že v každé vojenské alianci má rozhodující slovo ten nejsilnější. Proto se vlastně tyto aliance dělají – aby se slabší mohl schovat u silnějšího. Vojenská aliance není žádný demokratický klub – největší úkoly jsou kladeny na nejsilnějšího a ten má samozřejmě největší pravomoci. Sice nejvíce platí, ale je i autorem strategie. NATO se v podstatě chová podle americké vojensko-politické zakázky. Tento princip není špatný, prostě to tak ve vojenských aliancích je.
Otázkou tedy není financování, ale strategie. Samozřejmě že USA dávají více na zbrojení než Evropa, podle mne však Američané dávají na zbrojení třikrát více, než potřebují k udržení převahy. Z hlediska politického úkolu udržení vojenské hegemonie je Amerika přezbrojená. Není nejmenší důvod, proč by ji měla Evropa v zuřivém zbrojení napodobovat. To se promítá do mezinárodní politiky. USA v mezinárodní politice nadužívají sílu. A výsledky jsou, jak vidíme, tristní. Evropa se donedávna, než se zbláznila kvůli Libyi, snažila o prosazování svých zájmů ekonomicko-kulturním vlivem. Africká unie chování NATO v Libyi odsuzuje. To, že se o tom nemluví u nás, neznamená, že se o tom nemluví v Africe. Na to doplatíme. Opět se chováme jako primitivní kolonialisté.
Spatřujete pokrytectví Západu v prosazování ekonomických zájmů schovávaných za roušku rétoriky o ochraně civilistů a lidských práv?
Je to díky chování nás, Západu, tentokrát ve formě NATO, v Libyi. Nejde o to, že by USA či NATO byly špatné, jde o špatně prováděnou strategii. Reálné chování se odlišuje od nové strategie NATO přijaté v Lisabonu na podzim 2010, která je dobrá. Je v ní například dohoda o protiraketovém systému s Ruskem, jenže se tak reálně neděje.
Takže Obamova snaha o reset vztahů s Ruskem ve formě dohody o snížení počtu nosičů New START z Prahy 2010 a o zrušení konceptu čistě amerického protiraketového ochranného deštníku pod hlavičkou NATO nepřináší požadovaný efekt?
My teď tady můžeme sedět v Praze, být členy NATO a říkat si, že Rusko vůbec neohrožujeme. Dozbrojujeme Gruzii, stavíme základny v Černomoří, Rumunsku, Bulharsku a Polsku… Sedněte si ale do ruského generálního štábu a dívejte se, jak kolem vás stahují smyčku. Zbraně mají velmi nepříjemnou vlastnost – mohou být použity. Podle mne je aktuální chování NATO – vzhledem k možnostem západní civilizace – chybné. Hrajeme o přežití.
Pokud bychom se tedy drželi vašeho názoru, tak se NATO nemělo angažovat v Libyi? Rusko tvrdí, že Západ si rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973 vyložil po svém a takřka ji zneužil.
Tímto způsobem rozhodně ne. Ta rezoluce je špatná, protože umožňuje několik výkladů a to, co předvádí NATO – způsob vedení boje, neschopnost dát explicitně najevo, jak postupovat po vojenském vítězství -, to vše svědčí o nepřipravenosti akce.
Takže rozhodnutí České republiky uznat legitimitu libyjských povstalců bylo unáhlené?
Řekněte mi, kdo v Česku rozhodl, že jsme ve válce se státem, s nímž máme diplomatické styky? Jako člen NATO jsme museli s bombardováním Libye souhlasit: ve vojenském spolku tohoto typu se o válce rozhoduje konsenzem. Ovšem kdo reálně zvedl ruku? Byl to ministr obrany, předseda vlády nebo vláda jako celek? Byl to nějaký velvyslanec v Bruselu? Takto se chová demokracie v Česku. Jinými slovy: nevíme, kdo jsou povstalci, co mají v plánu a v jakém postavení je Kaddáfí. To nevíme. Rozhodně ale víme, že než začalo bombardování, byla to sociálně nejrozvinutější země Afriky.
Takže neočekáváte, že by se Západ vrhl do vojenské intervence proti režimu Bašára Asada v Sýrii?
Po zkušenosti z Libye s překroucením rezoluce Rady bezpečnosti jsem si téměř jist, že v případě hlasování o Sýrii bude v OSN vetovat podobný návrh Rusko i Čína. Rozhodně neodsouhlasí další bezhlavé bombardování.
Někteří analytici tvrdí, že Západ se horlivě vrhl do libyjské akce kvůli končícím francouzským a italským koncesím na vývoz libyjské ropy. Další práva měla být prodána Číně.
Ano, to je jasně čitelné. Celá logika je jasná. I proto Čína a Rusko s využitím práva veta Západu v Radě bezpečnosti OSN nedovolí prosadit další víceznačnou rezoluci.
Oskar Krejčí publikoval přes dvacet knih o mezinárodní politice, působí jako prorektor pro výzkum na Vysoké škole veřejných a mezinárodních vztahů Praha. V devadesátých letech byl politickým poradcem premiérů Adamce a Čalfy.
Převzato z Revue Politika
