Zvykli jsme si na pokrytectví. Banky odmítají jakýkoliv návrh na regulace, odrážejí každý pokus na antitrustová omezení, ale když se dostanou do úzkých, najednou požadují intervenci státu – musí být vykoupeny, jsou příliš důležité na to, aby mohly padnout.
V konečném důsledku však my všichni poznáme, jak velká byla ta záchranná sít. A známky omezených možností americké federální banky a ochoty ministerstva financí zachraňovat byly zřetelně vidět při kolapsu jednoho z nejznámějších jmen na Wall Street – investiční banky Lehman a Brothers.
Hlavní otázka se vždy točí kolem systémového rizika – do jaké míry ovlivní pád finanční instituce finanční systém jako celek? Wall Street často přeháněl systémové riziko (vezměme například mexickou finanční krizi v roce 1994), ale nerad dovoluje pohled do vlastních obchodů. Ministr financí Henry Paulson před dvěma týdny usoudil, že riziko kolapsu celého finančního systému je dostatečně velké na to, aby zachránil hypotéční obry Annie Mae a Freddie Mac, ale ne dostatečně velké v případě investiční banky Lehman a Brothers.
Současná finanční krize vznikla následkem katastrofálního zhroucení důvěry. Banky spolu uzavíraly obrovské sázky na půjčky a majetky. Byly navrženy komplexní transakce k přenesení rizika a k zatajení klesajících hodnot majetku. V této hře jsou vítězové a poražení. A není to hra s nulovým ziskem na jedné straně a ztrátami na druhé, je to hra se ztrátami (a to pro všechny). Jakmile idé prohlédnou marketingové podvody ve finančním systému, jakmile u nich vznikne averze k riziku, objeví se ztráty. Trh jako celek se potopí a ztratíme všichni.
Finanční trhy závisí na důvěře a tato důvěra erodovala. Zhroucení Lehman a Brothers vytvořilo mocný symbol nového poklesu důvěry a ozvěna tohoto zhroucení bude pokračovat. Krize důvěry přesahuje bankovní sektor. V globálním kontextu upadá důvěra v americké politiky. V červenci 2008 na schůzce G8 na Hokkaidó Amerika ujistila spojence, že věci se konečně zlepšují. Týdny, které následovaly, přinášely za sebou celý řetěz známek globální nedůvěry k americkým vládním expertům.
Jak vážně můžeme porovnávat současnou krizi s pádem burzy v roce 1929? Většina ekonomů věří, že máme monetární a fiskální nástroje i dostatek vědomosti na to, abychom dokázali odvrátit zhroucení v takovém rozsahu. Navzdory těmto nástrojům a vědomostem byl Mezinárodní měnový fond a americké ministerstvo financí spolu s centrálními bankami a ministry financí z mnoha zemí schopni prezentovat pro Indonésii v roce 1998 takový druh "záchranné politiky", že ji přivedla k ekonomické katastrofě. Co horšího, je těžké mít důvěru ve způsob, jakým vláda nakládá s finančními prostředky, když víme, jak přehlížela naprosto špatné hospodaření a korupci ve válce v Iráku a jak reagovala na hurikán Katrina. Existuje-li vláda, která by dokázala zvrátit tuto krizi v depresi, pak je to právě tato Bushova vláda.
Americký finanční systém selhal ve dvou klíčových odpovědnostech: v managementu rizika a v přidělování kapitálu. Bankovní průmysl jako celek nedělal to, co by dělat měl – například vytvořit produkty, které by Američanům umožnily zvládnout způsob jak udržet své domy, když stoupnou úrokové míry nebo klesnou ceny nemovitostí – a teď stojí tváří v tvář změnám ve svých regulačních strukturách. Naneštěstí mnoho z těch nejhorších elementů amerického finančního systému bylo exportováno do celého světa, především "toxické" hypotéky a také ty praktiky, které k nim vedly.
Vše se dělo ve jménu inovace a jakákoliv regulační iniciativa byla odrážena tvrzením, že by to inovace potlačilo. Inovovali, dobře, ale bohužel ne tak, aby to učinilo ekonomiku silnější. Nejlepší a nejchytřejší mozky Ameriky věnovaly svůj talent vymýšlení, jak obejít standardy a regulace navržené k efektivnímu chodu ekonomiky a k bezpečnosti bankovního systému. Bohužel byli v této snaze až příliš úspěšní a my všichni – majitelé nemovitosti, pracující, investoři i daňoví poplatníci – teď za to platíme.
