Obyčejní lidé žijí v klamu, ve kterém jsou jako hostitelé udržováni svými parazity, se kterými mají společné světské a konzumní zájmy. Díky tomu se oba partneři tohoto vztahu nemohou ze své závislosti a nevědomosti nijak osvobodit. Jejich peklo je svým způsobem věčné. Toto je pravidlo, které má jako každé pravidlo jistě i své výjimky.
Zatímco doby minulé produkovaly určité procento jedinců, kteří zmíněnou životní situaci správně reflektovali, tj. pochopili a řešili směrem k dosažení nezávislosti a poznání, dnes se zdá, alespoň v našich evropských poměrech, že ty doby již dávno skončily.
Duchovní nauky, které metodicky zpracovávaly postupy k dosažení zmíněného cíle, byly deformovány. Obscénní esoterika se stala volnočasovým či výdělečným hobby pro citové povahy, podobným jako je například sport, zahrádkaření, vaření, sbírání známek a tak podobně. Z těchto důvodů se k duchovním vědám rekrutují osoby dosti nevhodného charakteru a špatných dispozic, které urychlují všeobecný úpadek.
Je otázkou, jak hluboko musí lidstvo klesnout, než se obrodí nebo úplně zahyne? Také se vám zdá, že se všichni zbláznili a domnívají se, že mají pravdu? Třeba už jenom v tom, že pravdu nemají nebo ji hledají, nebo v tom, jak si jsou suverénně jistí, že pravdu našli, například v bohu, hmotě, vesmíru, vědě, zevní realitě, ekonomice a jinde.
Základem bludu je dualita. V tom se alespoň shodují všichni velcí mudrcové a géniové minulosti. Dnes je však dvojnost považována za samozřejmou pravdu. Dualita je ovšem relativní. A relativita, ačkoliv se to tak sebevíce jeví, není tou pravou absolutní realitou. Není jí dokonce ani naprostá univerzální Jednota, jediná podstata všeho, jediný bůh nebo jediný vesmír či svět. Smyslem relativní existence je v konečném důsledku utrpení, které nás má k takovému poznání dovést.
Pokleslé a svedené lidstvo vyhlásilo boj objektivní realitě. Zapomíná, že tou realitou je ono subjektivně samo. Vyhlásilo a vede tedy válku samo proti sobě. Všichni usilují o svobodu, demokracii, blahobyt, pravdu, lásku a vítězství. Tím vítězstvím jsou nakonec obvykle jenom peníze, kterými toho všeho chtějí v relativním bezpečí duševně nedostateční a mravně postižení lidé dosáhnout.
Peníze dnes bojují s penězi a na tomto boji profituje ten, komu patří, kdo má na ně patent a copyright, a kdo se o ně s dojemnou péčí stará. Je to vlastně situace symbolicky stará celých 2014 let. Již Ježíš přece pravil, drže peníz v ruce: „Dejte císaři, co je císařovo, a bohu, co je božího.“ Nějak se nám za ty dva tisíce let „láskyplné křesťanské“ kultury nepodařilo tento výrok plně pochopit, natož realizovat. Jinak bychom nežili po celou tu nekřesťanskou éru v pekle, tak pěkně mediálně přemalovaném na ráj.
Dvatisícečtrnáctkrát opakovaná lež se stala pravdou. Miliardy lidí o ní nepochybují. Stačí jim víra, nikoliv přesvědčení se, natož realizace ideálů, které ona hlásá. Rveme se do úmoru za své ekonomické zájmy. Již dokonce už ani za ty politické, natož za ty lidské, boží nebo z područí vší závislosti osvobozující.
Každý rok si vzájemně mezi přáteli a známými přejeme nic neříkající štěstí, nebo takové, které vlastně štěstí vylučuje. Copak si budeme přát tentokrát?
Foto: Banksy
