Irena Ryšánková se ve svém článku ptá, kdo je tady novinář.
Teskní po dobách agresívních novinářů brilantně využívajících skromné telekomunikační prostředky tak, aby si druhý den mohl čtenář u ranní kávy přečíst právě tu jejich story. Zároveň systematizuje všechny škrabálky:
-
Opravdoví novináři
-
Blogeři
-
profesionálové v nějakém oboru (bráni na milost, do ničeho zajímavého se nepletou)
-
pozorovatelé (pohrdavě tolerování)
-
kibicové („vědí všechno o všem a nic o ničem")
Klasická žurnalistika prý stojí na rozcestí. Jenže to, co nazývá paní Ryšánková klasickou žurnalistikou, ztratilo již pěkně dávno svoji důvěryhodnost. Nestalo se to dnes, nepřinesla to éra internetu, nepřinesla to Bushova éra permanentní lži ani usměvavé období chlapce, co kouřil ale nešlukoval. Jsou v tom zkušenosti generací, které byly „klasickými" novináři manipulovány, zastrašovány a kterým tvrdili tzv. klasičtí novináři všech barev nehorázné lži. Dějiny novinářské práce jsou totiž dějinami lži, manipulací a podvodů. Novináři prostě ztratili důvěru již pěkně dávno.
Doba internetu přinesla jen jeden, zato však podstatný rozdíl. Vzniklo médium, které nepatří mediálním magnátům, tajným službám, ani politickým diktátorům. Padl monopol elity na hromadné sdělování informací, realizované prostřednictvím najatých profesionálů na manipulaci s lidskou myslí. Pouze vznikla možnost, jak obejít tištěné noviny, privátně či státně ovládané televize a rádia, možnost, na kterou občané pěkně dlouho čekali.
Statisíce a možná miliony amatérských škrabálků, s texty plnými gramatických a stylistických chyb vyjadřují a šíří své vlastní, třeba i hrubě neotesané, názory. Informace o dění na lokání úrovni, soustředění se na zatím nepovšimnuté okolnosti v politice i ekonomice ale i svobodné komentování globálních událostí nezadrženě snižuje tržní cenu „opravdových" novinářů a věrohodnost jejich často účelového pohledu na svět. Možná je k něčemu tak jeden článek z tisíce, ale ve spojení se efektivním selekčním algoritmem internetu se ty zajímavější nakonec prokoušou chaosem až do světel reflektorů a špatné upadnou bezbolestně v zapomnění.
„Klasičtí" novináři nevymřou, jejich význam při získávání a publikaci primárních informací je těžko zastupitelná. Jen prostoru pro „interpretaci" faktů, v důsledku neustále dotírajících blogerů, ubude. Velké mediální kampaně poslední doby, jak národní (radar, české „zahraniční" mise nebo rasová politika), tak ty mezinárodní (např. válka proti terorismu, útok na Irák nebo Lisabonská smlouva) skončily debaklem. Nepodařilo se změnit smyšlení občanů a elity nakonec prosadily své jen silou, evidentně proti názorům většiny. Amatérský mediální guláš internetu na tom má nemalý podíl. A tak sláva „klasických" propagandistických novinářů, velikánů měnících názory milionů, pomalu pohasíná.
Převzato z blogu Nautilus
Foto: zdroj
