Moudří vůdci evropských národů usoudili, že je třeba udělat, aby dobře bylo, a proto podepsali Pakt fiskální stability, nebo Smlouvu o fiskální unii, nebo jak se tomu vlastně správně celým jménem říká. Ale co záleží na jméně, hlavně že dobře bude. Nebo nebude? Pokud se totiž budou podle paktu škrtit vládní výdaje a snižovat zadlužení i v době, kdy se ekonomice nedaří, tak jí to příliš nepřidá, spíš ji to totálně dorazí. A dluhy budou o to větší a hůř splatitelné.
A ještě jedna věc mě na Paktu zaráží: sankce za jeho porušení. Na první pohled to sice vypadá logicky, protože pravidla se bez sankcí vymáhají těžko, jenže zde je problém v tom, že sankcí za nepřiměřeně velké výdaje je – pokuta, čili další výdaje. Ale kde vezme hříšník peníze na zaplacení pokuty, když už takhle jich má tak málo, že si je musel půjčovat? Půjčí si?
Aby to nakonec nedopadlo tak, že stát dostane pokutu za to, že si půjčil na pokutu za to, že si půjčil příliš mnoho, na kterou si bude muset půjčit. A tak pořád dokola, až pohádka skončí.
Převzato z blogu Tribun
