Září 18, 2011
Blížící se hlasování o palestinské státnosti je proces opravdu čím dál zajímavější, protože odhaluje v celé nahotě čím dál větší zoufalost a bezradnost politiky USA a Západu jako takového.
Dalším dílkem do tohoto puzzlíku se stal americký návrh, který měl Palestince od žádosti o plnohodnotné členství odradit. Dva vysocí představitelé amerického ministerstva zahraničí, Dennis B. Ross a David M. Hale, spolu s někdejším britským premiérem (a Bushovým pudlíkem), nyní šéfem tzv. Blízkovýchodního kvartetu Tonym Blairem, sepsali dokument, o němž by celý kvartet (tedy včetně EU a Ruska) měl jednat dnes v New Yorku. Nicméně jeden z hlavních palestinských vyjednavačů Nabíl Šás už ho rázně odmítl, neboť „porušuje hned šest parametrů mírového procesu“, a to včetně akceptace šíření židovských osad, uznání Izraele coby „židovského státu“, zrušení diskuse o právu vyhnaných Palestinců na návrat do Izraele a odmítá sjednocovací snahy Fatahu a Hamasu.
Jinými slovy, proizraelská blízkovýchodní politika USA dokázala vygenerovat dokument, který obsahuje vágní přísliby čehosi ve prospěch palestinské věci výměnou za to, že se palestinská samospráva vzdá všech svých základních bodů, o nichž s Izraelem donedávna (marně) jednala. Měla by uznat Izrael jen jako židovský stát, zříci se práva na návrat, stejně jako všech snah o urovnání vztahů s Hamasem. A tomuto návrhu, který Izraeli nabízí možnost posílit status quo, zatímco Palestincům nedává nic, se říká „seriozní“… A Nabíl Šás dodal: „Polkl jsem. Tak tohle má být návrh, který má prezidenta Abbáse přesvědčit, aby se zastavil? Pan Blair vůbec nezní jako nezaujatý účastník dialogu. Někdy zní spíš jako izraelský diplomat.“ (Je určitým paradoxem, že současně s tím vyplouvají na povrch informace o Blairových intenzivních a blízkých kontaktech s Kaddáfím).
Americká diplomacie mezitím vyvíjí značné úsilí přesvědčit i další členy Rady bezpečnosti OSN, aby hlasovaly proti palestinské nezávislosti, čímž by Washingtonu umožnily vyhnout se zahanbení na mezinárodní scéně v podobě veta. Palestinská samospráva v sobotu varovala, že americké veto zničí veškeré naděje na řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě vzniku dvou států, je dalším určitým paradoxem, že USA už měsíce naznačují, že žádost o palestinskou státnost uvnitř mezinárodně uznávaných hranic bude pro dvoustátní řešení kontraproduktivní, aniž by přitom ovšem bylo vysvětleno, v čem. Jinými slovy, že státnost uznaná na půdě OSN Palestincům státnost nezaručí… Izraelská armáda už se v každém případě začala připravovat na nejhorší scénář – tedy na masové palestinské demonstrace po odmítnutí jejich státnosti v OSN. Mezitím ale několik stovek izraelských a palestinských žen – ze „svých“ stran hraničního přechodu Kalandíja – demonstrovaly za mír.
Norsko oznámilo, že nezávislou Palestinu v OSN podpoří. Podle ministra zahraničí lze rozpory mezi Izraelem a Palestinou řešit jednáním, ale Palestinci "přitom mají právo jít do OSN".
Další políček Obamově zahraničí politice dal turecký ministr zahraničí Ahmed Davutoglu, když odmítl plán USA zprostředkovat urovnání tureckých vztahů s Izraelem. „Nepotřebujeme Spojené státy, aby něco zprostředkovávaly,“ prohlásil Davutoglu s tím, že podmínky Turecka k normalizaci vztahů jsou už delší dobu jasné: izraelská omluva za zabití devíti tureckých aktivistů na Mavi Marmara a kompenzace rodinám pozůstalých. A do napnutých vztahů mezi oběma zeměmi si přisadil i turecký ministr pro vztahy s EU Egemen Bagiş, který na mezinárodním fóru v ukrajinské Jaltě demonstrativně odešel ze sálu těsně před tím, než se za řečnický pult měl postavit izraelský prezident Šimon Peres. Bagiş tak vlastně napodobil svého premiéra Erdogana, který v roce 2009 odešel z pódia na Světovém ekonomickém fóru v Davosu a ještě přitom stihl Peresovi vmést do tváře zabíjení civilistů.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se (spolu s britským kolegou Cameronem) v dobytém Tripolisu nechal unést slastným pocitem vítězství a prohlásil: „Sním o tom, že jednoho dne budou i mladí Syřané, stejně jako dnes mladí Libyjci, moci říct: Demokracie a pokojné revoluce jsou na naší straně.“ Zdá se tedy, že vedle „humanitárního bombardování“ existuje i „pokojné bombardování“… To je moc dobře, jinak bychom totiž vypadali jako naprostý barbaři.
V Káhiře se v pátek konal pohřeb prvorozeného syna prezidenta Násira, Chálida Abdana Násira. Většina komentářů k tomu vyzdvihuje fakt, že se pohřbu zúčastnil i vrchní velitel vojenské junty maršál Tantáví, a to i přesto, že Chálid Násir, profesor Káhirské univerzity, byl aktivním účastníkem revoluce i následných protivládních protestů a v roce 1988 byl v nepřítomnosti souzen za organizaci protistátního spiknutí.
Do toho volební komise konečně oznámila datum prvních postmubarakovských voleb: hlasování do parlamentu se uskuteční 21. listopadu a do Senátu pak 22.ledna. Data se zdají být už jistá, oficiálně je ale musí vyhlásit až junta.
Bojovníci Talibánu na severu Pákistánu získali trosky amerického bezpilotního letounu, který tam oficiálně spadl z technických důvodů (neboť žádný americký stroj už dlouho nebyl oficiálně nikým sestřelen). Výjimkou bylo na konci srpna sestřelení Chinooku, na jehož palubě zahynulo celkem 66 amerických vojáků. O zbytky bezpilotníku nyní s Talibánem svádí boje pákistánská armáda.
Americké bezpilotní letouny bombardují Pákistán už několik let a za tu dobu prý dokázaly zlikvidovat na 1400 bojovníků Talibanu. Letos v srpnu se k těmto číslům přidaly i počty zabitých civilistů, mezi nimiž bylo i nejméně 160 dětí.
Převzato z Literárek
