Palestinci vyhlašují nezávislost na USA

Reklama


Září 23, 2011

Spojené státy nejspíš právě ztrácejí své křeslo v čele stolu, u něhož se bude jednat o míru na Blízkém východě, protože se zdá, že se vývoj přiklání k mezinárodnímu konsensu.

Snahy pod vedením Spojených států a Izraele přimět Palestince, aby stáhli svou žádost o státnost, selhávají, neboť Mahmúd Abbás je dál připraven dnes, v pátek (i když u nás to bude až v noci na sobotu) pronést ve Valném shromáždění projev a pak předložit palestinskou žádost o plnohodnotné členství ve světové organizaci.


Pokud se tak nakonec opravdu stane – Abbás na snímcích z New Yorku rozhodně nevypadá nezviklaně – může se jeho projev stát bodem obratu ve způsobu, jakým se dosud k izraelsko-palestinským jednáním diplomaticky přistupovalo. Ať už totiž žádost po americkém vetu v Radě bezpečnosti dopadne jakkoli, nejspíš se zodpovědnost za urovnání mezi Izraelem a Palestinci přesune z dosavadních trilaterálních jednání na multipolární platformu v pravomoci OSN. Například tlaky Ruska a Francie na změnu rámce rozhovorů jsou silné. „USA už tuto otázku nemohou mít dál ve své moci, protože až příliš závisí na své domácí politice,“ prohlásil kupříkladu někdejší izraelský mírový vyjednavač Dabiel Levy. „A proto za situace, kdy je celý region v pohybu, dvoustátní řešení umírá a Spojené státy jsou paralyzované, musí přijít další hráči.“

Koneckonců, palestinské rozhodnutí jít do OSN bylo přímým důsledkem krachu tzv. „mírového procesu“, v jehož rámci tu Izrael tu USA odmítaly možnost dosáhnout životaschopného řešení na principu dvou států ve snaze udržet slepou uličku co nejdéle a umožnit tak Izraeli co největší zábor palestinského území. Abbásův projev tak může nastartovat novou kapitolu tohoto příběhu a ukončit status quo, mimo jiné vyhlášením palestinské nezávislosti alespoň na Spojených státech.

Míru ochromení Obamovy administrativy vůči Izraeli mimochodem vykresluje následující story:  Když chtěla mít jistotu, že Kongres nebude minulý měsíc blokovat 50 milionů dolarů nové pomoci pro palestinskou samosprávu, obrátila se na opravdu vlivného lobbistu, izraelského premiéra Netanjahua. Na žádost ministryně zahraničí USA Hillary Rodham Clintonové pan Netanjahu vyzval několik desítek členů Kongresu, kteří trávili prázdniny v Izraeli, aby proti pomoci nic nenamítali. Netanjahuova přímluva tak zvýraznila neuvěřitelný průsečík americké diplomacie a domácí politiky, výsledek stále těsnějších vazeb mezi izraelskou vládou a Republikánskou stranou, která v současnosti ovládá Sněmovnu reprezentantů.

A když už jsme u toho, EU má funkci prezidenta teprve krátce, a tak Herman van Rompuy měl možnost ve Valném shromáždění premiérově promluvit a náležitě ukázat schopnosti a ambice našeho kontinentu – a nepovedlo se. Vzhledem k tomu, že van Rompuy není hlava státu, nemá možnost pronášet projevy, ale jen prohlášení, a vzhledem k tomu, že se EU na otázce nezávislosti Palestiny neshoduje, i to prohlášení bylo podivné a pro kontinent, který má čáku hrát vedoucí roli při řízení světa, až nedůstojné. Směsící francouzštiny a angličtiny (přičemž francouzština převládala) Van Rompuy pochválil arabské jaro, na příkladu Libye zdůraznil, že Evropa se bude vždy angažovat za „mír a bezpečnost“, prosazovat lidská práva a demokracii, bojovat s hladomory a chudobou a… bla bla bla, vnucuje se mi do klávesnice. K izraelsko-palestinskému konfliktu pohovořil o nutnosti dialogu, byl ale přece jen odvážnější než Barack Obama, protože použil slovo „okupace“. Ztracené body v očích přítomných izraelských diplomatů ale vzápětí nabral zpátky, když tento konflikt pojal jako konflikt rovného s rovným a s rovnou zodpovědností pro obě strany: „Národy už žily ve strachu a strádání příliš dlouho… Legitimní aspirace obou, Palestinců a Izraelců, na mír, bezpečí a státnost musejí být naplněny.“

Mimochodem, Der Spiegel připomíná, že stále ještě není jasné, jak bude 27 členských států hlasovat, a s odvoláním na nejmenované diplomatické zdroje píše, že oproti deklarovanému hlasu PROTI se Německo na konec hlasování jen zdrží. Stejně se podle The Independent nejspíš zachová i Británie.  

 

Obamův projev v OSN mimochodem silně otřásl liberály v Izraeli, čehož příkladem nechť jsou tyhle dva příklady:

„Abychom si uvědomili plný rozsah regrese z pozic slibného a nového prezidenta Obamy, je třeba projev, který přednesl v září 2011 v OSN, srovnat s tím, který držel v Káhiře v roce 2009,“ píše Akiva Eldar v Haarecu v komentáři nazvaném Obamova pasivita může vést k lidovému povstání proti Izraeli. „Tehdy se zavazoval, že bude ´osobně usilovat o dosažení výsledku se vší trpělivostí, kterou si takový úkol žádá´ a prohlásil, že „…nastal čas, abychom všichni žili svou zodpovědností“. Ve středu ale nechal okupanty a okupované, silné a slabé, ať si své zásadní problémy řeší sami.

V Káhiře spolu s židovským utrpením během holocaustu připomněl „každodenní ponižování…přicházející s okupací“ a dodal: „Nikdo ať nepochybuje: Situaci palestinského národa nelze tolerovat.“ Boj Palestinců za svobodu tehdy dokonce přirovnal k boji černochů v USA za rovná práva. Ve středu se o legitimních aspiracích ani nezmínil a zapomněl i na okupaci.

V červnu 2009 Obama mluvil o „závazcích, na nichž se obě strany musejí v rámci cestovní mapy shodnout“. Mínil tím, mimo jiné, a nejspíš hlavně, izraelský závazek zcela zastavit výstavbu osad a demolici zástavby zbudované po březnu 2001. A aby nebylo žádných pochyb, prohlásil rezolutně: „Nastal čas, aby se osady zastavily.“

Ve středu už jsme o jednostranných izraelských fyzických krocích neslyšeli ani slovo. Z hlediska Obamy roku 2011 je postup Palestinců vůči OSN jednostranný, nepřijatelný a rovnající se trestu smrti.“

 

Ostré bývají i komentáře publicisty a spisovatele Gideona Levyho, nicméně tentokrát se nechal Obamovým projevem vytočit až nečekaně, protože se pustil do srovnávání palestinské žádosti o státnost s někdejší politikou sionistů: „Palestinci jsou novým Židy a jejich lídři pozoruhodně připomínají někdejší lídry sionistické… Jsou nyní těmi, jejichž věc je v očích světa spravedlivá. Týž svět, který v roce 1947 pochopil, že Židé (a Palestinci) zasluhují stát, nyní v září 2011 chápe, že stát konečně zasluhují i Palestinci… Podívejte se na ně a podívejte se na nás. Jsou těmi, kým jsme kdysi byli my.“

Kdybych byla cynik, tak k tomu podotknu, že se tedy nyní Palestinci po vzoru „otců zakladatelů“ Izraele musí logicky pustit do etnických čistek, ale protože vlastně žádný cynik nejsem, tak to nenapíšu.

 

Co v souvislostí s hlasováním v OSN také zaznělo:

Lotyšský premiér Valdis Dombrovskis slíbil izraelské delegaci v Rize, že Lotyšsko bude hlasovat jednotně s EU a že se pokusí ovlivnit unii ve prospěch Izraele.

Argentinská prezidentka Cristina Fernandez de Kirchner vyjádřila podporu Palestině, aby se stala 194. státem OSN, a přispěla tak k „bezpečnějšímu a spravedlivějšímu světu. Zabránit Palestincům ve vstupu do OSN znamená poskytnout mezinárodním teroristům argumenty pro jejich zločiny.“ 

Elie Wiesel: „Až bude mít projev Ahmadínežád, sál by měl být prázdný.“ (Západní diplomaté opravdu odešli, zbytek – tedy většina – světa zůstal).

Bývalý australský ministr zahraničí Gareth Evans: „Je těžké si představit, že by izraelské vedení v této fázi změnilo svůj kurz, a je také nejspíš už příliš pozdě na to, aby Obamova administrativa unikla domácí politické situaci, která ji přibíjí ke zdi. Nicméně stát na špatné straně dějin nikdy není pohodlné. A právě tam se ale USA, Izrael a jejich nejbližší přátelé – včetně mé země, Austrálie – ocitnou, pokud budou vzdorovat vlně mezinárodních nálad, které jsou nakloněny uznání palestinské státnosti.“

„Izrael se musí omluvit za smrt našich mučedníků a vyplatit kompenzace jejich rodinám a ukončit blokádu Gazy,“ prohlásil ve svém prvním projevu před Valným shromážděním turecký premiér Recep Erdogan.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku