Květen 18, 2011
Zapomeňme na chvíli na Sýrii, Libyi a další, protože hlavní aktualitou je bezesporu text šéfa palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse v New York Times, kterým vyzývá OSN k uznání palestinského státu.
Podle izraelského blogu Richarda Silversteina totiž lidem „otevírá oči" a důležitá je obzvláště tato pasáž: „Přistoupení Palestiny k OSN otevře cestu k internacionalizaci konfliktu z právního hlediska, a nejen z hlediska politického. Proloží také cestu k tomu, abychom mohli proti Izraeli a Spojeným státům vznášet požadavky u orgánů hájících lidská práva i u Mezinárodního trestního soudu."
Abbás tím jinými slovy říká, že uznáním Palestiny OSN umožní Palestincům a jejich stoupencům ve světě citelně zvýšit tlak na Izrael. Výsledkem by mohly být sankce vůči Izraeli za to, že dál pokračuje v ilegální okupaci území svrchovaného státu. Výsledkem může být i posílení světového hnutí BDS a může dojít i na souzení důstojníků izraelské armády za válečné zločiny, jak je naznačeno v Goldstoneově zprávě. Zkrátka, nic není nemožné.
To by mohlo dostat pod tlak izraelské činitele, aby se k mírovým rozhovorům postavili pružněji. Představa stažení se k hranicím z roku 1967 je koneckonců lepší než vyhlídka na několik let čekání na verdikt soudu v Haagu. Izraelští generálové a vůdci, kteří nikdy nesluli žádnou obzvláštní skromností, nejspíš dají přednost sami sobě, než aby setrvávali na principech a odmítali mír s Palestinci, pokud by jim to mělo přinést roky života v cele. Může to přitom platit i obráceně, protože někteří palestinští militantní vůdci také zjistí, že je výhodnější se zklidnit a uchýlit se k politice, než pak v Haagu vysvětlovat své útoky na izraelské civilisty.
Mahmúd Abbás svým textem navíc odkryl naprostou myšlenkovou vyprázdněnost izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který má 24. května promluvit v americkém Kongresu, nicméně obrysy projevu naznačil už ve svém nedávném vystoupení, které lze podle Richarda Silversteina charakterizovat jako „čtyři ne": NE jednání s nově sjednocenou palestinskou vládou, NE dělení Jeruzaléma, NE právu vyhnaných Palestinců na návrat, NE jakékoli dohodě, která neuzná Izrael apriori coby „židovský stát". „Celý text Bibiho projevu ukazuje na beznadějnost jeho pozice, když o navrácení západního břehu Jordánu Palestinců mluví jako o „postoupení části naší vlasti, země našich otců, na které máme historické právo," míní Richard Silverstein v komentáři příznačně nazvaném „Bibi, nemrhej naším časem". Čtyři NE z Netanjahua dělají stejného „odmítače" čehokoli, jak se on snaží vykreslovat Hamas. Z pohledu Netanjahua ale smějí hru hrát jen Izraelci, zatímco Palestinci na to nemají žádné právo. To ale dává smysl jen Bibimu a jeho stoupencům.
Tzipi Livniová, ministryně zahraničí z doby Litého olova, izraelské brutální agrese proti Gaze, a šéfka nominálně „středolevé" (ale ve skutečnosti jestřábí) Kadimy nyní ale na Netanjahuovu adresu dodává očividné: „Pokud něco neuděláte, rozhodnutí se budou přijímat za Izrael. Promeškal jste svou příležitost nabídnout Izraeli nějakou vizi. Jedete do USA bez mírové iniciativy."
Není mi za boha jasné, proč Netanjahu do USA vůbec jede, píše Richard Silverstein. Nejspíš si myslí, že okouzlí Kongres, který považuje za proizraelskou baštu, a tím ovládne nejen Obamu, ale i celý svět, čímž nějak jakoby mávnutím kouzelného proutku zabrání vzniku Palestinského státu. V určité chvíli ale Izrael i Netanjahu musejí zjistit, že USA budou irelevantní za situace, kdy se celý svět shodne, že stát Palestina vzniknout prostě musí. Na takový stav mysli si ale bude ještě třeba počkat.
Pokud dáte dohromady Bibiho projev s tím, co Izrael předváděl v neděli, tedy kdy vraždil neozbrojené civilisty na třech různých hranicích, a jakou to mělo odezvu ve světě, zdá se, že cesta k vyhlášení Palestinského státu v OSN je v září opravdu otevřená. Vlak se řítí a je otázkou, jestli izraelská vláda jen stojí a čeká, co se stane, nebo jestli spoléhá na to, že z klobouku vyletí králík, který v podobě všeobjímajícího amerického nesouhlasu dokáže vše nevítané zažehnat.
(Mimochodem, u příležitosti Netanjahuovy návštěvy má pronést „zásadní" projev také Barack Obama. Zatímco před dvěma lety ještě – s mnoha různými podmínkami, ovšem – mluvil o vzniku palestinského státu, ve čtvrtek se má jeho projev stát symbolem ústupu: má odmítnout palestinskou žádost k OSN o uznání, má Palestincům předložit další požadavky a Izrael chce vyzvat, aby „zmrazil výstavbu osad", o čemž Netanjahuova vláda už nechce ani přemýšlet. V Izraeli od jeho projevu žádnou změnu neočekávají, a tak, jinými slovy, Obama nepřímo přizná krach svých blízkovýchodních iluzí a Amerika si za trest vyslechne dva prázdné projevy o izraelsko-palestinském konfliktu.)
Bývalá izraelská velvyslankyně v OSN potvrdila, že současné postavení Izraele v OSN je na historickém dně, a tak jsou palestinské naděje značné, nicméně otazníky tu podle Richarda Silversteina ale jsou: Pokud bude Palestinský stát vyhlášen, co pak? Mají Palestinci potažmo OSN nějaký další plán? A bude takový stát životaschopný? Doufám, že se těmito otázkami zabývají nejen Palestinci, ale třeba i EU a další (nikoli ovšem, bohužel, Spojené státy). Protože Palestinský stát jen na papíře by byl pro palestinská očekávání naprostou katastrofou.
Tolik Richard Silverstein, a jdeme dál. Na arabských blozích se vedou žhavé diskuse o tom, zda nedělní protesty u hranic s Izraelem byly skutečným začátkem třetí intifády, nebo jestli třeba demonstrace Palestinců na Golanech (ze stále ještě syrské strany, byť někteří přes hranici pronikli – tady je video) zorganizoval syrský režim ve snaze odvrátit pozornost od sebe sama. Izraelští komentátoři naopak přemýšlejí, jestli to náhodou nebyl důkaz, že arabská revoluce dorazila i mezi Palestince. A do toho se objevily i úvahy, že se Sýrie pokouší diplomaticky reintegrovat s Tureckem a Francií (což zní na první pohled šíleně, ale… co je dneska nereálné?).
Otázka, jestli tedy začala třetí intifáda, nebo ne, zůstává otevřená. Napovědět by prý mohlo to, zda se v nadcházejících dnech bude ve světě psát víc o izraelské střelbě do lidí přes hranice, nebo o masovém hrobu u syrského Dará´a (fotky i video jsou tady). BTW, syrská strana ovšem existenci tohoto masového hrobu oficiálně popírá, tak nevím. Zfabrikovaných masakrů už jsme zažili dost a hlavně na Balkáně by o tom mohli vyprávět spoustu otřesných zajímavostí. Pokud ale bude masový hrob v médiích vyhrávat, měli by prý Palestinci přitlačit…, tedy jako nechat se zabíjet víc. Prý se jim to (tedy těm přeživším) vyplatí.
A když je dneska hlavním tématem Palestina, asi by bylo chybou opomenout text, který se před pár dny objevil na webu Al Džazíry. Napsal ho Ziyad Clot, muž, který do světa vypustil tzv. palestinské dokumenty, a vysvětluje v něm, proč tak učinil:
"Moje osobní zkušenost s „mírovým procesem" započala v Ramalláhu v lednu 2008, kdy jsem byl najat jako poradce Podpůrného vyjednávacího týmu Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), přičemž jsem zodpovídal za otázku palestinských uprchlíků. Stalo se tak pár týdnů poté, co bylo na konferenci v Annapolisu stanoven cíl: vznik palestinského státu do konce roku 2008. O pouhých jedenáct měsíců později, ještě v listopadu téhož roku, jsem rezignoval. A v prosinci 2008 jsem namísto vzniku palestinského státu v televizi sledoval, jak izraelská armáda v Gaze zabíjí více než 1400 Palestinců.
Své motivy pro odchod z pozice poradce i své hodnocení „mírového procesu" jsem podrobně vysvětlil v rezignačním dopise, který jsem předal palestinským vyjednavačům 9. listopadu 2008.
„Mírové rozhovory" byly podvodnou fraškou, v jejímž rámci bylo vše podřízeno zájmům Izraele a systematicky stvrzováno Spojenými státy a Evropskou unií. Izrael byl dalek toho, aby jednal o férovém ukončení konfliktu, namísto toho proces započatý v Oslu jen prohloubil segregacionistické tendence Izraele a ospravedlnil zpřísnění izraelské bezpečnostní kontroly palestinského obyvatelstva a jeho zeměpisnou fragmentaci. Palestinská strana, namísto aby se snažila uchovat území, na němž by mohl vzniknout stát, tolerovala zintezivnění kolonizace palestinských území. Namísto snahy o národní shodu se proces, jehož jsem se nakrátko stal součástí, proměnil ve vytváření nástrojů pro prohlubování rozporů mezi Palestinci. Dopady tohoto procesu nejvíc postihují Palestince v Gaze. A co víc, tehdejší rozhovory vylučovaly velkou většinu Palestinců: sedm milionů palestinských uprchlíků. Během oněch 11 měsíců v Ramalláhu jsem si potvrdil, že OOP, vzhledem ke své struktuře, není v postavení, aby mohla zastupovat všechna palestinská práva a zájmy.
Po své rezignaci jsem věřil, že je mou povinností informovat veřejnost o těch nejkřiklavějších aspektech izraelsko-palestinských jednání. Ty rozhovory nebyly spravedlivé, byly zavádějící a staly se neudržitelnými. Tragické je, že Palestinci zůstali neinformováni o svých individuálních i kolektivních právech při jednání a jejich politické vedení se zřeklo zodpovědnosti za rozhodování či nečinnost."
Podotýkám, že z „palestinských dokumentů" vyplývá nejen tichý souhlas palestinské samosprávy s agresí do Gazy, ale třeba i to, že byla ochotna vzdát se Východního Jeruzaléma."
A teď stručnosti:
— V Tripolisu po náletech NATO hoří vládní budovy, mezi nimi i budova protikorupční agentury (takovou u nás ani nemáme!), a americký ministr obrany Robert Gates tvrdí, že USA nejsou „s Libyí ve válce". Prý by tomu raději říkal „omezená kinetická akce" proti Libyi. Za „kinetickou vojenskou akci" útok na Libyi přitom američtí generálové vydávali už hned na počátku. Tahle hra se slovy není jen projevem cynismu, má ale i svůj hluboký smysl – v pátek totiž Obamovi vyprší šedesátidenní lhůta, po níž smí válčit bez souhlasu Kongresu. Když ale „válčit" nebude a místo toho povede jen jakousi „kinetickou akci", třeba ho z toho jeho právníci vysekají a bude smět válčit dál.
— To s Pákistánem Spojené státy a NATO taky oficiálně žádnou válku nevedou, ale i beztak alianční bitevní vrtulníky přeletěly z Afghánistánu a zaútočily na post pákistánské armády. NATO tvrdí, že jeho vrtulníky byly napadeny ještě nad afghánským územím, Pákistánci tvrdí, že střelba začala, až když přeletěly do Pákistánu. Už od zabití Usámy si USA „vyhrazují právo" podobných jednostranných vojenských útoků na pákistánském území.
A když už jsme u toho, americký Kongres možná bude už brzy hlasovat o nové deklaraci umožňující vést po celém světě války bez konce i bez jasně stanoveného nepřítele. Formulka k tomu sepsaná je ukryta hluboko v zákonech o ozbrojených silách, které má Kongres projednávat. Pokud kývne, dojde k největšímu převedení pravomocí z Kongresu na výkonnou složku v moderních amerických dějinách.
— V Egyptě bude na kauci 20 milionů egyptských liber (asi 4 miliony dolarů) propuštěna manželka svrženého diktátora Mubaraka Suzanne. Prý chudinka dá státu vše, neboť nemá nic víc, než oněch dvacet milionů. To Mubarak sám se měl v televizi Egypťanům omluvit, za všechno, co jim napáchal, nově se ale ukazuje, že to nebude v televizi, ale na satelitu, ne naživo, ale natočené dopředu, že se neomluví, ale připustí, že cosi spáchal… Zkrátka, faraóni se neomlouvají.
— Po krátké návštěvě představitele izraelského ministerstva obrany v Káhiře vládnoucí vojenská junta zasáhla proti demonstrantům před izraelskou ambasádou a asi 180 jich zatkla. Už v neděli, v den výročí Nakby, do davů před ambasádou – někteří demonstranti se prý chtěli prodrat dovnitř – armáda střílela a nejméně 353 jich zranila.
— Je tu ale i nová tvář Egypta: na stránky deníku Al Ahrám se vrátil legendární novinář Muhammad Hasan Hajkál, listu se týž den poprvé za několik desetiletí prodalo přes milion výtisků.
Představitel saúdského ministerstva vnitra princ Ahmad bin Abdal Azíz prohlásil, že Al Kájda smrtí Usámy nekončí. Asi to musí vědět, když ji Saúdové financují.
Tak zase zítra.
Převzato z Literárek
