V době, kdy nová šlechta má zjevné problémy sama se sebou, rozmělňuje zmíněný článek vážnost situace. Sebevražda člověka, byť ze spodiny lidské společnosti, je smutná, ale společnosti přece jen prospěje, když ubydou netáhla, nemakačenkové či nepřizpůsobivci. Kdo chce pracovat, prý práci vždycky najde – to alespoň tvrdí použivatelé těchto synonym. A žádná práce není podřadná, jak tvrdil ve Sněmovně Miloslav Kalousek. To ovšem bylo v době, kdy mu nehrozilo, že by snad někde musel zametat chodníky.
Podívejme se raději tam, kde to skutečně vře. Jakým chudákem se stal třeba bývalý prezident Havel. Stačí zlovolná kniha, aby musel nařčení z nemanželského styku vyrovnávat úplatkem vlastní ženě. Za pár týdnů po vydání knihy se stal věcným břemenem v domě, převedeným na jeho ženu. To není, přátelé, jen otázka několika kolků. Důležité je, že nepochybně existují mechanismy, jak se takového břemene zbavit. Media se šikovně vyhnula tomu, že takové břemeno nemá i určité povinnosti. Co, když Havel zchudne a přestane přispívat na chod vily, v níž je břemenem? Nikdo přece nemůže chtít na bývalé první dámě republiky, aby všechno táhla sama. A co když se Havla zmocní další milenka a bude za ním docházet do vily?
Celý článek na Britských listech
