Únor 03, 2012
Již několikrát jsem narazil na odkaz na článek, podle kterého jsou ženy v „mužských časopisech“ popisovány jazykem sexuálních delikventů nebo ještě hůř, že tyto časopisy tedy vychovávají muže k násilí vůči ženám.
Osobně bych vliv těchto časopisů nepřeceňoval. Kolik debilů je vlastně čte? Jistě, mají nějaký náklad. Čtou je však vůbec ti, co si je kupují? Nebo se jenom dívají na obrázky? A jde to vůbec číst?
Co „ženské časopisy“? Nevychovávají k násilí spíš ty? Nejsou jen o tom, jak muže obrat, okrást, zotročit, využít, zneužít? Co všechny ty články typu „Jak jej přinutíte, aby vám koupil auto?“ Nejsou právě ty důvodem, proč se ženy, kterým jsou cpány do hlavy, chovají k mužům tak, jak se chovají? …„Jsou cpány“ – ony si je tam cpou samy, a ještě za to platí! „Mužským časopisům“ se vytýká, že jsou v nich ženy popisovány jako sexuální objekt. Nejsou v ženských časopisech muži popisováni jako předmět odírání, vydírání, nebo přinejmenším finančního a citového zneužívání?
Mám i za to, že ženy ty „ženské časopisy“ čtou více než muži „mužské“. Třeba i proto, aby si měly o čem vyprávět s kamarádkami. A pokud si nekupují zrovna „ženské časopisy“, máme tu bulvár, kde je hned na titulní stránce, dnes již ne palcovými titulky, ale dlaňovými, o kolik která koho obrala. A mám za to, že bulvár také čtou víc ženy než muži. Pokud se mýlím, opravte mě.
Přiznám se, že jsem jednou pánský časopis četl. A dokonce to bylo i užitečné. Byl tam totiž zajímavý článek. Rozhovor s majitelem „cestovky“, která tenkrát organizovala zájezdy do Jugolávie za účelem střílení lidí. „Cestovky“, která dopravila své klienty na místo s dobrým výhledem, dala jim do ruky zbraň a střelivo. „Cestovky“, u které bylo zhruba možné si zaplatit odstřel srbského dítěte. Pan „majitel“ vyprávěl, jak působili v Sarajevu, kde mohli klienti střílet lidi bez rozlišení, a případné ztráty na spřátelené straně se pak vydávaly za „řádění srbských odstřelovačů“. A vyprávěl i o tom, jak je pak ze Sarajeva doslova vypráskali. Jak pak přišli skuteční srbští odstřelovači, a jejich klienti se stali ze dne na den z lovců lovnou zvěří.
Takovéto „cestovky“ tehdy sídlily hlavně v Itálii, klienty byli převážně Němci. O těchto věcech se tehdy nikde jinde v u nás prodávaném tisku nepsalo. Věděli jsme sice, že něco takového existuje, ale neznali jsme podrobnosti. Nicméně se nedomnívám, že tam ten článek byl proto, aby informoval. Vzhledem k tomu, že v něm bylo vše prezentováno bez sebemenšího náznaku kritiky, podobně asi jako reklama na holicí strojek, mám za to, že tam byl spíš proto, aby se určití muži onanovali představami takového zájezdu, toho, jak by si tak dokázali svou „mužnost“. Muži, kteří by na takový zájezd stejně nikdy neměli peníze, stejně jako by nikdy neměli peníze na ony exkluzívní slečny na fotkách před a za článkem, a kteří by na to nakonec stejně ani neměli odvahu, podobně jako by nikdy neměli odvahu takové ženy oslovit.
Mám za to, že takový časopis, spíše než aby muže vychovával jak k násilí vůči ženám, tak ke střílení lidí, je pouze cílen na určitou skupinu mužů, u kterých najde odezvu.
Zbytek časopisu byl tak strašný, že jsem od té doby podobný časopis neotevřel. A vzhledem k tomu, kdy se tyto věci v Sarejevu děly, je to již bezmála dvacet let. Pokud za tu dobu došlo v obsahu „pánských magazínů“ k nějaké změně (mám za to, že nemuselo), omluvte mě.
Foto: zdroj
A konfrontace s ženským pohledem…
