Pokud by se Václav Klaus zabýval pouze psaním bestsellerů brakové hodnoty, sbíral „vědecké“ tituly a čestné doktoráty, kradl propisky, pořádal na Hradě jazzové festivaly a dále občanům ve své funkci nijak neškodil, pak by mohl být považován za populárního neškodného podivína, jakým byl třeba Rudolf II. Věc je ale vážnější a dnes sedmdesátiletý žlučovitý stařec s vrozeně sníženým prahem sociálního cítění a nebetyčnými osobními ambicemi ovlivňuje zákulisním pletichařením aktivně politické dění v naší zemi, dokonce s evropským přesahem, a má v úmyslu ve své záškodnické činnosti pokračovat i po skončení prezidentského mandátu.
Jako rudý hadr na býka platí na Klause jakákoliv zmínka o právním zakotvení sociálních práv občanů, navíc ještě v kontextu s Evropskou unií. Prezident Klaus podpis Lisabonské smlouvy neúměrně protahoval a nakonec svůj podpis podmínil vyjednáním výjimek, zejména v sociální oblasti, maskovaných za kvalifikovanou obavu z prolomení Benešových dekretů.
„Nedílnou součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie. Na jejím základě bude lucemburský Soudní dvůr EU posuzovat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto Listinou. To umožní obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU. Listina dokonce umožňuje přezkoumávat již platná rozhodnutí českých soudů," řekl Klaus.
Ve skutečnosti mu šlo především o zablokování sociálních práv českých občanů, zakotvených v Lisabonské smlouvě a jejich následné vymáhání v soudních procesech českých občanů proti České republice u evropského nejvyššího soudního orgánu, na českých politicích zcela nezávislé instituci, Evropském soudním dvoru (ESD). Nejjasněji působí ustanovení článku 1 odst. 2, ze kterého vyplývá, že u vnitrostátních soudů dotčených států ani u ESD nebude možné přímo se dovolávat ustanovení obsažených v té hlavě Charty, jež je věnovaná sociálním právům, ledaže by práva deklarovaná v této části Charty byla zároveň obsažena ve vnitrostátním právu. (Podrobněji zde) Do vnitrostátního práva však nic takového zahrnuto nebude, o to se postará premiér Nečas a ministr Drábek.
Od podpisu Lisabonské smlouvy uběhly již téměř dva roky a na povrch vyplouvají skutečné záměry prezidenta Klause, s nimiž obstruoval podpis Lisabonské smlouvy. Jedná se zejména o změny v sociální oblasti navrhované ministrem Drábkem a ministrem Kalouskem, které mají Klausovu bezvýhradnou podporu. Jedná se o změny Zákoníku práce a o protiústavní změny velkého rozsahu v oblasti veřejného zdravotnictví v neprospěch občanů.
Pokud by Lisabonská smlouva byla přijata bez výjimek, měli by občané možnost dovolávat se svých práv upřených vlastní vládou a prezidentem republiky u Evropského soudního dvora. Takto mají občané prostě smůlu. Klausem vymíněnými výjimkami byli občané okradeni o svá práva garantovaná Evropskou unií a Lisabonskou smlouvou. Jedná se o další Klausovu obrovskou a dobře maskovanou zlodějinu, tentokrát z oblasti lidských práv, sociálních práv a spravedlnosti. Občané České republiky jsou tak druhořadými občany Evropské unie jen díky svému bezcharakternímu prezidentovi. Jak velikou škodolibou radost z toho Klaus měl, bylo vidět v jeho vyjádřeních se ke stávce a demonstraci občanů proti vládním „reformám“:
„Prezident republiky Václav Klaus rezolutně odmítá zneužití odborové organizace k politickému vydírání.“
„Byl bych velmi rád, kdyby se odhodlali číst ústavu a zákony způsobem, který by umožnil zasáhnout proti tomuto typu stávky“, zněl vzkaz vládě.
„…to je politická stávka, to je zneužívání institutu stávky k normálnímu politickému boji. Je to strašná chyba, divím se odborářským bossům, že tímto způsobem si chtějí pozvednout svoje ego. Není to fér, brát si občany naší země za své rukojmí.“
„Stávka samozřejmě dopadla směšným způsobem. To, že se jí nikdo nezúčastnil, je, myslím, jasnou ukázkou, že si pánové z vedení odborů prostě hrají na šéfy něčeho, čehož šéfové skutečně nejsou“.
„Odborářští bossové nechápou, o co u nás jde. Chtějí odčinit to, že neprotestovali, když se problém našich veřejných financí na počátku tohoto desetiletí začal rozbíhat“.
„Doufám, že teď na určitou dobu zapomenou na stávkování,“ prohlásil mimo jiné Klaus.
Je zajímavé, že Václavu Klausovi nevadilo, že právě revolučními náladami „ulice“ v roce 89 byl on, bezvýznamný ekonom, vynesen do politických výšin. Názory prezidenta Klause jsou konzistentní a při příštích nepokojích „pouliční lůzy“, které se dají očekávat nejspíš již letos v říjnu, by mu pravděpodobně ani nebylo proti mysli pár revoltujících občanů pro výstrahu prostě postřílet. Přece ulice nebude diktovat, co má dělat prezident, jak kdysi řekl jeden bezcharakterní, duševně nemocný president, jehož „zásluhy“ musely být in memoriam uzákoněny.
Nad Klausovým podivným chováním, zdravým rozumem a ryzím charakterem se již velmi dlouho vedou diskuse. Občané, ale i odborníci na lidskou psýché kroutí hlavou a vyvrcholením bylo vyslovení podezření několika psychiatrů a lékařů, že Václav Klaus je duševně nemocen a není schopen vykonávat svůj úřad ve smyslu prezidentského slibu:
V průběhu výkonu funkce u něj došlo k dekompenzaci hluboké osobnostní poruchy, svým chováním se stal nebezpečným sobě i spolupracovníkům, zpřetrhal všechny kontakty s rodinou a na svoje patologické chování ztratil náhled. Z medicínského hlediska není pochyb o závažné poruše…
Obávám se, že dekompenzace jeho poruchy výrazně pokročila a stal se nebezpečným sobě, rodině, občanům ČR i EU. V rámci stávajícího společensko-politického uspořádání mu není pomoci…
V. K., který se v důsledku dekompenzace osobnostní poruchy dostává pod drtivý tlak médií a mezinárodní politiky, se svými názory je izolován, což ještě více prohlubuje jeho poruchu a vede k eskalaci patologického chování. Jako lékaři jsme si vědomi jeho ohrožení a považujeme za povinnost podniknout kroky k ochraně jeho zdraví…
Nestandardní situace si podle mne žádá nestandardní řešení, jakým je třeba návrh soudu na zbavení způsobilosti k právním úkonům (tedy ustavení komise nezávislých odborníků, která by způsobilost posoudila)…
Je důvodné zvažovat odborné posouzení duševního stavu, neboť je podezření že trpí vážnou poruchou struktury osobnosti a svým chováním v důsledku této poruchy osobnosti může být nebezpečný sobě nebo svému okolí. Je také třeba posoudit jeho poznávací a ovládací funkce, včetně struktury svědomí a hodnotové orientace, neboť jsou pochybnosti o tom, že je schopen naplnit ústavou daný slib, že svoji funkci bude vykovávat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v zájmu lidu této země. Proto by mělo být ustanoveno konzilium soudních znalců z oboru psychiatrie a klinické psychologie k vyšetřené posuzovaného a podání znaleckého posudku…
Výše uvedené postřehy by neměly být brány na lehkou váhu, protože již mnoho let můžeme denně ve sdělovacích prostředcích pozorovat, že s osobností Václava Klause není vše v pořádku a máme co do činění s ofenzívním deprivantem. Prof. František Koukolík který se ve své knize problémem podrobně zabýval, popsal deprivanta takto:
"Připomínáme, že deprivanti nejsou lidé nemocní, ani lidé s poruchou osobnosti v lékařském smyslu slova, byť některé příznaky spadající do rámce osobnostních poruch mívají. Deprivanti jsou lidé medicínsky zdraví, nicméně emočně a hodnotově oploštělí, jejich poškození (zmrzačení ,nevyvinutost, zastavený růst, odchylný růst…) se projevuje oploštěním nebo nepřítomností vyšších úrovní emotivity a dalšími znaky, mezi něž patří destruktivita. Deprivanti jsou sociokulturní, nikoli medicínská kategorie.
Považovali bychom za základní chybu deprivanty medikalizovat/psychiatrizovat, to znamená „převádět“ jejich osobnost a chování do lékařských pojmů, chápat je jako lidi nemocné nebo lidi s poruchou osobnosti, i když například ofenzivní deprivanti mívají řadu znaků, které charakterizují antisociální poruchu. Jedinec s touto poruchou se chová antisociálně prakticky vždy, všude a ve všech souvislostech, například i vůči vlastním dětem, neboť svým způsobem, přestože je příčetný, „nemůže“ jinak.
Vysoce destruktivní ofenzívní deprivant činný na makroúrovni je schopen na jedné straně bez váhání poslat na smrt, do utrpení, do války nebo do bídy obrovský počet lidí a obratem se chovat se špičkovou kultivovaností v několika světových jazycích, milovat své děti a vnoučata, být věrný svému manželskému partnerovi, pravidelně navštěvovat bohoslužby, rozjímat a zpovídat se, vystupovat před televizními kamerami v teatrálních událostech, jejichž prostřednictvím některé církve potvrzují mocenský mandát simulací magické přítomnosti vyšších sil a vyšší morálky, mít moralistické projevy ve sdělovacích prostředcích a někdy i sám věřit tomu, co povídá (nebo propadnout tak dokonalé autosugesci) být mecenášem vědy a umění, psát verše, mít rád zvířata, květiny, klasickou i moderní hudbu a hrát na hudební nástroj.
Destruktivitu obvykle kryje odkazem na vyšší principy, například politické, rasové náboženské, mystické, jakékoliv další, vždy je součástí lidí sobě podobných. V jádře osobnosti i chování těchto lidí je nahá patologická touha po moci. V psychologické rovině se tato patologická touha po moci (velký majetek a možnost s ním manipulovat je druh moci) dá považovat za náhražkový program, něco, co má nahrazovat chybějící normalitu nebo optimalitu. Patologii této touhy charakterizuje nenasytnost a neukojitelnost.
Patologická touha po moci obvykle bývá, podobně jako je tomu v případě poruch osobnosti, ego-syntonní, což znamená, že porucha svému nositeli nedělá žádné obtíže. Její nositel považuje tuto vlastnost(nebo jejich soubor) za něco zcela normálního, případně za zdroj síly. Lidmi, kteří tuto vlastnost nemají, nebo se tak nechovají, nositel patologické touhy po moci obvykle pohrdá nebo je nechápe, eventuelně je chápe zcela přesně a o to více jimi pohrdá. O co méně obtíží porucha dělá svému nositeli, o to více obtíží dělá jeho okolí."
Z výše uvedeného textu lze zcela nepochybně a jednoznačně identifikovat profil osobnosti Václava Klause, současného prezidenta České republiky. Jak je možné, že jsme si za celých více než dvacet let nevšimli, že po celou dobu byl vůdčí osobností naší země ukázkový sociopat?
A nakonec našemu dobrotivému stařičkému mocnáři přeji k významnému životnímu jubileu hodně štěstí, zdraví a kvalitní sociální zabezpečení ve šťastném stáří pro něj i mnoho dalších pokolení rodiny Klausů, přeji Václavu Klausovi to samé, co naordinoval svým spoluobčanům.
Václave Klausi, tvůj národ Tě miluje stejně vroucně, jako Ty miluješ svůj národ.
