15. 10. 2010
Meg Whitmanová je jedním z mála šéfů, kteří si zaslouží poklonu. V okamžiku, kdy spatřila podnikatelský plán eBay, věděla, že internetová aukce má budoucnost, a začínající firmu s třiceti zaměstnanci proměnila v kolos s 15 000 lidmi. Navíc vytvořila skvělou platformu pro budoucí podnikatele: eBay stojí za zrodem více firem než jakákoli jiná organizace v historii USA. V současnosti se ovšem Whitmanová angažuje v daleko riskantnějším podniku – kandiduje na guvernérku státu Kalifornie.
Obchod jí poskytl nejen prostředky utkat se se svým oponentem Jerrym Brownem, profesionálním politikem a synem profesionálního politika. Představuje také základ její kampaně. Whitmanová prohlašuje, že „pokosí" kalifornské regulace, a slibuje, že při vedení státu uplatní své úspěšné obchodní dovednosti.
Meg Whitmanová nesní sama. V Kalifornii kandiduje za republikány do Senátu také bývalá šéfka Hewlett-Packard Carly Fiorinová. Obě ženy doplňují desítky dalších kandidátů, Dinem Rossim ve Washingtonu počínaje a Carlem Paladinem ve státě New York konče.
Nadšení povolávat lidi z podnikatelského sektoru se neomezuje ani na Republikánskou stranu, ani na Spojené státy. Barack Obama patrně vymění Larryho Summerse, ředitele Národní ekonomické rady, za prominentního člověka z obchodu. Britský premiér David Cameron požádal bývalého šéfa společnosti BP lorda Browna, aby jeho vládní stroj promazal trochou toho obchodního étosu, a sira Philipa Greena, majitele módní značky Topshop, aby řídil přezkum vládních výdajů. Indická vláda oslovila Nandana Nilekaniho, jednoho ze zakladatelů firmy Infosys, aby jí pomohl reformovat vratký státní aparát.
Co vysvětluje nadšení obracet se na byznysmeny, aby řešili politické problémy? Očekávalo se, že lidé budou takovým přístupem po dvou administrativách George Bushe a třech vládách Silvia Berlusconiho unavení. Bush, absolvent Harvardu s titulem MBA, jmenoval do své první vlády čtyři bývalé generální ředitele; Berlusconi učinil pro smazání rozdílu mezi veřejným a soukromých sektorem ještě více. Rovněž se očekávalo, že ekonomická krize zvýšila obecný odpor vůči dobře placeným podnikatelům. V USA se ale postoj k podnikání od začátku krize změnil jen málo: 49 % smýšlí o velkých firmách pozitivně; v případě malých firem je to až 95 %. Pozitivní postoj k americké vládě se naopak kontinuálně snižuje: průzkum veřejného mínění Pew Research Centre ukazuje, že počet lidí, kteří vládě věří, klesl z 42 % v roce 2000 na dnešních 22 %.
Republikáni, ale i ostatní pravicově smýšlející strany počítají se ziskem kladných bodů za argumentaci, že vláda svou rozpínavostí dusí ekonomiku a že podnikatelská disciplína vše zefektivní a zlevní. „Silicon Valley je od kalifornského Sacramenta jen 195 kilometrů," říká ráda Whitmanová, „ale vzhledem ke způsobu jeho práce může být daleko klidně i milion."
Jaká je šance, že podnikatelé-politici dodrží své sliby? Existuje jen pár úspěšných. Michael Bloomberg se stal coby starosta New Yorku tak populárním, že jej jinak popudliví Newyorčané zvolili do funkce třikrát. K podpoře všeobecně sdíleného názoru, že podnikatelé disponují dovedností vést – a umí ji implementovat do veřejného sektoru -, ale jinak existuje jen málo důkazů. Vláda a obchod jsou založeny na velmi odlišných principech. Ředitelé společností mohou zpravidla uniknout tlaku veřejného mínění a záři publicity, jež definuje politický život. Ti, kteří byli do politiky povoláni, zjišťují, že se ocitli v daleko zmatenějším světě, než na který byli zvyklí.
Velké množství podnikatelů ukázalo, že jsou jako politici neschopní. Paul O’Neill byl jedním z nejúspěšnějších šéfů firmy Alcoa. Ale jako první ekonomický tajemník prezidenta Bushe se stal brzy terčem posměchu. Ross Perot přetvořil firmu Electronic Data Systems v gigant, ale po jeho dvou kandidaturách na prezidenta začali Američané o jeho schopnostech pochybovat. Donald Rumsfeld byl úspěšným šéfem dvou firem. Jeho jméno je nicméně spojováno s jednou z nejhůře vedených válek v americké historii.
Brát obchodníky do politiky s sebou také často přináší korupci. Ruští oligarchové poletují mezi vládou a obchodem. Silvio Berlusconi povýšil v Itálii střet zájmů na normu. Dick Cheney, bývalý šéf Halliburton, firmy zabývající se ropou a plynem, si zajistil, aby jeho utajovaná energetická pracovní skupina byla závislá na jeho kamarádech z energetického průmyslu.
Politici nejsou ani vzorem poctivosti, ani vzorem kompetence. Nejlepším způsobem, jak do veřejného života přimíchat sílu a výhody obchodu, ale není naverbovat do něj co nejvíce bývalých šéfů, i když jsou výjimeční jako Meg Whitmanová. Lepší je „jen" nabídnout tolik volby a soutěže, co se do něho vejde.
Text z The Economist, 30. září 2010, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.
Převzato z Revue Politika
