Penzijní reforma: Patero pilířů, šestá bída…

Reklama


Reakce na článek Hany Brixi „Důchodové systémy ve vyspělých zemích“:

Při vší úctě k autorce a její odborné erudici se domnívám, že její článek zamlčuje několik podstatných věcí, čímž se bohužel velmi přiblížil propagandistickým pamfletům lobbistů penzijních fondů.

První, co mě při čtení článků paní Hany napadlo, bylo podivení nad tím, jak se nám ty „pilíře“ penzijního systému postupem let hezky množí. Ještě před několika lety hovořili manažeři penzijních fondů, od nichž později jejich argumentaci převzali politici, o třech systémech. Prvním byl státní systém, druhým firemní důchodové fondy a třetím připojištění u privátních penzijních fondů. Tehdy i manažeři penzijních fondů uvažovali o tom, že povinný bude jen ten první. Dnes jich máme podle Hany Brixi pět (a to autorka zapomněla uvést ten firemní – asi proto, že na Západě již fungující firemní penzijní fondy krachují jeden po druhém), přičemž naši "liberálové" navrhují, aby čtyři z nich byly povinné. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé „pilíře“ podrobně:

Nultý pilíř

Pilíř, který by měl poskytovat „minimální rovný důchod“ se objevil jako následek akcelerující destrukce sociálního státu. Před několika lety bylo totiž nepředstavitelné, že by stát ponechal své občany v nouzi (tedy nejen důchodce, ale i nezaměstnané, invalidy, matky-samoživitelky apod.) bez jistého „sociálního minima“, které by jim garantovalo alespoň základní životní potřeby. Dnes jsme se dopracovali k tomu, že občan závislý na „existenčním minimu“ se téměř automaticky stává bezdomovcem, tedy kandidátem na umrznutí či uhoření. Pokud bude navíc uzákoněno, že i toto minimum může podléhat exekuci, situace takto postižených občanů bude naprosto neúnosná.

V našem státním průběžném systému je tento „nulový pilíř“ obsažen, vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu by možná ale skutečně stálo za to ho osamostatnit a v podobě jakéhosi minima ho vyplácet, ovšem nikoliv jako dávku navázanou na důchodové pojištění, ale jako jakýsi „plošný sociální příspěvek státu důchodcům“. V této souvislosti není od věci velmi vážně uvažovat i o „základním nepodmíněném příjmu“, jeho zavedení se však v současné době jeví jako čirá utopie.

První pilíř

Průběžný státní penzijní systém je v rámci neoliberálního šílení pod soustavným tlakem. Na jedné straně se neustále snižují sazby pojistného a klesá počet plátců, na straně druhé se prodlužuje doba odchodu do důchodu a snižuje se podíl mezi průměrným vyplaceným důchodem a průměrnou hrubou mzdou.

Problémy prvního penzijního pilíře, které vyplývají z demografického vývoje, jsou zveličovány, daleko větší problémy, způsobené zpožďováním nástupu mladých lidí do zaměstnání, zvyšující se nezaměstnaností, stagnujícími či klesajícími mzdami, prekarizací práce a s tím souvisejícím přechodem části zaměstnanců na Švarc systém, s nímž je spojeno placení nižšího pojistného, jsou bagatelizovány nebo zamlčovány.

Nikdo na rovinu nenapíše, že pokud by problémy spočívaly pouze v demografickém vývoji, tedy prodlužování věku dožití a nižší porodnosti, stačilo by k jeho vykompenzování při nezměněných sazbách pouhé prodloužení věku odchodu do důchodu, a že tedy skutečným viníkem nejsou „až příliš životaschopní senioři“, ale špatná sociální a hospodářská politika vlády.

Druhý a třetí pilíř

Povinné spoření do soukromých penzijních fondů je čistý výmysl lobbistů, neschopných nalákat dostatek „hejlů“ do dobrovolného a státem spolufinancovaného třetího pilíře. Je příznačné, že i Hana Brixi se vyhnula vylíčení skutečných důvodů, které vedly Maďarsko, Polsko, Slovensko a Argentinu k tomu, že uzavřely své „druhé pilíře“, a že se více nevěnovala například tomu, jaké jsou výsledky zavedení druhého pilíře za vlády generála Pinocheta v Chile, které bylo průkopníkem této metody.

Nikdo se také neobtěžuje vysvětlit občanům, proč by měli povinně spořit do těch samých fondů, které občanům reálně znehodnotily jejich dobrovolné vklady. Další otázkou, kterou nikdo záměrně neřeší, je pojištění vkladů ve druhém a třetím pilíři. V penzijních fondech se totiž shromáždily (a v dalších letech ještě dále nahromadí) tak gigantické sumy, že si je vláda nebude moci dovolit pojistit. A pokud by pojištění měly řešit fondy samy, zhodnocení vkladů se sníží o toto pojistné.

A konečně je tu další problém, o kterém se také vůbec nemluví. Pokud totiž budou mít penzijní fondy nařízeno, že musí podstatnou část peněz svých klientů investovat do nákupu státních dluhopisů, stát si tak vlastně zákonem vytváří poptávku po nich. Poptávka generuje nabídku, takže v režii naší „vlády rozpočtové odpovědnosti“ vznikne další tlak na to, aby se budoucí vlády ještě více zadlužovaly…

Doplňkový pilíř a rodina

Zdravotnictví a sociální služby se dostaly pod stejný komerční tlak jako důchodový systém. Pokud budou zdravotnictví a sociální služby chápány nikoliv jako veřejná služba, jejímž cílem je zajistit zdravou a životaschopnou populaci, ale jako „podvodná mašina na peníze“, pak veškeré případné „zisky“ důchodové reformy shrábne „zdravotnický průmysl“, tedy soukromé zdravotní pojišťovny, soukromí poskytovatelé zdravotních služeb a farmaceutický průmysl. Ti všichni totiž nemají zájem na tom, aby důchodci byli zdraví. Jejich zájmem je, aby z nich byli pravidelní a dobře platící konzumenti jejich předražených služeb.

Závěrem

Hana Brixi je autorkou velkého množství pozoruhodných článků s neotřelými myšlenkami, které jsem s radostí publikoval. Velice se těším na to, až si z jejího pera přečtu návod, jak by měl v budoucnu vypadat český penzijní systém. A to i v tom případě, že s ním budu hluboce nesouhlasit.

Přejít do diskuze k článku