Léto roku 2018 bylo mimořádně horké. V salonku s výhledem do lánského parku přijal prezident Karel Schwarzenberg prezidenta Světové banky Miroslava Kalouska.
„Tak co, Míro, pořád chlastáš, ty čuně?“ pozdravila hlava státu starého spolubojovníka.
Pak se zamyslel a přemítal: „Čuně, čuně… čuně, co mi to jenom… jojo, už to mám: S tím Čunkem už mě neštvěte, lidovci pomodlený, víš, kolik mě stál prachů?“
Po chvíli: „Prrrachů…ůůů…“
Prezident už měl svá léta.
Kalousek trochu ochladl, pokud to vůbec bylo v horkém podvečeru možné.
„Já prezident – ty prezident, já pán – ty pán, na to nezapomínej, Karle!“, řekl trochu dotčeně a zafakoval. Povinná úcta k majestátu mu přece jenom nedovolila chovat se stejně jako v parlamentu a tak ten fakáč vyrobil s rukou za zády, aby Jeho Jasnost neviděla.
„Chrochrochro,“ smál se prezident kotlinky, „jenže ty zase nezapomínej, že k tomu prezidentovi jsi navíc jenom kokot, kdežto já jsem ještě kníže, vole!“
Pánové ze starých dovedností nezapomněli vůbec nic.
Potom se usadili, komorník přinesl chlazené věci a prezidenti zavzpomínali na krásné revoluční časy po vítězství ve volbách 2010, kdy Paroubek byl vyhnán do asijských stepí a Filip se zapojil do pracovního procesu při novém vytěžování jáchymovských hald.
„Ale že se toho prachu v tom mlejně na smolku nažral, pacholek,“ libovali si.
Když potom v dalším průběhu setkání v nejedné číši smočili své knížecí a bankéřské rety, nahnul se Karel důvěrně k hostu (nebo se jen tak kymácel, jak byl nasosanej): „A teď mi už konečně prozraď, ty kujóne, jak jsi přišel na tu geniální reformu důchodového systému!“
„Ále, to nestojí za řeč,“ pýřil se Mirďa.
„To neříkej, komu čest, tomu čest, vždyť sis na tom udělal světový jméno a tvůj systém vytáhnul nejednu zemi z důchodový bídy,“ chválil hosta řečí poměrně svázanou.
I kníže má své světlé chvilky.
„Chceš to opravdu vědět?“, zeptal se nejistě Kalousek.
„Si piš, kokote, chrochrochro!“, zapadl do starých kolejí hostitel.
„Tak tedy, pamatuješ, jak všichni, hlavně socani a komoušové, vřeštěli, že jsem podříznul důchodovému účtu krk, když jsem sundal horní strop odvodů o polovinu a snížil sazbu o pět procent?“
„Si piš, …“
„No a stal se přitom pravý opak, Česká správa sociálního zabezpečení, po počátečním poklesu najednou začala přijímat větší a větší sumy, penízky se do fondu jenom hrnuly. Pamatuješ?“
„Si piš…, jasná páka…“, vylepšil slovník Kárl.
Pak se zarazil, podíval se do sklenice, na hosta, do sklenice, pak rozzlobeně: „No jó, ale jak je to možný? Snížil jsi sazby, snížil se výběr, důchodci nám v Kauflandu začali omdlívat hladem, a najednou takovej obrat! Dneska si jezděj na dovolenou na Baleáry!“
„Princip dvou záporů, Karle. Oslabení oslabeného posílí.“
„Zkus to, Mirku, trošššku, troššíčku jasnějc, vo moc jasnějc", požádalo kníže a vybryndalo.
„Tak já začnu úplně zkraje. Můj švagr…“
„Zkraje je to úúúplně nejlepšššejší…“
„Tak tedy můj švagr…“
„Tamten šššvagr šššvagříček?“
„Drž už hubu, prezidente, nebo to nevysvětlím!“
„Tak kdybys mi tohle řek před nějakými pěti sty lety, tak sis procvičil svůj sonorní bas na mučidlech a v hladomorně, chlapečku", znovunalezla spojitost projevu hlava státu.
„Tak prosím tě už… Švagrův táta pracoval jako letecký konstruktér ve Vodochodech.“
„Ááá, padáky, což? Rodinný zatížení zpátky do třetího kolena?“
„Si toho nebudu všímat… Tak tedy tenkrát měly ruské Migy jednadvacítky potíže s pevností, s únosností křídla. Při velkým přetížení, třeba při loopingu, se jim v napojení na trup to křídlo občas urvalo.“
„Kdypak asi jsem naposled dělal looping, pink, pink?“, přemýšlel Karel.
„No a ten táta mýho švagra se přihlásil, že problém vyřeší. Pozvali ho do Moskvy a tam navrhl ruským konstruktérům řešení: v tom kritickém místě těsně u trupu navrtat několik desítek děr, pěkně v řádku jednu vedle druhé. Sověti ho chtěli za ten vtípek nakopat a poslat na Kolymu kopat, ale on se zaručil svým životem, že to bude fungovat. Prej – tak si mě zastřelte, když to nevyjde!“
Kníže poslouchal, jenom oči poulil. Ale to on vlastně pořád.
„Tohle Rusové slyší rádi a rádi to dělají, protože to dobře umějí; devět gramů do týla a pak sto gramů na oslavu, obojí na ex. Navrtali ďoury, do letadla posadili neoblíbeného zkušebního letce, stejně se ho chtěli zbavit, nějakej Jurij, a davaj, do nebe. Pilot kroutil ty nejnemožnější figury, ale samaljot držel jak židovská víra.“
„Nech toho, vztahy s Izraelem jsou choulostivé, ani já jsem tam neuspěl", zavzpomínal kníže na misi.
„Když stroj přistál, nastala velká sláva, otci mého švagra kdekdo blahopřál, stakany, sám velký Mikojan se ho pak přišel zeptat, jak na tenhle zlepšovák otecko přišel.
,To je jednoduchý,´ vysvětlil příbuzný, ,všiml jsem si, že toaletní papír se nikdy nepřetrhne v tom místě, kde jsou perforace, no a aplikace na náš problém už byla jenom hračka.´
A já jsem tenhle princip, který říká, že oslabení slabé místo nakonec posílí, zase aplikoval na důchodovou reformu, navrtal jsem do skomírajícího systému dírky – a jeho pronikavé zlepšení se dostavilo brzy,“ dokončil Kalousek.
Prezident ani nedutal, protože nemohl dutat.
Prezident Světové banky vstal, pohladil bývalého spolubojovníka po svěšené hlavě, dorazil obě sklínky a odcházel. Tiše za sebou zavřel dveře, pak je ale na skulinku znovu otevřel a ke ztichlému muži pronesl: „A ty seš taky kokot!“
Takže se nakonec Karel Schwarzenberg nedozvěděl, proč vlastně ta reforma, kterou svým respekt vzbuzujícím, motýlkovitým vzhledem pomáhal prosadit, tak dobře zafungovala.
Vy však, díky tomu, že jste mou reportáž ze setkání velikánů dočetli do konce, teď víte, jak se říká těm, kteří reformu prosazují. A víte také, že její princip má něco společného s toaletním papírem, jeho efektivním používáním a aplikováním na celý národ.
Prostě se vám napřed vytře a pak vás spláchnou.
(K článku je otevřena diskuze také ZDE.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
