Pervitinová chaloupka – 1. díl

Reklama






 

Tak vám v jedné malé vesničce skoro uprostřed českého ďolíku žili v malé chaloupce muž Jan se svou ženou Marií a měli se moc rádi. Oba pilně pracovali a střádali korunku ke korunce, v chlívku jim kvičelo prasátko a mečela kozičk, slepičky jim snášely vajíčka, králíčci se jim množili, jak to jen králíci umí, v sadu se jim urodila spousta ovoce, Mařence rostla na záhonu zelenina jak z vody a všude měla spoustu květin: Co jim scházelo ke štěstí? Inu, to jistě sami uhodnete, že by rádi měli děťátko! Už byli z toho marného snažení celí usoužení, nepomohla sexuologická poradna, ani poradna řízeného rodičovstí, dokonce ani alternativní medicina. Nakonec dali na radu jedné babky, ať si zajdou na pouť na Svatý kopeček, tam zapálí svíčku a hezky se pomodlí.

 

A opravdu, za devět měsíců od té pouti se jim narodil chlapeček. Z té převeliké radosti mu dali jméno Radovan. Jeníček slíbil Mařence, že teď bude pracovat a spořit ještě víc, aby to jejich děťátko mělo život jako v hedvábíčku. Starali se o to děťátko s velkou láskou, kupovali mu jen to nejlepší, a když vyrostlo, poslali ho do Prahy na vysokou školu. Samozřejmě na ekonomickou, aby z něho byl jednou manažér nebo ještě lépe bankéř. Aby se mu pohodlně studovalo, koupili mu tam byt a dávali mu velké kapesné. A když přijel domů, máma vystrojovala hody a ještě mu dala výslužku s sebou jako pro celý regiment.

 

No, bankéř z něj sice nevyrostl, ale stal se vekslákem, a byl z něho velký frajer. Když přijel poprve do vesnice v takovém tom silném autě, co se může prohánět i po africké savaně, a co má ještě jedno kolo na zádi, nestačili se sousedi divit. Máma vzdychala: “Na co ti je, Radovánku, takové velké a silné auto? To muselo stát peněz!“ A táta se přidal: “U toho když  šlápneš na plyn, tak se jen udělá vír v nádrži.“  Prostě se oba ti dobráci strachovali, že na to nevystačí jejich úspory.

 

„Pchá,“ mávl Radovan rukou. „Na auto jsem si vydělal těmahle rukama a touhle chytrou hlavičkou. Stačí, když mi přispějete na benzin.“ Co jim, nebožákům, zbývalo? Museli být spokojeni, že jejich synek se má k světu. Po nějakém čase už Radovan nejezdil sám. V autě přivezl krásnou blondýnku s pomněnkovýma očima a dlouhýma nohama. Rodiče byli rádi, že budou mít nevěstu v domě a přidávali všeho dvojnásob. A když si Monika pořídila salon krásy a Radovan fitness centrum, dávali ještě více.

 

Čas však nikdo nezastaví ani v pohádce, a tak Jeníček s Mařenkou zestárli, do práce už nechodili a jejich důchod byl nizoučký. Pořád však pilně pracovali na svém a měli hojnost ekologického jídla, což oceňovala hlavně jejich snacha. Celý týden dřeli na svém hospodářstvíčku a hřála je představa, jak přijede Radovánek s Moničkou a jak si pochutnají. Leč sil jim postupně ubývalo a začali přemýšle , jak to udělat, aby všechno zvládali. Nakonec vzal Jeníček svoji ženu kolem pasu a řekl: “Mařenko, musíme se podívat pravdě do očí. Už na to nestačíme,  musíme něco ubrat.“

 

Smutně si povzdychla a přikývla souhlasně hlavou: “Už jsem o tom taky přemýšlela a myslím, že bychom měli udělat poslední zabijačkové hody a prodat kozu, dokud ještě dojí. Slepice už mě taky unavují, jak skončí se snáškou, zakroutíš jim krkem a maso dáme do mrazáku. Ale nevím, nevím, co na to řeknou mladí.“  Jeníček jí dal pusu a řekl: “To víš, že budou radši, když umře prase a slepice, než kdyby ztratili nás.“ Tak se dohodli a večer zatelefonovali mladým, ať přijedou příští týden na zabijačku.

 

Co vám mám povídat, hostina to byla náramná, i spoustu piva vypili. Když už staří nachystali výslužku, ve které nescházely ani Mařenčiny pověstné koláče, když už se schylovalo k loučení, řekl starý táta: “Děti, posaďte se ještě na chvilku. Chceme vám s mámou něco říci.“  Tak si ještě sedli ke stolu, táta vytáhl slivovičku , máma přinesla štamprdlátka, přiťukli si na zdraví a táta jim pověděl, jak se věci mají. Že už žádné prasátko nebude a slepičího masa že je ještě zásoba v mrazáku.

 

Mladí chvilku překvapeně vejrali, pak se začali vrtět a Radovan řekl: “Trošku jste nás zaskočili, není nad domácí maso, ale já mám v Praze taky dobrého řezníka. Teď aspoň můžeme zbourat chlívek a kurník a vystřihneme tam bazén jak malovaný. Beztoho je to ostuda. Všichni už ho mají, jen my ne. Ale my ho uděláme krytý, to budou mrkat!“ Máma sebou poplašeně cukla: “Když ale táta si tam chtěl udělat dílničku. Celý život se těšil, že bude na stará kolena vyřezávat ze dřeva. Co mlčíš , Jeníčku?“, šťouchla do něj.“ Taky bych vyřezal nějaké pěkné hračky pro vaše děťátko. Pořídíte si ho snad konečně?“, podíval se na mladé s nadějí v hlase.

 

„No to se uvidí. Musíme si to nechat projít hlavou.“, řekl neurčitě Radovan a už pospíchali s Monikou do auta. Za pár dní zvonil večer telefon. Ozval se v něm Radovan a v dobrém rozmaru

lákal oba rodiče na výlet do přírody. Neumíte si představit, jakou měli staří radost. Celý život se točili jen kolem domácího zvířectva a celého hospodářství, byli tam jak uvázaní a stejně ani neměli auto. A teď je konečně vezme na výlet jejich milovaný syn! Mařenka už honem chystala, co navaří a napeče na cestu, a Jeníček prohrabával zásuvky starého stolu. Měl tam schované mapy, dříve cestoval jen prstem po značených cestách, tentokrát to bude opravdické.

 

Když mladí v sobotu ráno zatroubili před chaloupkou, táta s mámou nedočkavě vyběhli a nesli veliký koš plný jídla a lahví piva. Radovan vyskočil z auta a pomohl jim uložit koš do kufru. “Nezapomněli jste na džbán?“ Jeníček ukázal do koše: “Už se někdy stalo, že by naše máma něco opomněla?“, zeptal se trochu káravě. Pomohl Mařence nasednout a pak se usadil vedle ní. “Tak, práskni do koní!“, pobídl syna. A už se rozjeli, až se prášilo za kočárem. Starý byl hned zvědavý, kam je vezou: “Do matičky Prahy?“ Syn se usmál spiklenecky na svoji ženu a brzdil otce: “Dočkej času, to je překvapení.“ Tatík s nadšením pozoroval ubíhající krajinu a hádal: “Tak teď už je vidět Žebrák a Točník, že vy nás chcete vzít na hrad?“  Žádná odpověď, jen zavrtění hlavou a už minuli odbočku k oběma hradům. „Nebo nás vezete do Plzně, nebo ještě dál, do Němec?“

 

„Ale tati“, krotil ho syn. Načež snacha řekla: “Radši odboč z dálnice a trochu to objeď.“ Syn zapnul blinkr a sjeli na okresku. Starý už přestal nahlas komentovat cestu a jen si brumlal něco pod fousy, zatímco Mařenka nadšeně upozorňovala: “Podívejte, to je hezký domeček, támhle mají krásné růže a tady mají obsypanou jabloň, to bude úroda!“ A pak už viděli jen vesničky a i těch bylo stále méně, až se ocitli v opuštěné krajině, kde končila cesta. Radovan zastavil: “Vystupovat, panstvo!“, zahlaholil.

 

Staří vylezli ven a už se sháněli po proviantu.“ Počkat, počkat!“, mírnil je syn. “Nejdřív si uděláme procházku a pak si uděláme piknik.“ Mařenka se ptala: “Co to je ten pikpik?“ Monika se zahihňala a vysvětlila: “To je přece svačina v přírodě.“ A hned jim ukázala v kufru auta složené skládací židličky a stolek. To se starým moc líbilo a nadšeně souhlasili. Radovan jen vytáhl mámin obrovský džbán: “Ten si vezmeme sebou, v lese bude spousta malin. A ty víš, mami, jak já miluju malinovku.“

 

Tak tedy šli a šli, překročili říčku, pak začalo stoupání a hluboký les. Radovan se zastavil: “Počkejte, já se musím vrátit a zajistit auto, aby nám ho někdo neukradl, vezmu s sebou Moniku, ta bude hlídat a já vám pak přijdu naproti. Jděte tady pořád dál, na mýtině bude spousta malin. Tak se hezky čiňte, ať máme zásobu na zimu!“ Vzal Moniku za ruku, otočili se, a za chvilku už po nich nebylo ani slechu.

 

A ti dva staří šli dál a hlouběji do lesa a pilně sbírali červené maliny do džbánu. Sluníčko vystoupalo vysoko na oblohu a pálilo, ptáčci jim vesele zpívali, ani si neuvědomovali, jak běží čas. Najednou máma povídá: “Jeníčku, já už jsem nějaká unavená, bolí mě záda i nohy. Což abychom se posadili tady na pařez?“ A tak odpočívali a Jeníček si přitom vzpomněl, že mu hlady kručí v břiše: “Kluk zatracepený, taky by už mohl pro nás přijít!“ Ale Mařenka ho uklidňovala: “I to víš, že už brzy přijde. Aspoň nasbíráme dost malin. Hlavně, aby se mu něco s tím auťákem nestalo.“

 

Zase se zvedli a šli dál a sbírali a sbírali, sluníčko se začínalo sklánět k západu, když se Jeníček zastavil, zvedl prst k nebi a strachoval se: “Mně se to nějak přestává líbit. Otočíme to a půjdeme my za mladými.“ Udělali to tedy, jak řekl. Mapa mu ale nebyla nic platná, protože byli v neosídleném vojenském újezdu. Jeníček se ale uměl orientovat a věděl, že když předtím šli na východ, musejí se vracet směrem západním. Po dlouhém trmácení došli na konec cesty, kde bylo předtím zaparkované Radovanovo auto. Po autě však ani stopy. „No tohle!“, kroutili oba hlavou. „Tak teď musíme najít Padrť, to je poslední vesnice před naší zastávkou. Tam už nám pomůže mapa. Ještě že jsem ji vzal,“ liboval si stařík.

 

2. díl

Přejít do diskuze k článku