Když konečně do té vísky došli, roztáhl Jeníček mapu a ukázal Mařence: “ Vidíš, teď jsme tady a musíme na Skořici. Zaplaťpámbu jsem celou cestu sledoval a paměť mi ještě slouží. Pak musíme do Mirošova. Vidíš, tam je železniční trať.“ Mařenka obdivem spráskla ruce a dala dědovi velkou pusu: “Ještě že tě mám. To bude ale dobrodružství!“
Když se doplahočili na nádraží, začalo se už stmívat. Oba si prohrábli kapsy, babka mívala vždy při sobě nějakou tu korunu sousedovic dětské havěti na cukrátka a děda zase nosil drobné na pivo. Koupili si jízdenky, a za chvíli už si to hověli ve vlaku. Museli pak ještě dvakrát přestupovat a pak ještě kus pěšky. Byla tma jako v pytli, když přicházeli ke své chaloupce, jejíž okna vesele svítila. Když vešli, vyběhl z kuchyně Radovan s plnou pusou a trochu překvapeně se ptal: “No kde se tady berete? Jak to, že jste se nám ztratili? Vy tuláci!“, pohrozil žertovně prstíčkem: “Už jsem chtěl volat na policii.“
Jeníček vstoupil do kuchyně, postavil džbán plný malin na stůl, jen to břinklo: “Tak nás tady máte!“. Mařenka se zase starala: “Měly jste co jíst, děti? A hned rychlým pohledem zjistila, že na stole jsou prázdné lahve od piva. “Počkejte, hned přinesu ze sklípka další,“ a odběhla na dvorek. Vrátila se, v každé ruce po lahvi, svěšenou hlavu: “Co se to stalo? Ani jsem nemohla náš dvorek poznat.“ „Ale maminko“, vzal ji Radovan kolem krku a dal jí pusu.“jak jsem byl rozčilený ze strachu o vás, pozdě jsem zabrzdil a narazil trochu do chlívka, a tak jsem ho pak nechal rychle zbourat, než to na někoho spadne. Ale hlavně, že se vám nic nestalo. To musíme zapít!“ A už naléval pivo do sklenic. „Tak na ten váš návrat a na ten bazén!“, pozvedl sklenici. “V pondělí už přijede firma stavět“, obrátil se na otce „a já tě poprosím, jestli bys na to nemohl dohlédnout, a taky to zafinancovat. Já teď nevím, kam dřív skočit. Kdysi jste mi slibovali, že mi naspoříte ve stavebím spoření, teď by se to šiklo.“
„Sakra, ty na to jdeš zhurta!“ postavil překvapený táta sklenici na stůl, až z ní vyšplíchlo. Pohlédl na svoji Mařenku, a když kývla, slíbil svoji podporu. Neodpustil si však kyselou poznámku, že si s mámou představovali užitečnější využití jimi nastřádaných peněz. Mladí už se však hotovili k odjezdu a nedali si to vymluvit. Při loučení jim máma ještě poděkovala za ten pěkný výlet:“ Nejhezčí to ale bylo, když jsme s Jeníčkem putovali sami. To bylo dobrodružství! Ještě že vzal ty mapy, jinak bychom opravdu zabloudili!“, pohladila svého muže láskyplně po rameni.
Od pondělka nastal starým rušný čas. Dvorek byl plný různých stavebních strojů a lidí v montérkách, všude vykopaná hlína a poletující prach. Stavba rostla a Jeníček s Mařenkou se z toho těšili při pomyšlení, že o to je budou jejich mladí raději navštěvovat. Když bylo dílo hotové, udělali pořádný úklid a zasadili vedle vchodu popínavou růži. Mařenka zadělala těsto na švestkové koláče a Jeníček zvedl telefon, aby nahlásil splněný úkol a pozval mladé na slavnostní zahájení.
Přijeli jako na koni, nadšeně prohlíželi a uznale pokyvovali hlavou. Když máma postavila po dobrém obědě na stůl talíř s koláči, povzdychla si: “Tentokrát jsem tátu nechala naposled vylézt na strom. Už není tak pružný, jako býval, a je to pro něj nebezpečné. Příští rok bude na vás, abyste očesali ovoce v našem sadu.“ Radovan zvedl hlavu: “Ale kde na to vezmeme čas? Bude lepší ty stromy pokácet, beztoho jsou už moc staré.“ „Pokácet?“, žasla máma, „vždyť ještě pořád rodí.“ Táta rozrušeně odstrčil židli od stolu a začal přecházet po světnici.“Jestli chceš omladit sad, je lepší obměňovat stromy postupně. A mohli bychom taky vyzkoušet nové odrůdy,“ plánoval s rozmyslem. „Jaképak obměňování? Jaképak nové odrůdy?“, odtušil Radovan. “Já bych místo toho vybudoval golfové hřiště.“ A Monika se hned přidala, jak je to moderní a výnosné. Staří ale vypadali zaraženě a nenechali se přesvědčit. Mladí se nakonec sebrali a jeli domů s tím , že později se ukáže.
Sotva usedli do auta, obrátila se Monika na svého muže: “Co chceš teď dělat?“ Radovan bezstarostně mávl rukou: “Nebo, já na ně vyzraju. Příští týden zas pojedeme na výlet.“ „Na výlet? Šílíš? Vždyť víš, jak to minule dopadlo,“ kárala jej. Poťukal si významně na čelo: “Na mě si hned tak někdo nepřijde. Pojedeme dál, zabavil jsem dědkovi mapy a jakej bude?“
Uprostřed týdne opět zazvonil v chaloupce telefon a potěšená máma přijala pozvání na výlet. „Tentokrát nic nechystej k jídlu, zvu vás na oběd do hospody, ať si jednou odpočineš. Jenom nezapomeň na ten džbán, dozrály ostružiny a já zbožňuju tvoje ostružinové víno,“ ukončil hovor Radovan.
V sobotu ráno venku zatroubilo auto, Mařenka popadla připravený džbán a popoháněla Jeníčka, aby už taky šel. “Nemůžu najít mapy, že tys mi tu dělala úklid?“ “Jak bych mohla?“, kroutila pohoršlivě hlavou Mařenka, „Sám sis je nejspíš někde zašantročil, nepořádníku. A pospěš si, ať na nás nemusejí čekat!“ Popadla muže za rukáv a táhla ho ven. „Dneska jsem si pro jistotu vzal kompas a papír s tužkou,“ oznámil Jeníček vítězoslavně a vykročil ze dveří.“
Tentokrát vyrazili jinudy. Jeníček hned popadl tužku a zapisoval si „E48“. Zvědavost mu přece jenom nedala: “Že vy nás vezete do lázní? Však Mařenku onehdy pobolíval žlučník. “Radovan zavrtěl hlavou: “Samá voda.“ Mařenka hádala: “Tak na nějaký zámek?“ „Hoří! Skoro jsi uhodla, maminko.“
Za chvíli syn zpomalil před křižovatkou a Jeníček pošeptal Mařence: “To zase asi bude něco. Vlevo Peklo, vpravo Žalmanov.“ A uchechtnul se. Odbočili vpravo a pokračovali dál až do Činova. Na konci vsi auto zastavilo a všichni vystoupili. Starý se trochu jízlivě zeptal: “Dneska máš vůz zajištěný?“ Syn se beze slova sklonil pro džbán a přikývl: “Neboj se.“
Mařenka začala obdivovat přírodní krásy a klid v místech, kde nebylo vidět, natož slyšet živáčka, a začala hned sbírat ostružiny, kterých tam byla hojnost. “Pojďme dál, tam jich je ještě víc!“, pobízel je Radovan. A tak šli a šli, a byly tam ještě vyšší kopce a ještě hustší les. Najednou se Radovan zastavil a vytáhl mobil. Něco do něj hučel a pak se obrátil na rodiče: „Je mi líto, ale volají mi z pobočky tady blízko, mají nějaký nevyřešený problém. Musíme tam s Monikou zajet a při té příležitosti aspoň zamluvím oběd v hospodě. Projděte se ještě trochu , nasbírejte plný džbán a sejdeme se u auta, když se táta umí tak dobře orientovat.“ A pak už jim jen zamávali a spěchali nazpět.
Což o to, starým bylo v lese hezky a přišli té turistice docela na chuť. Jeníček se co chvíli zastavoval, měřil něco kompasem a čmáral si na papír. Když naplnili džbán ostružinami, trhali si jen do pusy. Bylo poledne pryč a mladí nikde. “Vylezeme si tam na ten vysoký kopec a rozhlídneme se“, navrhoval Jeníček. Byla to sice pěkná štrapáce, ale nakonec se tam doškrábali. “Hele, Pustý zámek je tu napsáno!“, zajásala Mařenka. “On ten náš Radovánek měl pravdu!“. „Měl, neměl, ale široko daleko není po něm vidu ani slechu,“ brumlal starý. “Musíme si zase pomoct sami. Já bych řekl, že jsme celou dobu šli na sever, no spíš na severoseverovýchod, tak teď se musíme pustit na jihojihozápad. Nachystám si kompas a jdeme rovnou za nosem.“ Ukázal rukou a vydali se na cestu. Tak šli a šli, překročili pět potoků, a než došli k Činovu, byla už tma. Auto tam žádné nebylo, tak co teď? Žádné koleje tady nevedly, železnice byla daleko. Tak se rozhodli jít po silnici. Konečně našli tu „E48“, šlapali statečně po levém okraji, a když se blížilo auto, snažili se stopovat. Ale nikdo jim nechtěl zastavit.
Už šli dlouho, když objevili autobusovou zastávku. Zjistili, že autobus přijede za půl hodiny, a tak si na něj počkali. Nastoupili a řidič se ptal:“Kampak to bude?“ Starý řekl :“Do Prahy „ , ale pak se zarazil a začal šátrat po kapsách. “Mordyje, já zapomněl na peníze!“, obrátil se na ženu: “Máš nějaké?“ Mařenka se usmála a vytáhla z kapsy stovku. “Paní, to je málo, to máte tak akorát do Lubence a víc ani ťuk,“ zahlaholil šofér. „Ale my máme důchodcovskou slevu,“ protestovala chabě. „Já vím, s tou jsem vám to spočítal,“ ohradil se šofér. „Nevadí,“ řekl starý, „pojedeme tedy do Lubence“, a posadil se, Mařenku vedle sebe. Naklonil se k ní: “Neboj se, tam jezdí vlak, a my pojedeme načerno.“
Moc se strachovala, protože to nikdy nezkusila a byla vždycky poctivá. Nakonec jim nic jiného nezbývalo. Riskli to a šťastně dojeli jako černí pasažeři. Pak ještě kus pěšky, hvězdičky jim svítily na cestu, chaloupka měla tmavá okna, a bylo zamčeno. Když zabouchali, otevřelo se okno, z něho se vyklonil Radovan: “Kdo to ruší poctivé lidi tak pozdě v noci?“, hudroval. „To jsme jenom my, synáčku,“ šeptla Mařenka. “Vy jste se nám ztratili a my jsme neměli ani mapu, ani dostatek peněz. Ještě že táta vzal kompas a papír s tužkou. Jinak bloudíme ještě teď a bůhví, zda bychom se vůbec vrátili.“ „No jo, peníze a kompas,“ pleskl se po čele Radovan. “Počkejte, přijdu vám otevřít, vy flamendři, že vy jste se rozšoupli v nějaké putyce,“ pohrozil prstíčkem laškovně, a za chvíli je už pouštěl dovnitř. Byli tak utrmácení, že se hned svalili do postele a spali jak dudci až do rána.
