Pervitinová chaloupka – 3. díl

Reklama






Druhý den Mařenka vstala časně jako obvykle a spěchala uchystat snídani. Vejde do kuchyně, vyhlédne z okna a něco se jí nezdá. Podívá se ještě jednou, zahrada je celá vyměněná, všechny stromy zmizely jak zlým kouzlem. Volá tátu: “Podívej, co se to stalo!“  Přiběhl k ní, kouká, svým očím nevěří: „Ježíši, stromy jsou pryč!“ I ty zimní jabloně, co jim ještě nestačily dozrát plody. Takové škody, že je jim až do pláče. “Některé z nich sázeli už můj táta s mámou,“ zabědoval Jeníček.

 

„Ale, copak, copak?“, ozvali se od dveří Radovan s Monikou. “Už je snídaně?“ „Hned to bude!“, běžela máma ke sporáku. “Ještě jsem to nestihla, nemůžu se vzpamatovat z té spouště v našem sadu“, lamentovala. „Ale maminko, stromy nejsou, ale hlavně že vy jste se nám vrátili! Byl tady děsný vítr, polámal větve a některé stromy pokácel, málem mi jeden spadl na hlavu. Radši jsem zavolal hned dva maníky s motorovou pilou, aby to pořezali. Bude aspoň dříví do krbu! A taky můžeme udělat to golfové hřiště, bude z něho dost peněz pro nás všechny,“ chlácholil  mámu Radovan.

 

„Když mně je těch stromečků tak líto,“ nedala si máma pokoj. “Mohl jsi na nás počkat a poradit se,“ vyčítal táta. „A to už taky mohlo být pozdě a já jsem to mohl mít za sebou,“ odsekl syn. “Pojďte se radši nasnídat, já mám hlad jako vlk a brzy musíme jet domů.“ Když dosnídali, Radovan prohodil: “ Jo, abych nezapomněl. Zítra už přijdou z firmy Golfit, začnou vyměřovat a pak nastoupí s nejmodernější technikou. To bude něco pro tebe, táto. Ty jsi takový šikulka a jdeš s dobou, jistě mi tady na to dohlídneš. A třeba zbyly ještě nějaký prašule z té lišky, tak bys je mohl do toho investovat.“ Táta po něm sekl ostrým pohledem a nadechl se, ale máma přispěchala hasit požár, než přeskočí jiskra, a zavřela mu pusu. Mladí se zvedli a rychle se vytratili.

 

Tu noc se starým prachšpatně spalo, pořád se převalovali a hekali. Ráno jim však nastal shon, přijeli zeměměřiči, pořád se na něco vyptávali a nakonec vykolíkovali celý sad. Dalšího dne přijel velký bagr a náklaďák. Za chvíli by už nikdo nevěřil, že tam býval sad. Starý chodil dohlížet, radil, sekýroval a už neměl myšlenky na nic jiného. Tak jim uběhl čas, hřiště bylo hotové a přišel účet. Jeníčkovi se zatmělo před očima, když uviděl tu cenu, nakonec ale se skřípějícími zuby vyzvedl zbytek peněz ze stavebního spoření, a ještě notně doplatil ze spořitelní knížky, kde měli s Mařenkou uložené peníze pro případ nemoci a taky na pohřeb.

 

Tím to neskončilo. Ještě přijela parta zahradníků z firmy Semtrav a vysela originální anglický trávník. Po vyrovnání s nimi už na účtu nezbylo dost ani na pohřeb. Zaplatili stařečci s krvácejícím srdcem a utěšoval je jen pohled na rašící travičku. Táta hned zatelefonoval mladým, jaké mají krásné golfové hřiště a jak se na něm už zelená. Ti hned slíbili, že přijedou na dobrý mámin oběd a pokochají se tou krásou na vlastní oči.

 

Byli tam cobydup, hned to všechno obhlídli a byli moc spokojení. Na obědě si též moc pochutnali, a když zapíjeli máminu bábovku kávou, řekl táta: “Je načase rozumně si promluvit.Už jsme s mámou opravdu unavení, důchod máme nanicovatý a ve spořitelně posledních pár korun. Ani na funus to nepostačí.“ Mladí se chvíli ošívali a pak se ozval Radovan: “Ale vždyť máte přece nás a taky dům. Ten taky ještě můžete vždycky prodat a pak můžete jít do domova důchodců. Máte svoje pořád jisté. To jste na tom líp než my s Monikou. Viď?“, otočil se na svoji ženu. Táta uhodil pěstí do stolu: “Nás do žádného domova důchodců nedostanou. Tady jsem se narodil, tady jsme prožili s mámou celý život v lásce a práci. “A Mařenka se přidala: “Odsud nás jenom odnesou nohama napřed. A oba najednou.“ „No tak,“ zabručel Radovan smířlivě, “však ono to není tak horké, a kdo by hned myslel na nejhorší?“ Staří však zůstali celí nesví a zaražení. A tak, když dopili kafe, mladí se okamžitě poroučeli.


Cestou se Monika obrátila na svého muže: “Tentokrát to bude tvrdý oříšek.“ „Nepropadej panice,“ uklidňoval ji Radovan, „moje hlavička vždycky na všechno vyzraje. Pojedeme znovu na výlet, mnohem dál, až na Šumavu, kde jsou močály a pusto. Široko daleko žádná železnice, žádná cesta. A taky nebude žádná mapa, žádný kompas, ani peníze. Zatopíme pořádně v autě, staří si sundají bundy, a ty jim vybrabčíš kapsy, než je pověsíš na věšáček. Oukej?“ Monika horlivě přitakala.„Já ale nebudu tak zlej, dám jim mobil,“ usmál se Radovan. Když Monika žasla nad tou velkorysostí, zachechtal se přímo ďábelsky: “Ale bez simkarty.“

 

Za nějaký den zatelefonoval rodičům a zval je na delší dvoudenní výlet. Požádal je, aby vzali košíky, protože začala houbařská sezóna, a on se může utlouct po máminých nakládaných hříbcích. Rodiče to potěšilo a říkali si, že ten jejich synek je přece jenom dobračisko. V sobotu ráno už stařečci číhali před chaloupkou, v každé ruce košík. A už přijíždělo auto s mladými. Radovan vyskočil, objal je a smál se: “Takových košů, to přeháníte!“ Pak sáhnul s tajemným úsměvem do kapsy a vytáhl něco malého. „Tady máte tatínku za vaši laskavost malý dárek. Mobil. To abyste se nám neztratil.“ Hned ukázal, jak to funguje, že tam je jeho číslo a taky číslo na záchranku, policii a hasiče. “Tak, a teď mi zkuste zavolat. Starý stiskl v seznamu jméno Radovan, zmáčkl tlačítko s obrázkem sluchátka a opravdu – Radovanův telefon začal vyhrávat. To měli staří radost!

 

Potom vzal Radovan tátův mobil do ruky: “Ještě to pro jistotu jednou zkontroluju.“ Otevřel malou krytku a strčil do ní prst.“Dobrý, teď si ho můžeš dát do kapsy u kalhot a nastupujem! Dneska ani nemusíte hádat, rovnou vám prozradím, že vás vezu na perník,“ oznámil na cestě. Máma se zeptala: “Tak to jedeme do Pardubic?“ Táta zavrtěl hlavou: “Prosím tě, vždyť jedeme na jih, na Strakonice, a ne na východ.“

 

Za chvíli Radovan zastavil u okraje silnice a řekl: Stejně jedeme na Perník. Ale protože to má být překvapení, zavážeme vám oběma oči. Podej mi, Moniko, ty šátky.“ Staří se smáli, co je to za hloupost, že už nejsou děti. Když však mladí nedali jinak, přistoupili na hru. A že jeli takhle poslepu hodně dlouho, už začínali brblat. „No tak, milánkové, nezlobte a vydržte chvilenku, budete mile překvapení,“ konejšil je synáček. Nakonec to táta nevydržel a říkal: “To jsem z toho jelen,“ a vrtěl hlavou. Monika s Radoslavem vyprskli smíchem. Přijížděli totiž zrovna do Jelení, kde jejich cesta končila. Zajeli daleko za ves, aby si všetečný Jeníček nemohl přečíst ceduli. Pak jim teprve odvázali šátky a vytáhli je z auta. Vydechli si úlevou a rozhlédli se. „Tady je krásně a ty kopce jsou ještě vyšší, to my jsme už asi někde v horách!“, vydechla okouzleně Mařenka. Jeníček zavětřil nosem: “Cítím houby, jdeme sbírat!“ Radovan se jenom vítězně usmíval: “Co jsem říkal?“

 

Popadli košíky a bundy a vydali se na cestu. Byl tam hustý les s vysokými stromy. Děda si hned všímal, na které straně jsou obrostlé lišejníkem. Podle toho se pozná severní směr a tím se taky ubírali. A hub tam bylo jak naseto. Za chvíli měli dva koše plné. I řekl Radovan: “Víte co? My to zajdeme vysypat do auta a vrátíme se s prázdnými košíky. Taky ještě mezitím zajedeme zajistit nocleh v hotelu. Vy nasbíráte do zbývajících dvou košíků. Do té doby se určitě vrátíme, a kdyby ne, přijdeme hned, jak zavoláte na můj mobil.“ Staří přikývli a už se hnali po houbách. Zacházeli čím dál tím hlouběji do lesa a křižovali ho semtam, jak nacházeli veliké shluky hřibů. “Jé, tady jich je! Pojď sem! A což teprve támhle!“, pokřikovali nadšením celí bez sebe. Tak jim utekl celý den, ani nepomysleli na jídlo a odpočinek. Ve chvíli, kdy začalo být na ty houby špatně vidět, si uvědomil, že se blíží večer.

 

„Ježkovy voči!“, spráskla ruce Mařenka, „vždyť ty ani neuvidíš na kompas, ani na tu novou mapu, co sis včera koupil!“ „Ještě žes mi to připomněla, naštěstí mi oči dobře slouží,“ pochválil děda Mařenku a už šátral po kapsách.“No tohle, to jsem blázen!“, divil se, když v nich nic nenašel. „Však není tak zle. Máš ještě ten telefónek od Radovana,“ připomněla babka. „No jo,“ vjel rukou do kapsy u kalhot a vytáhl mobil. Našel číslo, zmáčkl tlačítko … a nic. „Jak je to možné?“, kroutil hlavou.“Doma to ještě fungovalo. Že by to bylo těma horama?“

 

Co jim zbývalo? Šli tedy dál, až narazili na potok, ale taky viděli, že jsou tam bažiny, a v těch by mohli ve tmě uvíznout navždy. A tak se rozhodli vystoupit na vysokou horu, která se tyčila před nimi. Když k ní došli, Mařenka vyjekla: “Podívej, Perník 1049 metrů! On ten náš Radovánek zase měl pravdu.“ „Na Perník jsme tedy dorazili, ale synčisko je v čudu,“ už se durdil Jeníček. „Musíme tam vylézt a pořádně se rozhlédnout.“ Šplhali a místy lezli i po čtyřech, nakonec přece jenom stanuli na vrcholu. To už byla černá noc. Rozhlíželi se dokola kolem, a tu Jeníček zvolal: “Pohleď, světýlko. A kde je světýlko, musí být i lidi. Půjdeme tudy,“ rozhodl.

 

1. díl

 

2. díl

 


Přejít do diskuze k článku