Trmáceli se tedy za tím světýlkem, co jim blikalo v dálce, až dorazili na mýtinu. Stála tam chaloupka s rozzářeným oknem a kouřícím komínem.
„Kdopak tu asi bydlí? A můžeme rušit tak pozdě?“, strachovala se Mařenka. Šli k oknu, aby nahlédli dovnitř. Bylo dost vysoko, a tak Jeníček dřepnul na všechny čtyři a udělal své ženě stoličku. Vylezla na něj, chytila se mříží, ale stejně nic neviděla. Vypadalo to, jako by uvnitř byla mlha. Když slézala dolů, všiml si starý nějakého bílého psaníčka v trávě pod oknem. “Podívej, coto asi bude?“ A už to rozbaloval. Zevnitř se vysypal bílý prášek. „Počkej“, řekla stará, „třeba to bude prášek do pečiva nebo cukr.“ Přičichla. “Nene, to nemá vůbec žádnou vůni.“ Naslinila si prst, nabrala naň trochu toho prášku a olízla. “Fuj!“, vykřikla, „to je odporně hořké!“, a odplivla si.
Vtom se otevřely dveře, a v nich se objevilo vyzáblé stvoření v plandajícím hacafraku, kdysi snad bílém a teď potřísněném ošklivými skvrnami. Vlasy to mělo popelavé a trčely mu jako roští, obličej i ruce plné boláků, v roztlemené puse pahýly rozkotlaných zubů. Šlehlo to po nich zlým pohledem: “Co tady šmejdíte?“ Pohled mu sklouzl na dědovy ruce s bílou obálkou: „Přišli jste mlsat můj perníček? No tak pojďte pěkně dál, nestůjte za dveřmi.“ A už je to vtahovalo dovnitř. Jak tam byli, rychle zaklaplo dveře, otočilo klíčem a ten pak zastrčilo do kapsy.
„A co to máte v těch koších?“, už se to hnalo podívat. “Pchá, hříbky, o ty já nemám zájem. Kdyby to tak byly muchomůrky nebo kadeřávky, to by byla jiná …“ „No já bych z nich třeba udělala dobrou večeři, když už jste byla tak laskavá a pozvala nás domů, babičko.“, nesměle nabídla Mařenka. „Kdo je tady pro tebe babička, ty bábo? Mně ještě není ani třicet“, osopilo se na ni to divné stvoření.“ Ale když už jste tady, posaďte se a můžete třeba i uvařit tu večeři. “Ukázala na sporák s velikými hořáky a digestoří. “Já sice na jídlo moc nedám, dneska mi ale docela vyhládlo, nadlábnu se s vámi.“
Mařenka nelenila, šla hned vařit. “Kdybyste mi, mladá paní, přinesla cibuli a trošku mastnoty, ostatní už zvládnu sama.“, požádala. To podivné stvoření něco zaskřehotalo a šlo někam dozadu. Mařenka zavolala dědu: “Jeníčku, pomůžeš mi očistit houby?“ A když starý za ní přišel, mrkla na něj a ukázala mu na skleněnou skříňku, kde hledala sůl a našla lahvičky, na kterých byla namalovaná lebka a zkřížené hnáty. Hned jim bylo jasné, že se musí mít na pozoru.
Mezitím se stvoření vrátilo, hodilo na stůl cibuli a lahev oleje. “Mrskněte sebou, já budu pak ještě taky vařit!“, poručilo mrzutě. Mařenka se pustila do vaření, za chvilku se už světnicí linula libá vůně houbové smaženice, a už si nesli kouřící se talíře na stůl. No pochutnali si moc, a když vylízali talíře, stvoření spokojeně mlasklo a řeklo: “A teď já uvařím perník.“ Ti dva zůstali sedět u stolu a jen koukali, jak stvoření odměřovalo, všelijak nahřívalo v křivulích a baňkách a přitom pitvorně špulilo pusu. Pak vzalo lžíci, ochutnalo a blaženě přivřelo oči. Když to přineslo na stůl, Jeníček s Mařenkou se zhnuseně odtáhli: “To přece není žádný perník!“
Stvoření se rozčílilo, začalo vyskakovat, házet věci na zem a vydávat skřeky. Když se vyřádilo, poručilo těm dvěma chudákům, ať udělají pořádek a pak zalezou na kutě. “Ale kam?“, byli zvědaví. Stvoření ukázalo rukou do kouta, kde byl pelech ze starých hadrů. Nezbývalo než poslechnout a doufat, že příští den přinese příznivější obrat.
Toť se ví, že moc klidně nespali, tak si začali šeptat. Shodli se na tom, že ta sednice připomíná spíš laboratoř někde v nemocnici než venkovskou kuchyň. Všude samý nerez a sklo, bílé dlaždice, ale taky hrozná špína a nepořádek. A ten divný perník! No nemohli tomu přijít na kloub. Ráno rychle vyklouzli z kutlochu, všechno obhlíželi. U stěny stála velikánská nerezová skříň, že by se do ní vešel slon. Vedle ní kovová komoda se šuplíky. Pootevřeli jeden šuplík, byl plný bílých psaníček. Pak zkusil Jeníček otevřít tu obrskříň. Otočil vpravo kolem, které tam bylo místo kliky. Když nahlédeli dovnitř, vlasy se jim hrůzou zježily na hlavě. Byl to mrazící maxibox s nápisem „orgány“. Uprostřed byla chodbička a po stranách šuplíky a nad nimi označení „játra“, „ledviny“, „srdce“, „rohovky“, a bůhvíco ještě. Radši rychle přibouchli dveře. Víc už nepotřebovali vědět. Teď co nejrychleji pryč!
Okno však bylo zamřížované, dveře zamčené. Zkusili vytáhnout neklidně spícímu stvoření klíče z kapsy. To však zaječelo a mrsklo sebou na druhou stranu. Ještě že ho neprobudili! „Tady nezbývá než vzít rozum do hrsti“, pošeptal Jeníček. „A zachovat rozvahu.“, dodal. Přecházel místností sem a tam, čelo svraštělé usilovným přemýšlením.
„Co okouníte? Do práce, lenoši!“, zahulákalo stvoření skoro v poledne a vyskočilo z postele. „Co vejráte? Mám hlad!“ „Co byste si přála, mladá paní?“, zeptala se vylekaná Mařenka. „Mám nápad!“, zablesklo té osobě zlověstně v očích. “Dala bych si flák masa a vajíčka!“ „A kde je máme vzít?“, zeptal se kurážně Jeníček. „No to dá rozum, v ledničce“, odseklo to monstrum. „Já ale žádnou ledničku nevidím“, klidně na to odtušil starý.
Stvoření přiskočilo k té obrskříni.“A co je asi tohle? Jsi slepý? Hezky otevři a jděte dovnitř, vyberte nějaké dobré maso a vajíčka.“ „Dobře“, přitakala děda„ ale jak se to otvírá?“ „Ty jsi ale ťulpas, dědku! Tak se dobře dívej!“ Otočilo kolem a otevřelo box. Děda nelenil, popadl tu bestii, babka ji ještě popostrčila, rychle zavřeli dveře a otočili kolem. „Tak a je to! Kdo chce kam, pomozme mu tam!“, oddychli si ti dva ubožáci a teď se teprve roztřásli strachy. Však taky nebylo divu. Když se z toho trochu otřepali, začali pomýšlet na návrat. Mařenka se chytila za hlavu: “Ježišmarjá, dědo, vždyt klíče jsou teď taky v mrazáku!“ Jeníček se usmál: “Ty mě podceňuješ. To víš, že jsem na to myslel a hrábnul jsem té potvoře do kapsy.“ Rozevřel dlaň a ejhle, byly tam klíče. Tak hned otevřeli a pustili dovnitř svěží vzduch. Poté se začali chystat na cestu.
„Ještě to tu trochu prohlídneme,“ navrhoval děda. V jedné zásuvce našli pytel s mincemi a svazečky bankovek, přelepené páskou. Dali je do velké igelitky, která se válela v koutě a babka řekla: “Víš co, vezmeme taky pár těch psaníček. Mně by moc zajímalo, co v nich je. Zeptáme se našeho pana učitele, co učil Radovánka chemii. Ten to bude určitě vědět.“ Přibrali tedy pár těch psaníček a pospíchali odtamtud pryč.
Jeníček se ještě zastavil na vršku a rozhlédl se: “Sice jsme šli včera na sever, ale všude byla pustá krajina. Nedoporučuji, abychom se vraceli zpět. Radši bych pokračoval směrem severním, snad brzy narazíme na nějaké osídlení. “Mařenka důvěřovala jeho úsudku, protože zatím se jim to vždy vyplatilo. A tak se vydali na sever. Šli dlouho, až narazili na koleje. To bylo dobré znamení. Nakonec je ty koleje dovedly až k silnici a k řece a po chvíli uviděli ceduli „Černý Kříž“ a první chalupy. Sláva, byli zase mezi lidmi. Dozvěděli se od nich, že jsou u Vltavy, a že je to pár kilometrů do Volar. Tentokrát měli dost peněz na vlak i na autobus, měli i na letadlo, ale to tam nelítá.
S veselou si vykračovali těch posledních pár metrů k domovu. Tam vrata otevřená a Radovanův auťák na dvoře. Z otevřeného okna u bazénu se ozývalo šplouchání vody a veselý smích. Zaťukali na to okno a ven vylezl jejich synek s ručníkem kolem beder. Velmi se polekal, ale pak se mu objevil na tváři čtverácký úsměv: “Takhle nás vylekat, jak to, že jste nezavolali? Běhal jsem, volal a vy nikde. Jako malé děti! Pak jsem si řekl, že jste nás třeba chtěli vypéct a jeli jste rovnou domů. Tak jsem to taky hned obrátil sem.“ „Jo a samým strachem ses šel utopit do bazénu,“ přikývnul klidně táta. „To budeš žasnout, jaké jsme zase zažili dobrodružství!,“ zvolala netrpělivě máma a mávala igelitkou. „Podívej, co si neseme!“
Radovan opovržlivě nahlédnul do tašky a pak ji nevěřícně chňapnul do rukou. “To se mi snad jen zdá! Takových peněz a psaníčka! Kde jste k tomu přišli?“ Hned vytáhl jedno psaníčko, zkušenou a jistou rukou je otevřel a strnul. Pak si přičichl a řekl uznale: “Prvotřídní kvalita, to je perníček!“, a zavolal: “Moniko, pojď sem, ale rychle!“ Hned tam byla: “A jeje, naši jsou už na světě,“ divila se. „Však podívej, co z toho vandru přinesl,“ ukazoval Radovan. Oba tím byli uchváceni a hlavně chtěli znát adresu.
„Pojďte domů, já vám to ukážu na mapě a namaluju plánek. A taky se musíme s mámou posadit a najíst po té štrapáci. “Šli do kuchyně, máma rychle uvařila kafe a namazala chleba, posadili se ke stolu a začalo vyprávění. Jeníček litoval: “Škoda, že nemám mapu, někde se mi ztratila.“ Radovan beze slova šel a přinesl ji ze svého auta. Táta si toho sice všiml, ale nic neříkal. Všechno jim pěkně vysvětlil, a když jim navíc řekl, co tam ještě zbylo peněz a těch psaníček, neměli mladí už stání. Máma jim ještě stačila říci, ať si vezmou tu igelitku, že oni nemají zapotřebí cizích peněz, navíc nekalého původu, a už teprve ne těch divných psaníček. Popadli tašku, naskočili do auta a zmizeli. Od té doby se tam už neukázali.
Jenom v pondělí ráno zahoukal před chaloupkou velikánský buldozer a šofér se sháněl po Radovanovi, že by měl jako srovnat se zemí tuhle starou pastoušku. Ano, takhle opovržlivě to řekl. Jeníček s Mařenkou vyšli ven a řekli: “To není žádná pastouška, to je naše chaloupka a nic se bourat nebude. Sbohem, pane řidiči a naneshledanou!“ Vrátili se domů, udělali si dobrou snídani a plánovali, jak teď budou dělat turistiku, a že si vysadí nové stromky a další růže. Taky si pořídili štěňátko pro Jeníčka a koťátko pro Mařenku, žili spokojeně, a měli se pořád moc rádi.
A pak zazvonil zvonec a pohádky pro nedospělé dospěláky byl konec.
Foto: zdroj
