…Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: "Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích, zarazila mě drsnost – "pravou rukou zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek". Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí musíme čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + socialismu."
Nazvěme tuto "drsnost" pravým jménem – je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a Masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskursy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.
Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie malý příklad: "…bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo sociální demokrat kudy chodil, tudy krad. Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel. Chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak, jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje." Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.
A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti – nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých, a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu se stal pod vedením Pavla Šarfa týdeník Reflex – příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?
Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!
Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás "hlučně vykračuje v popředí scény" od druhé poloviny let devadesátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových "letech demokratické naděje"…
Celý článek v deníku Právo ze 3. 7. 2010
Zdroj
Nazvěme tuto "drsnost" pravým jménem – je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a Masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskursy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.
Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie malý příklad: "…bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo sociální demokrat kudy chodil, tudy krad. Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel. Chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak, jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje." Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.
A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti – nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých, a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu se stal pod vedením Pavla Šarfa týdeník Reflex – příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?
Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!
Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás "hlučně vykračuje v popředí scény" od druhé poloviny let devadesátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových "letech demokratické naděje"…
Celý článek v deníku Právo ze 3. 7. 2010
Zdroj
