Petr Frank: Svlečeni bohyněmi

Stalo se už mým zvykem upozornit čtenáře OM na zajímavou literaturu. Tentokrát se jedná o historický román vycházející z dobových dokumentů rodiny spjaté s rodem Wittelsbachů , jejichž potomci přesídlili do Čech. Jde o dějinný úsek 19.-21.století. Pro českého čtenáře je zvlášť zajímavá rodinná spřízněnost autora knihy s válečným protektorem Čech a Moravy, K. H. Frankem, který nezaváhal a nechat popravit dokonce i jednoho ze svých českých příbuzných. Kromě poutavých příběhů kniha SVLEČENI BOHYNĚMI nabízí zajímavé a trefné úvahy o dnešní době:

Kdo by ještě psal? Ani slavným autorům se nechtělo psát takzvaně do šuplíku.Všechno zlé však bylo přece jen k něčemu dobré. Jejich literatura si od tehdejšího marasmu směla plných dvacet let odpočinout.

Také bych neprosadil svůj pohled na minulost.Hodlal jsem minulost oslavovat, ať byla jakákoli. Podle mého byla neodvratitelná, smysluplná, a proto geniální. Odmítal jsem vývody takzvaně angažovaných historiků, kteří v každé éře našli něco nepřijatelného a pak svoje domněnky o zaškobrtání, omylech či slepých zákrutách dějin vtloukali do hlav nešťastným žáčkům. Všechno to minulé se přece muselo stát, abychom my vůbec mohli odněkud začít. I proto se z dějin nelze poučit. Dějiny se smějí odehrát jen podle svých příležitostí, s tím nejde zpětně pohnout ani o milimetr! A i všechno příští se znovu odehraje jen podle akutní situace bez ohledu na varování historiků a rozličné přiblblé prognózy. Všechno to zlé se bude opakovat tak dlouho ,dokud se poslední lump na světě nepromění v archanděla. Jinak nám nepomůže ani svěcená voda, ani když si na koně dějin sedneme obráceně.

Těžko bych o tom přesvědčoval tehdejší nakladatelské koniáše. V oněch dobách, o kterých jsem hodlal psát, platily jiné normy viny, trestu, zásluh, utrpení či zrady. Například trest smrti byl jediným trestem, který vůbec stál za řeč. A nebývala šance se proti němu odvolat. A masakrům kráčely v patách odvetné masakry. Vítězové se měnili v poražené, viníci v zasloužilé a i všichni ostatní měli svou pravdu, což se nedalo v žádné knize o minulosti učesat ani obejít.

Vždyť co drze odpověděl válečný zločinec Hermann Goering mezinárodním soudcům v Norimberku? "Kdybychom válku vyhráli my,seděli byste tady místo nás!" Goering byl osnovatelem války a zloděj obrazů, byť se mu na krku houpával Pour le Mérite z prvé světové. Zeptat se však z norimberské lavice obžalovaných uměl: "Kdopak z vás asi postřílel v Katyni polské důstojníky, pánové soudci? Kdopak by se za to měl společně s námi houpat na šibenici?"

Tenkrát se zabíjelo nejen ve válkách,revolucích a pogromech, ale i s požehnáním lidových soudů. Mnozí nešťastníci obětovali svoje životy dokonce okázale z vlastního přesvědčení. Tehdy by si jen pomatenec představoval,že jeho právem je žít blahobytně a šťastně až do smrti. I méně moudří v oněch časech věděli, že spravedlnost bez křivd se zhroutí nejrychleji.

Od té doby se mnoho změnilo. Dvacáté první století dokonce nastolilo otázku, zda nebyl přirozenější onen zlý úděl než ten dnešní, tedy vůbec žádný.

Uplynulo dalších třicet let,než se zřetelně vyjevilo,že i dnešní éra je stejně neodvratitelná a obdobně geniální, jako byla ta v časech našich dědů a pradědů. Ani ze současných mlýnských kol nelze uniknout. Drtí nás a zabíjí, i když jinak. Namísto oprátkami jsme škrceni depresemi a nemocemi. Nesedíme v politických kriminálech, ale odpykáváme si doživotní káznice ve svých vybydlených nitrech. Vyjde to nastejno. Neotročíme v gulazích, ale v rozličných cizáckých montovnách. Dobrovolně a s nespoutanýma rukama, o to je to horší. Ohlídáme se sami. Před úsvitem se z vlastní vůle přesouváme za rozličné ostnaté dráty. Nehledáme, a tudíž nenajdeme skrytý smysl jevů. Kdo se ještě dobývá do prostoru za zrcadlem?

…