Plíží se a blíží dopady krize

9. 1. 2010, 92 reakcí

Přemýšlela jsem nad ohlasy mých vstupů do diskuze o lichvářských půjčkách a napadlo mi, že možná někdo ocení – nebo mu dokonce napoví - upravená a zkrácená část z poradní rubriky mého webu. 

Jsem skoro vyděšená několika setkáními a dopisy přátel. Bojí se zítřka, bojí se snížení dávek, růstu cen, nejistot. Všichni naříkají, i když u mé maličkosti poněkud riskují. Já totiž neutěšuji, já popleskám po zádech, podepřu, aby se dotyčný začal škrábat na nohy – a nazdar. Vyslechnu, poradím, zkusím přešít nějaké své zkušenosti na tělo dotyčnému – a nechám tak. Chce-li radu využít a pomoci si, použije ji. Chce-li jen lomit rukama, já za něho malér nevyžehlím.

Připadá mi tedy hodně varující, pokud lidé, kteří mne znají, spouští lament a choulí se do polohy hromádky neštěstí. Neposmívám se, naopak. Cítím nebezpečí. Je velice možné, že brzy uvidím, jak tihle moji milí lidé budou za chvilku ohroženi nebo (nedejbože) dokonce smeteni.

Přemýšlím a lámu si hlavu nad nimi i nad vámi. Bohužel vím také to, že v sociálním systému JSOU díry, které mohou zakroutit krkem i rodince, ještě včera zabezpečené a spokojené. Stačí nezaměstnanost a půjčky. Při výpočtu životního minima a nároku na sociální dávky totiž nikdo vaše splátky zohledňovat nebude.

U nezaměstnaných zákon požaduje nějakou snahu, jenže obce nebaví zadávat veřejně prospěšné práce – a na úřadě práce zase nemohou pomoci lidem, kteří nesplní zákonnou podmínku. Je to začarovaný kruh a bude hůř, o tom nepochybujte.

Dalším příkladem může být rozvedený muž, který na sebe vezme splácení půjčky a platí jako mourovatý vysoké alimenty, aby dětem aspoň udržel dosavadní standard. Hups - konec práce, hups - zapomenutá platba za energie, výpověď z nájmu, návrat do rodné vísky, nulová šance na práci. Tedy pokud se má kam vrátit, má se ještě dobře. Ale za dveřmi číhá soud, pokud nezvládne dostát slíbeným alíkům – nebo exekutor, když nesplatí půjčky.

Jak z toho ven? Jak tomu předejít? Jak vytáhnout deset lidí s různými problémy z různých typů maléru najednou? Nechci se rozepisovat o každém zvlášť, chtěla bych najít něco obecnějšího, co použijí i ostatní.

Nejkřiklavější skupinou jsou zřejmě lidé osamělí. Jedna osoba s vysokými náklady na živobytí je prostě luxusní záležitost. Co takhle nebýt osamělí? Když dva lidé - lhostejno, jakého věku a pohlaví - bydlí poblíž sebe, proč nedat dohromady náklady? Například je dnes těžké měnit byt – i to totiž něco stojí. Mnoho lidí má tedy dál dvoupokojový a žije osaměle.

Jenže když ten svůj byt/domek/chatu nebudu obývat, tak nespálím elektřinu, neodeberu plyn ani teplou vodu, ztlumím topení na minimum. Zálohy se mi časem objeví v přeplatcích. Mohu přispívat cca na 1/2 až 1/3 energií u přítele, pomáhat s údržbou, polovinou nákladů na jídlo. Tyhle úspory se neprojeví hned, proto je lepší nic neodkládat, vlastně zpočátku spíš investujete do zítřka, do horších časů. Možná, že se časem dokonce projeví možnost někoho vzít do svého bytu do podnájmu, ale to bych zatím nepočítala. Někomu pomůže už pouhé společné vaření a praní. Určitě ale je hodně důležitý i ten pouhý fakt, že jsem blízko někoho. Ono stačí milé a pozorné uvaření čaje, když smrkám a prskám.

Zamyslete se nad tím a zkuste se nebát netradičních (dneska) řešení. Bývalo totiž naprosto normální, že si třeba starší ženy (bez příjmu nebo s minimální penzičkou) braly „na byt“ osamělé muže a staraly se o ně. A jak to prospívalo všem! Pozor ale, základem jsou jasně daná, pokud možno PSANÁ pravidla soužití.

Osamělí senioři by se zase klidně mohli sdružit se svými potomky nebo vnuky. Ono je to zdravé, i když s tím „vzteklým dědkem nebo mrzutou bábou“ nebývá snadné pořízení. Jenže pozor, milánkové: Pokud potřebuje děda nebo babča nějakou péči, může si zažádat u svého MÚ, u sociálního odboru, o příspěvek na péči. Podmínky se sice zpřísňují, ale pokud je někomu nad 80. let a chodí o holi, tak by jistě nárok alespoň na dva tisíce měl. Zohledňují se totiž i takové věci, jak dotyčný vstane ze sedu, dokáže-li postát, zapínat knoflíky, vyřizovat si úřední záležitosti, hospodařit s penězi, třídit odpad… Neříkejte, že se třeba nebojí sám vlézt do vany.

Je spousta lidí, kteří by měli na PnP dosáhnout, ale stydí se „žebrat“. Prosím, tady nejde o žebrotu, nýbrž o pomoc (hlavně) města svému obyvateli, aby nemusel opustit své prostředí a měl finance - třeba na pečovatelku. Na druhé straně nejde o pouhé přilepšení k penzi, protože dotyčný musí prokázat, že služby nakupuje. I kdyby šlo o taxi k doktorovi nebo o sousedčino uklízení.

Věřte, že znám pár lidí, kteří se dokážou starat o skutečně věkovitého a dost ležícího starouška skutečně skvěle, s láskou, úctou i vděčností za důchod a příspěvek. Tam, kde je mladá rodina s domkem nebo alespoň bytem 3+1, nezaměstnanost jednoho člověka přestává vadit. Když jsou bez práce dva, taky to přežijí. Pomohou si navzájem a navíc ukazují svým dětem, že to má takhle být. Jsou sice i drsnější záležitosti, ale já přece ve vás neoslovuji žádné trýznitele členů rodiny, popisuji pouze to, co se daří.

Mladí lidé, čekající potomka, se určitě děsí snížené mateřské. Mít místo deseti jen sedm nebo osm tisíc? Hrůůůůza! Jenže i s takovým příjmem lidé jinde musí vyžít a ještě si pískají, kolik peněz mají. U nás je takový divný trend, že matky osamělé jsou na tom (nebo byly) finančně lépe, než vdané. Proto se hodně lidí jenom druží, aby dostali víc a víc možných dávek a výhod. Já bych si teď ale na místě mamin hodně rozmýšlela, než se rozhodnu pro jenom „moje“ dítě nebo rozvod, protože mne ten chlap přestal bavit. Nebo pro život družky, která nemá tolik ochrany jako manželka. Stačí se zeptat na to, od kolika předmětů doma, které se platily z vašeho příjmu, máte účtenky. Je-li družka vyhozena na ulici, klidně i s dětmi, nikdo jí nic nedá – nemá doklady a byt je často partnera.

Nepočítejte s tím, že se dávky nějak zvednou, že bude líp. Už bylo nejlíp, teď je nutné čekat horší doby a připravovat se. Nestrkat hlavu do písku, že to nějak dopadne. Kdo je rodičem, má zodpovědnost v první řadě za potomka a je úplně jedno, že by rád cpal radši do popředí sebe. Začíná opět platit, že na dobré i zlé mají být dva. Což znamená, nikoliv dva sobečci vedle sebe, co se kupodivu sjednotí na lásce ke společnému děcku, ale PARTNEŘI. Když to v páru skřípe, vždycky se dá najít pomoc, rada odborníka. Jenže hodně lidí potřebuje volnost k sexu nebo řeší, s prominutím i bez, hovadiny, ačkoliv to všechno může ustoupit právě potřebě dítěte mít dál mámu, tátu a „doma“.

A teď konkrétně k materiálnu. Mám už dítě? Potom to druhé a další nemusí být skoro žádnou finanční „zátěží“. Vždyť stačí hezká nová soupravička k doktorovi, nějak nově načinčat (aplikace, výšivky) povlečení do kočárku, nazdobit kousky krajek, stužek. Fantazii, milé maminy, a ruční práce k tomu, už budou zase potřeba! Když například „starý“ kočárek ozdobíte barevnou šňůrkou a ze stejné příze si uháčkujete třeba jen další malou kapsičku na držadlo nebo dovnitř, už to celé vypadá jinak. Nezapomeňte na smyčku nebo kroužek či jiné držadlo pro starší, chodící děcko, po straně kočárku. Ony totiž drobečka bolí packy, jak je mívá zdvižené při vašem držení.

Nikde není psáno, že bez drahých plen na jedno použití vaše dítě bude skomírat nebo bude rodina označena za blbou. Naopak. Už předtím, než se tu u nás objevily v plné kráse, za hranicemi věděli, že jde o tzv. nebezpečný odpad a pokrokové matky se vracely k normálním plenám. Na doma dokonce můžete použít staré povlečení od svých rodičů, kdy budete mít pleny ze dvojité látky. Babiččiny povlaky bych radši využila na něco jiného, ty budou ze skutečně kvalitní bavlny. A někdy jsou i vyšívané.

Tím jsme vyřešili oblečení, dopravu a hygienu z toho nejdražšího, co nový cvrček pro rodinu znamená. Předpokládám, že matka bude dostatečně spokojená a živená, aby kojila. Ještě se děsíte nouze?

Dobrá, takže si teď, ve chvíli hojnosti, rozdělte příjmy na hromádky alespoň pomyslné. Pokud máte představu, o kolik peněz bude hůř, zkuste tu částku nekompromisně oddělit. Abych nebyla pes, dovolím vám tisícovku-dvě ponechat jako využitelnou rezervu, protože člověk se přece jenom učí a hned mu to šetření nepůjde tak, jak by mělo. Skutečně ty „hlavní“ peníze odložte, tentokrát třeba i na konto, vkladní knížku a podobně. A teď zkuste vyžít se zbytkem. Kdo zvládne nesáhnout na tu „použitelnou rezervu“, je hvězda, ale vyhraje doopravdy až tak po třech měsících nového režimu. Jeden měsíc se hned neprojeví, víte?

Uvědomte si, co je zbytné a co ne, používejte hlavinku. Skutečně potřebujete do sebe cpát actimel místo normálního bílého jogurtu? Skutečně musíte být in s novou kabelkou, která už teď pro vás není moc praktická? Nebo boty na jehlách? Kolikrát a kde využijete outfit za několik stovek? Týká se to obého pohlaví.

Pokud má někdo domek, využije na děti kdejaké starší oblečení a nemusí brečet, že má dítě bláto až za ušima. Naopak. To je přesně to pravé pro potomka, když přijde zaflákaný jako loupežník a teprve po setření bahna můžete zjistit, že se vrátil ten správný. Ony se totiž děti přitom šťastně zubí všechny stejně.

Malé děti jsou dokonce ideální školou pro švadlenky, protože svoje staré věci můžeme rozstříhat a docela jednoduše tvořit bundičky a prošívané nebo zateplené gatě. Na vsi nebo za plotem lze unosit i na sobě leccos starého, odrbané džíny nastavit a vzkřísit klíny, záplatami kapes i laclem… No a ve městě se na starší oblečení už odteď může děcku natáhnout šusťákový návlek, aplikací zakrýt naškublá skoba, nastavit rukávy…

Takže zpět k financím. Nemějte jeden jediný účet, nemějte všechno na účtech. Pokud byste padli do maléru, najednou vám mohou věřitelé obstavit všechno, nezajímá je, že zablokují jediný příjem. Pokud jste zadlužení, vyjednávejte, pište. Někdy to pomůže, zatímco mlčení uškodí vždycky.

Naučte se vnitřní disciplíně, tedy na odložené finance nesahat. Určitě ne kvůli parádě. Ať se vám to líbí nebo ne, jako rodiče byste měli spíš koukat po univerzálnějších, praktických věcech, žádné výkřiky módy. Ona k nám stejně dorazí se zpožděním. Už vůbec nezkoušejte o peníze hrát. To si radši na počítači dávejte kartičky pro uklidnění.

Pokud se vám podaří nastolit a unést spořící režim, vzniká rezerva. Pochopte, že byste ji měli mít tak jako tak, alespoň ve výši tří platů. Pro případ nemoci živitele, jasné? Takže nejásejte předčasně a koukejte ji dotáhnout k deseti platům. To bude základ, se kterým se nemusíte bát ani krize.

Pokud jste odhodlaní tohohle nějak dosáhnout, ale moc si nevěříte, tak vězte, že jsem za socíku během 5 let na mateřské a rodičovské dokázala našetřit čtyřicet tisíc na část domku, přitom průběžně nakupovat kvalitní (nejen) dětské knížky, v levném zboží do zásoby látky, dětské oblečení, ba i několikero bot. Syslila jsem i na burzách, prostě dopředu.

Věděla jsem, že budeme muset mít půjčku a po přestěhování si nebudu moci vyskakovat. Ještě jsem přitom dodělala nástavbu, jízdné do školy taky něco stálo. Nesmím zapomenout, že jsem nešidila stravu dětí, vařila z kvalitní vody, tehdy minerálky, ačkoliv to bylo pokládáno za výstřednost. A vařila jsem tak nejen aktuálnímu miminu, ale rovnou všem. Benefity od rodičů (nějaké maso, vejce, podstrčení peněz) šly buď na knížky dětí, které do sumy nepočítám, nebo se promítly v úspoře, využité na provoz auta. Samozřejmě jsme platili všem dětem pojištění se spořením. Když se chce, tak to jde. Věřte si a rezervy, alespoň maličké, najdete.

Nakonec máme mamahotely. Ono je hezké, když rodiče podporují dospělého vydělávajícího potomka, ale ten dotyčný by je neměl vysávat. Pokud tedy hrozí zvednutí nájmu, ale rodiče nemají šanci dosáhnout na doplatek bydlení, protože se k jejich příjmu připočítává výdělek dalšího krku, MUSÍ brouk koukat doplácet a přispívat. Pokud chce bydlet. Pokud se na to vykašle, může se také stát, že se rodiče (ať se ho bojí nebo ne) rozhodnou k ráznému kroku: začnou jednat o přestěhování do menšího, kde budou sami a kam vyžírku bydlet nepustí. Rodiče už od chvíle osamostatnění totiž nejsou povinni mláděti pomáhat, pokud nedošlo k maléru. Naopak, toto chování, tedy vyžírání rodičů bez podílu na výdajích, se dá brát jako EKONOMICKÝ typ násilí pod jednou střechou. Se všemi následky.

Spíš by tady mělo platit, že v dané chvíli nastává povinnost vyživovací dětí vůči rodičům. Oni živili jeho, dokud mohli. Teď má on pomoci jim – třeba tím odstěhováním, když je mu líto „jeho“ peněz, aby máma s tátou mohli žít na slušné úrovni.

Hlavně ten nadcházející čas, milí moji čtenáři a čtenářky, přežijte bez velkých útrap.