Jsou dny, kdy si člověk přečte zprávy a může si jít klidně koupit novou kapsu, kolikrát se mu v ní kudla otevřela. To není jedna zpráva, ke které se chce něco říct, to je každá druhá. Těžko říct, jestli je to tím víkendem, ale často to vychází na pondělí. Například dneska, to už se nedá vydržet…
V Praze se za Bémovy vlády ztratila miliarda korun na informatiku. Bez Opencard, prosím pěkně. A co myslíte? Ticho po pěšině, nezájem. Pavka může být v klidu, má totiž v rukou dva velké trumfy: nejmenuje se Rath a je z ODS. A to je něco na způsob imunity. Jestli mám věřit tomu, že policie a státní zastupitelství se pochlapili a začali šlapat korupčníkům na paty stylem padni, komu padni, chci vidět Béma ve vyšetřovací vazbě. Nebo alespoň na koberečku před Mandátním a imunitním výborem. Takhle mám zase o něco nepříjemnější pocit, že jsou lidé a strany, kterým projde cokoliv, a že jsou to ti, kteří dělají řádově větší škody, než ti, kterým už se ucho utrhlo (bylo utrženo).
Na průměrnou mzdu nedosáhne stále více lidí. Nerovnost se prohlubuje, příjmové nůžky se rozevírají a věrozvěsti liberalismu se radují. Zase jsme se o krůček blíž přiblížili modelu, kdy jedni pracují (a to jsou ještě ti šťastnější) a druzí vydělávají. Pro někoho známka pokroku, pro mě známka kapitalistické normalizace a varovný signál, protože to znamená ohrožení stability a koherence celý společnosti.
Ministr Chalupa šetří, odejdou stovky úředníků. Normálně by snižování počtu úředníků byla dobrá zpráva, ale to bychom museli být v normálním státě, a ne v Eldorádu podnikavců, kteří jednají stylem po mě potopa. Čím méně úředníků na úseky ochrany přírody a krajiny, tím více devastace, drancování a poškozování životního prostředí v zájmu rychlých zisků developerů, těžařů, vlekařů, betonářů a jiných hrdinů kapitalistické práce. A zrovna v případě ministra pana Chalupy si myslím, že to není ani tak důsledek škrtů, jako jejich šikovné využití, protože o panu ministru životního prostředí je známo, že jeho srdce boje pro úplně jiné hodnoty, než je životní prostředí.
Ale ten skutečně velký průser, stejně plíživý, jako definitivní, ale přesto nikoho nezajímá, až na pár odborníků volajících na poušti, jsem si nechal na závěr. Nejde totiž o nic menšího než o to, že půda se rychle kazí a zemědělství může čekat pohroma. A se zemědělstvím nás všechny, protože k jídlu zatím nikdo žádnou alternativu nevymyslel. A žádný trh nám nepomůže, protože obnova centimetru půdy trvá desítky let, zatímco silnější vítr či déšť na “dobře” obhospodařovaném poli stejně silnou vrstvu zlikviduje během chvíle. Peníze budou, ale půda nebude. Cikánům vyčítáme, že vybydlí panelák, ale sami dokážeme vybydlet celou zemi. O rostoucí spotřebě hnojiv a strukturálních poruchách nemluvě.
Převzato z blogu Tribun
