Listopad 09, 2010
Americké volby v polovině presidentského mandátu vykazují takovou úroveň zloby, strachu a zklamání, jakou si nedovedu vybavit za celý svůj život. Od chvíle, kdy se demokraté dostali k moci, nesou hlavní tíhu odporu proti naší současné socioekonomické a politické situaci.
Více než polovina „mainstreamových Američanů“ řekla v průzkumu veřejného mínění, že kladný vztah ke hnutí Tea Party je odrazem jejich vnitřního znechucení.
Rozhořčení je legitimní, protože reálné příjmy většiny populace již více než 30 let stagnují nebo klesají, zatím co délka pracovní doby se prodloužila a nejistota zvýšila, to vše ruku v ruce s rostoucím zadlužením. Bohatství se hromadilo, ale jen v několika málo kapsách, což vedlo k nebývalé nerovnosti.
Tyto důsledky pramení hlavně z „financializace“ ekonomiky, která započala v sedmdesátých letech, a následného vytunelování americké výroby. Tento proces pohání deregulační mánie, podporovaná Wall Streetem a podpíraná ekonomy, fascinovanými mýty o efektivním volném trhu.
Lidé vidí, že bankéři, kteří byli především odpovědní za finanční krizi, a kteří byli zachráněni před krachem veřejnými finančními zdroji, se nyní těší z rekordních zisků a ohromných bonusů. Přitom nezaměstnanost zůstává na 10 procentech. Výroba je na úrovni z velké krize 30. let – každý šestý je bez práce a návrat dobrých pracovních míst v nedohlednu.
Lidé oprávněně žádají odpovědi a nedostávají je, s výjimkou hlasů, které jim vyprávějí pohádky, jež sice mají určitou vnitřní soudržnost – ale jen tehdy, pokud opustíte nedůvěru a vstoupíte do světa iracionality a podvodů jejich autorů.
Vysmívání se nesmyslům ze strany Tea Party je však velká chyby. Mnohem vhodnější postup je porozumět tomu, jaké lži jsou za populistickými výzvami tohoto hnutí, a zeptat se sami sebe, proč oprávněně rozhněvaní lidé jsou mobilizováni extrémné pravicí, a ne tím druhem konstruktivního aktivismu, který byl na vzestupu během hospodářské krize 30. let, například odbory CIO.
Sympatizanti Tea Party nyní poslouchají řeči o tom, že všechny instituce – vláda, korporace i odbory – jsou prohnilé, a že nic nefunguje.
V situaci ztrát zaměstnání a exekucí si Demokraté nemohou stěžovat na politiku, která vedla ke katastrofě. President Ronald Reagan a jeho republikánští následovníci sice mohli být těmi nejhoršími viníky, ale tato pochybná politika začala už za presidenta Jimmy Cartera a urychlila se za presidenta Billa Clintona. Během Obamovy presidentské kampaně byly mezi jeho podporovateli finanční instituce, které za minulé generace ovládly ekonomiku.
Adam Smith, nenapravitelný radikál z 18. století, konstatoval, když mluvil o Anglii, že hlavními architekty moci jsou „majitelé společnosti“ – v jeho době to byli obchodníci a továrníci – a ti si zajišťovali, že vládní politika bude úzkostlivě sledovat jejich zájmy, bez ohledu na to, jak bolestný bude dopad na anglický lid, a navíc i bez ohledu na oběti „hrubé nespravedlnosti Evropanů“ za mořem.
Moderní a sofistikovanější variantou Smithových zásad je „investiční teorie politiky“ ekonoma Thomase Fergusona, která vidí volby jako příležitost, kdy se skupiny investorů spojí s cílem ovládnout stát volbou politických architektů, kteří budou sloužit jejich zájmům.
Fegusonova teorie se jeví jako velice dobrá dlouhodobá politická předpověď. To není překvapující. Soustředění ekonomické moci se přirozeně snaží rozšířit svůj vliv na jakýkoliv politický proces. Dynamika tohoto procesu v USA je mimořádná.
Přitom je možno říci, že podnikatelské špičky mají oprávněnou obranu proti nařčení z chamtivosti a nezájmu o zdraví společnosti. Jejich úkolem je maximalizovat zisk a tržní podíl – je to skutečně jejich zákonná povinnost. Pokud by ji nesplnili, budou nahrazeni někým, kdo ji splní. Přitom ignorují systémové riziko: Pravděpodobnost, že jejich transakce mohou poškodit celou ekonomiku. Tyto „externality“ nejsou jejich zájmem – ne proto, že jsou to zlí lidé, ale protože tu jde o institucionální principy.
Když bublina praskne, nositelé rizik se mohou utéci do ochranné náruče státu. Státní pomoc – druh státem zajišťovaného pojištění – patří mezi mnoho perverzních stimulů, které zvýrazňují tržní nedostatky.
Ekonomové Peter Boone a Simon Johnson napsali v lednových Financial Times toto: „Existuje rostoucí přesvědčení, že nás finanční systém se řítí do „soudného dne“. Kdykoliv systém selže, spoléháme se na volné peníze a fiskální politiku, abychom se z toho dostali. Tato reakce nabádá finanční sektor: Vstupujte do velkého hazardu, abyste byli královsky odměňováni, a o náklady se nestarejte – ty zaplatí daňoví poplatníci prostřednictvím nouzových balíčků a jinými způsoby – a systém je tak vzkříšen, aby opět hazardoval … a opět selhal.“
Metafora o soudném dni platí i mimo finanční svět. American Petroleum Institute, podporovaný americkou Obchodní komorou (Chamber of Commerce) a jinými obchodními lobbisty, zintenzívnil svoje úsilí, jehož cílem je přesvědčit veřejnost, aby se přestala obávat antropogenního globálního oteplování – a to, jak naznačují průzkumy, se značným úspěchem. Prakticky všichni kandidáti republikánů do Kongresu ve volbách 2010 globální oteplování odmítají.
Vládní úředníci přitom přes veškerou propagandu vědí, že globální oteplování je reálné a vyhlídky ponuré. Ale osud přírodních druhů je externalita, kterou musejí ignorovat, aby mohl tržní systém i nadále vládnout. A veřejnost nebude schopna řídit záchranné práce, až se ten nejhorší scénář naplní.
Jsem dostatečně starý, abych si pamatoval (slovy Fritze Sterna, významného znalce německé historie) hrůzné a zlověstné dny vzestupu Německa ze slušnosti k nacistickému barbarství. V článku z roku 2005 naznačil, že má na mysli budoucnost Spojených Států, když hodnotí „historický proces, ve kterém zklamání a odpor proti světskému činění najde východisko v extatickém úniku do nerozumu“.
Svět je příliš složitý na to, aby se historie opakovala, ale jsou v ní přesto poučení, která je nutno mít na mysli, když zaznamenáváme následky dalšího volebního cyklu. Na těch, kteří hledají alternativu k zavádějící zlobě a rozhořčení, je teď hodně práce, aby pomohli zorganizovat ohromné množství zklamaných, a vedli je na cestě k lepší budoucnosti.
Převzato z New York Times News Service
Překlad: onlooker
