Pohádky o zdravotnictví

Reklama


O zdraví máme náramný strach. Chodíme k našemu panu doktorovi, ukazujeme mu bebíčka a nosíme od něj do lékárny důmyslné recepty. Občas jsme mrzuti z dlouhé choroby a tu najednou dolehnou k našim uším hlasy, abychom to zkusili i jinak. Bez doktora. Někdy i jinak moudré hlavy potom naslouchají babce kořenářce, svěřují se strejci léčiteli a žádají o pomoc zaříkávače, šamana či kouzelníka.


Snad je to předobrazem toho, jak hledíme na zdravotnictví jako celek. Od památného roku 1989 se nad resortem vystřídalo několik generací podvodníků a snílků. Všichni nás zásobovali tím, jak je na tom zdravotnictví špatně, jak je potřeba ho zkvalitnit, a kolik na tom ještě ušetříme. Měli stejný slovník, kterým vyprávěli své báchorky. Kolikrát jsme slyšeli, že zdravotnictví je černá díra, terapeutické metody zastaralé, vztah k pacientovi přezíravý… Mesiáši českého zdravotnictví se střídali natolik rychle, že si je ani nepamatujeme. Zůstávají floskule o zhrouceném zdravotnictví, vysokých nákladech a vidinách možných úspor…

Skutečnost je taková, že české zdravotnictví v průměru udrželo vysoký standard. Jsou disciplíny, kde patříme ke špičce. Třeba USA mají dvojnásobnou dětskou úmrtnost. Máme skvělé kardiology a počet transplantací srovnatelný s vyspělými zeměmi. Jsou ovšem i oblasti, které nám dělají méně radosti. V průměru dostává náš pacient srovnatelnou péči třeba s Německem a Rakouskem a patrně lepší než v Británii.

Zdravotnictví je z teoretického hlediska neprůhledný systém. Umíme si bez problémů objednat pivo nebo rum, ale nevyznáme se v cenách a provedení operací žlučníku, prostaty či vaječníků. To všude na světě motivuje nějaké ty vykuky cosi předražit, vykázat navíc nebo vnutit nepotřebnou techniku. Rozměr takových aktivit ani u nás není zanedbatelný.

Nicméně jako celek nadměrné náklady nevykazujeme. České zdravotnictví za poslední desetiletí dostává z celkového výkonu ekonomiky téměř o pětinu méně, než ve srovnatelných zemích jako Rakousko a Německo. Jenže rakouský a německý koláč, ze kterého se krájí, je o padesát procent větší. Znamená to, že srovnatelnou péči zajišťujeme s polovičními náklady. Jak? To je malý zázrak.

Počítejte: Léky mají evropskou cenu, počítače a zdravotnická technika také. České stavebnictví je pro veřejný sektor dražší než německé. Auta stojí stejně, naftu máme dražší. Přesto jsou ještě ceny nějakých českých vstupů, které jsou levnější. Konečně je tu cena práce lékařů, sester a dalšího personálu. Ta je zhruba čtyřikrát levnější, než v jmenovaných zemích.

To je anomálie, která na jednotném trhu EU nemůže mít věčné trvání. Jednotný trh vede k jednotným cenám a ty se zákonitě promítají do cen českého zdravotnictví. Realitou je to, že v sektoru porostou náklady rychleji než inflace. S ohledem na tuto skutečnost je už nyní české zdravotnictví podfinancované a tlak na růst nákladů bude objektivně gradovat. Můžeme si vybrat leda mezi vyššími náklady a horším zdravotnictvím. Pohádky o zásadních úsporách ponechme vypravěčům.

Napsáno pro MfD

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku