Článek polemizuje s názory šéfredaktora Britských listů, že E. Beneš by dnes patřil před Mezinárodní soud a dále s navazujícím článkem rakouské historičky, že Češi za války jen kolaborovali a nevyrovnali se s vinou za holocaust. Článek byl původně napsán pro Britské listy, ale byl odmítnut.
Po přečtení článku Beneš by ale skutečně z dnešního hlediska byl odsouzen jako válečný zločinec si říkám, že se v autorovi bývalý redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa nezapře. Bydlel jsem v sedmdesátých letech v Polabí a tam v pásmu 13 m hrála SE jako Praha. Stal jsem se pravidelným a každodenním posluchačem této stanice. Mohu konstatovat, že téměř denně (bez nadsázky) se tam probíral odsun sudetských Němců. Samozřejmě Beneš a Češi byli líčeni v tom nejhorším světle. Dnes vím, že to byla propagandistická masáž.
Přestože moji rodiče po Mnichovu prchali z pohraničí a šlo jim přitom o život (a tedy něco jsem o tom věděl nebo měl vědět, tátův kolega tam byl rozvášněnými Němci zabit), jsem té propagandě podlehl, neboť stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Teprve po letech jsem zjistil, že jsem se stal obětí dezinformací. Tak např. jsem si vyslechl na SE a ne jednou, že sudetští Němci se nám už dávno a několikrát omluvili, naposledy v roce 1961.
Skutečně, v roce 1961 vydala Sudetoněmecká rada tzv. Program dvaceti bodů. O nějaké omluvě tam není ani slovo, za to v bodě jedenáct se tam praví, že „nejenom sudetští Němci, nýbrž celý německý národ se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich domovů…a poměry v Evropě a také vzájemné vztahy mezi SRN a ČSSR lze považovat za znormalizované teprve tehdy, až bude realizováno právo sudetoněmecké národnostní skupiny na návrat do její vlasti a na nerušený život ve svobodném sebeurčení“. V bodě dvanáct je požadováno „znovunastolení práva porušeného vyhnáním a náhrady utrpěných škod.“
Také jsem nikdy neslyšel ve vysílání SE, že ve vedení sudetoněmeckých organizací převažují bývalí aktivní nacisté. Ve Witikobundu, což je organizace považovaná za nejvlivnější a za jakousi elitní skupinu v sudetoněmeckém hnutí, čteme u jmen funkcionářů: vedoucí Henleinovy kanceláře, územní vedoucí Hitlerjugend v Protektorátu, tiskový vedoucí Henleinovy strany, oblastní vedoucí NSDAP v Praze, někdejší šéf gestapa v Bělehradě atd. Nepřekvapuje, že tato organizace odmítla německou odpovědnost za obě světové války.
Sudetští Němci jsou tady chápáni pouze jako objekt mocenských zápasů tragické éry, nikoliv jako aktéři, kteří se aktivně podíleli na průběhu událostí (viz Václav Houžvička: Návraty sudetské otázky, Karolinum 2005). Také jsem na SE nikdy neslyšel, že prvním poválečným předsedou Sudetoněmeckého landsmannschaftu byl Rudolf Lodgman von Auen, který v roce 1918 proslul pokusem o odtržení pohraničních oblastí českých zemí (proslul také velkou protičeskou nenávistí) a o jejich připojení k Rakousku. Stal se potom poslancem československého parlamentu, založil Německou stranu nacionální, která měla k nacismu blízko a po jejím zákazu se přidal k Henleinovi. Mimochodem, jako poslanec se proslavil výroky, že neuznává československé zákony a ústavu.
S tím Henleinem má J. Čulík pravdu (tedy, že Henlein původně nebyl nacista). Henlein založil v roce 1933 stranu SHF (Sudetoněmecká vlastenecká fronta), která původně nebyla nacistickou organizací. Byla to totiž organizace fašistická, která se opírala o učení rakouského sociologa O. Spanna a svůj vzor viděla v Mussoliniho korporativním fašistickém státě. Teprve postupně a také v důsledku přijímání nových členů, kteří měli blízko k nacismu a po přejmenování na Sudetoněmeckou stranu SdP, se Henlein přeorientoval na nacistickou stranu v Německu (Věra Olivová: Dějiny první republiky, Karolinum 2000).
Jsem přesvědčen, na rozdíl od autora citovaného článku, že by místo Beneše do Haagu patřili úplně jiní lidé. Tito lidé nikdy potrestáni nebyli. Beneš byl bytostný demokrat, mezi jeho odpůrci převažovali stoupenci totalitních režimů. Na čelném místě k nim patřil a také se k tomu veřejně hlásil, Adolf Hitler.
V kontextu s výše uvedeným článkem vyšel v Britských listech článek Muriel Blaive Dokázala se česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku? Nebudu se s autorkou přít o tom, zda je v ČR nekvalitní historický výzkum. Obávám se, že paní Blaive o tom toho mnoho neví. Je ovšem protičesky silně zaujatá.
Nevyhýbal bych se diskusi o kolaboraci s nacisty, nicméně bych doporučoval nejprve si přečíst úvahy historika Jana Tesaře (Traktát o „záchraně národa“, Triáda 2006) a začít s definicí toho, co je to kolaborace. Podíváme-li se na mapu Protektorátu, tak vidíme, jak malý prostor pro odbojovou činnost tam byl. Vytýkat Čechům kolaboraci s nacisty a mlčet o kolaboraci v Rakousku nebo Německu je nehorázný skandál. V městečku, ze kterého pocházím, byli aktivní kolaboranti dva, každý je znal a každý se jich bál, po válce byli oba odsouzeni: jeden k trestu smrti a ten druhý dostal doživotní trest. Dva z cca 1800 obyvatel.
Ten první, nájemce místní restaurace, pod německým vedením vybudoval v místních lesích „partyzánský“ bunkr. Vydával se za partyzána a navazoval se skutečnými partyzány spojení. Jeho rádius působení byl velmi rozsáhlý. Údajně měl na svědomí až dvě stovky lidí, jednak skutečné partyzány a jednak ty, kteří partyzány podporovali, někteří z nich se konce války nedočkali. Pokud jde o spisovatele Jiřího Weila, o němž se autorka zmiňuje, jeho osud je určitým vyjádřením, jaká také byla česká společnost za druhé světové války. Weil nenastoupil do transportu, skrýval se a s pomocí přátel a známých přežil.
Rozdíl mezi českými kolaboranty a německými byl evidentní. Jen málo Čechů bylo přesvědčenými stoupenci nacistů. Když přijel Hitler do Rakouska, dostalo se mu nadšeného přijetí. Češi ale Hitlera nevítali. V Německu kolaboroval s Hitlerem skoro celý národ. Lidé kolem protektorátního prezidenta Háchy, který se potom stal jakýmsi symbolem českého kolaboranta, nebyli většinou nacisté, ani jejich obdivovatelé. Snažili se dokonce (hlavně z počátku) spolupracovat s exilem. Jejich úvahy byly mylné. Domnívali se, že pracují pro národ, pro záchranu českého jazyka a že zachraňují český národ před úplným zničením, čímž nacisté hrozili: nebudete-li poslušní, povoláme do vlády fašistu Gajdu, zrušíme Protektorát atd.
Protektorátní vláda nebyla žádnou vládou. „Po 15. 3. 1939 se ústředním článkem říšské správy stal úřad říšského protektora jako ohromný útvar s řadou oddělení podle jednotlivých úseků veřejného života. To byla skutečná vláda země.“ (Jan Tesař) O tom, jaký byl skutečný charakter Protektorátu a jaká byla pravomoc protektorátní vlády, svědčí i to, že „gestapu byla zajištěna pravomoc dohledu nad všemi protektorátními a říšskými úřady, a všechna německá i protektorátní služební místa byla povinna mu vyhovět. V několika dnech se zmocnila úplné kontroly nad českou policií, již v březnu a v dubnu ve vlastní kompetenci a bez jakékoli koordinace s formálně příslušnými českými úřady sesazovalo a jmenovalo vedoucí protektorátních policejných služeben, zatýkalo dosavadní úředníky za výkon funkce před 15.3. apod.“ (Jan Tesař).
Je jasné, o co paní Blaive jde. Češi byli za války zbabělí, spolupracovali s nacisty a udávali, žádný odboj v Protektorátu vlastně nebyl a Češi nesou spoluvinu za holocaust, považují se neprávem za oběti, ve skutečnosti jsou spoluviníky a nesou vinu za odsun německého obyvatelstva. K osvětlení rakouského (či německého) nacionalismu si dovolím citovat jinou rakouskou historičku, která charakterizovala život ve Vídni v letech krátce před první světovou válkou, šlo o prostředí, ve kterém tříbil své názory Adolf Hitler: „Byl tu extrémně vypjatý šovinismus sektářského ražení a fundamentální představa o absolutním nadřazení němectví, nepříliš vzdálená Herrenvolku, byl tu vyhraněný rasově podložený antisemitismus, zcela vylučující všechny osoby židovského původu ze společnosti vůbec a zásadně odmítající jejich občanskou asimilaci, zásadně protislovanské zaměření, vypjatý princip neomylného vůdce, zásadní odmítání demokracie, parlamentarismu a diskuse či konsenzuálních postupů vůbec. Nechyběl ani sklon k výrazně provokativnímu násilnickému vystupování, organizování veřejného teroru proti skupinám „nežádoucích“ spoluobčanů, přičemž nešlo vždy o brutální násilí pouliční, ale také o násilnictví úřednického či šéfovského psacího stolu, od výzev k vyhazování Čechů ze zaměstnání po výzvy k masovému vysidlování či vyhánění. Není nijak nadsázkou říci, že program všeněmců, jehož cílem po desetiletí okázale hlásaným bylo přivtělení všech tzv. „německých zemí“ až po Terst (…) jakožto spolkového státu k Německu, nebyl ničím jiným než hlasitě proklamovanou velezradou, předpokládal přece rozkotání monarchie a fakticky změnu její státní formy násilnou cestou, neboť parlamentní cestou to bylo přirozeně neuskutečnitelné.“(B.Hamann: Hitlers Wien, Mnichov 1996). Dá se k tomu ještě něco dodat? Kdo tedy vlastně rozbil rakouské imperium? Opravdu to byl Masaryk?
Nepochybně, Češi byli antisemity, nejen soudní proces s Hilsnerem je toho důkazem. Nicméně český antisemitismus nebyl ani zdaleka tak militantní jako v některých jiných zemích. Poslední protižidovský pogrom proběhl v Čechách za vlády krále Václava IV. V některých evropských zemích byly pogromy ještě ve 20. století (Rusko, Polsko, Německo, Rumunsko…).
Muriel Blaive nám vytýká, že jsme se nevypořádali s problémem holocaustu. Samozřejmě, byli jsme křesťané nebo lépe řečeno, žili jsme v křesťanském kulturním a náboženském okruhu a křesťanství bylo antisemitské. Podle evangelisty Matouše všechen lid (tedy Židé) před vydáním Ježíše na smrt volal: „Krev na nás a i na naše děti!“ V tomto smyslu jsou i Češi odpovědni za holocaust. Je to, jak píše německý filosof Karl Jaspers (Otázka viny, MF 1991), metafyzická vina. Metafyzická vina je nedostatek solidarity člověka s člověkem. Vraždili lidé, jsem také člověk, jsem tedy vinen. Ovšem vina a odpovědnost Němců je mnohem a mnohem větší než vina a odpovědnost Čechů a také větší než vina jiných národů.
V kapitole Politická odpovědnost a kolektivní vina citované knihy Karl Jaspers píše: „Jsme politicky odpovědni za náš režim, za jeho činy, za začátek války…Všichni máme spoluvinu na tom, že v duchovních podmínkách německého života bylo něco, co umožnilo vznik tohoto režimu.“ Holocaust, vyhlazovací tábory je německé dílo a především je to jejich odpovědnost. Miloš Pick napsal (v knize Naděje se vzdávat neumím, Doplněk 2010): „Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý – i poválečný – lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří. Jen jedinkrát jsem se v šedesátém osmém roce nechal přemluvit k besedě o Osvětimi…a přesto, že to byli lidé, kteří prošli lágry, byli tak zdrceni, že jsem si řekl: už nikdy. Proč je mám takhle drásat. Vzal jsem to jako jeden den v Osvětimi – tedy podle Solženicynova „Jeden den Ivana Děnisoviče“ a to je jak jeden den vystřihnutý z Buchenwaldu. Ale Auschwitz je s tím přece jen nesrovnatelný. Když jsme přišli do Buchenwaldu, připadali jsme si tam jako v sanatoriu.”
Na závěr dám slovo Milanu Hüblovi: "…čeští Němci svým velkoněmectvím a ještě více všeněmeckým postojem byli hrobaři Rakouska a předchůdci nacismu…Nacismus se nezrodil v Prusku, ale v Sudetech… Nejvýmluvněji o postojích Čechů mluví fakt, že za celou dobu druhé světové války nebyla vytvořena jediná vojenská jednotka, kterou by bylo možné vyslat na frontu proti spojencům…Je to úplně unikátní zjev v celé Evropě." (Češi a Slováci a jejich sousedé, Naše vojsko 1990).
