Oslavy 17. listopadu měly dvojí podobu. Oficiální program byl tradiční a mdlý, tentokrát bez účasti hlavy státu. Drtivá většina občanů si užívala prodlouženého víkendu a věnovala se svým záležitostem, přesto se našli i takoví, kteří oslavovali po svém. V Praze na Národní třídě demonstrovalo několik zastánců americké základny a antikomunistů, několik desítek neonacistů se za podpory části místních občanů pokusilo vyvolat konfrontaci s Romy v Litvínově a několik set odpůrců radaru šlo průvodem z Národní třídy ke Strakově akademii a požadovalo referendum a demisi vlády. Antikomunistické demonstraci pro radar se žádné velké publicity nedostalo. Demonstraci proti radaru se však média tentokrát věnovala více než je obvyklé a jejím hlavním komentátorem v tradičním duchu se stal bývalý prezident Václav Havel s absurdním vzkazem demonstrantům v tom smyslu, že když mlčeli za komunismu, mají mlčet i v demokracii. Václav Havel se dále vyjádřil i k polistopadovému vývoji a zkritizoval francouzského prezidenta Sarkozyho za jeho nesouhlas s americkou základnou. Obdobně se vyjádřil i ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra ve francouzském deníku Le Monde. Zprávám však dominovali neonacisté z Dělnické strany. Policie totiž zasáhla a byl to oboustranně pěkný mazec. Podle expertů na extremismus bude hůř. A jedním z důvodů může být, že roste znechucení občanů nad polistopadovým vývojem. Jestli chcete vědět proč, zeptejte se například Václava Havla.
Preference ČSSD jsou na neustálém vzestupu, podle listopadového průzkumu by mohli její kandidáti získat v poslanecké sněmovně až polovinu křesel. Ztrácejí především ODS, komunisté a zelení. Ti se opět potácejí na hranici volitelnosti, navíc jejich poslanecký klub opustila třetina poslanců. Na tomto trendu nezměnily nic ani vyjednané povolební koalice, kdy v krajích nastaly v podstatě všechny možné i nemožné kombinace. Vypadá to, že ODS i KSČM jako ti, kteří v povolebních jednáních musejí dělat vítězné sociální demokracii největší ústupky, na tom prodělávají nejvíce. Co by to mohlo znamenat do budoucna, o tom v Literárních novinách zajímavým způsobem zauvažoval Jakub Patočka.
Do finále vstupuje proces, v němž se ministr zdravotnictví Julínek pokouší předat svůj resort proti vůli občanů do soukromých rukou. Miliardy na účtech zdravotních pojišťoven a zákonem garantovaný stabilní přísun financí ze zdravotního pojištění našim velkopodnikatelům nedá spát. Odpor proti počínání Julínka, Hroboně a Cikrta, jejich sponzorů a protektorů roste, ale zdá se, že motivace je natolik silná, že proti ní jsou všechny argumenty oponentů i frustrace občanů zanedbatelné. Přestože proti ministrovi a vládě stojí opozice, část koaličních poslanců, Lékařská komora, odbory, akademici, přestože i část jeho spolustraníků jej označuje za jednoho z hlavních viníků katastrofálních porážek v krajských a senátních volbách, zdá se, že pan ministr je nezničitelný a evidentně srší optimismem a bojovou náladou. Navíc se snaží získat pomocí slibů vyšších plateb od zdravotních pojišťovn na svou stranu část lékařů a zdravotnického personálu.
Několik zajímavých kauz se děje i v oblasti justice. Případ justiční mafie si soudci mezi sebou přehazují jako horký brambor. Všichni se totiž mezi sebou znají a všichni jsou tudíž „podjatí“. S čestnou výjimkou Vojtěcha Cepla mladšího, který svým rozsudkem vybočil z řady. Ten však bohužel „dozvuky kauzy justiční mafie“ soudit nemůže. Ministr Ivan Langer zažaloval vydavatelství MAFRA (pravicově zaměřeného vydavatele MFDnes a dalších tiskovin) za články a knihy o kauze Mrázek, v níž bylo zveřejněno jeho propojení na podnikatele z Mrázkova okruhu a zveřejněny odposlechy, z nichž vyplynulo, že pro tyto podnikatele lobboval. Místo rezignace na funkci – protiútok proti kritikům. A třetí a nejpikantnější kauzou je žaloba Marka Dalíka na stát o pět milionů korun za to, že jej policie a prokuratura poškodila v podnikání nesprávným postupem a nezákonným rozhodnutím v korupční kauze Kořistka.
