Obtíže, se kterými lidé k lékaři chodí jsou záležitostí subjektivní a mají příčinu buďto somatickou, nebo psychotickou, či jde o kombinaci. Je jen na lékaři, zda je schopen obtíže objektivizovat. Pokud tomu tak není, neznamená to ale, že pacient obtíže opravdu nemá a nelze jej jednoduše onálepkovat za zneuživatele péče či dokonce simulanta. Není snad pacientem i ten, u kterého dostupná vyšetření včetně pomocných (zobrazovací, laboratorní) nenašla žádnou příčinu obtíží, a stav je pak označen jako psychotická neuróza? Nicméně obtíže dotyčný stále má. Nezřídka pak končí u léčitele, kde zaplatí daleko více než třicet korun (jak směšná je myšlenka regulace této skupiny….).
Pak je tu skupina osamocených starých lidí, kteří trpí sociální izolací. Ti mohou využívat návštěvy lékaře či přesněji hlavně čekárny proto, aby si zde se stejně postiženými hlavně popovídali a postěžovali si. Je to jeden z jejich mála sociálních kontaktů. Pro lidi středního věku (tím spíš, když potřebují jen předepsat antikoncepci či jinou naléhavou věc…) je pohled do takové čekárny deprimující a představuje zbytečné zdržení. Na tuto strunu zahrála i ODS. Faktem ovšem je, že lékař zná své pacienty, a skupina pravidelných návštěvníků čekáren není v ordinaci déle jak dvacet minut (kontrola tlaku, poslech plic, srdeční akce, chronické obtíže a jejich vývoj a… nashledanou).
Je to zneužití hodné regulace? Tito staří lidé nejsou zpravidla zcela opuštění, jen se na ně jejich dětičky vykašlaly. Alespoň co se pravidelného kontaktu a komunikace týče. Pravicově tržní ekonom by nám mohl vyčíslit, co je dražší, zda dvacetiminutové zdržení podhodnoceného lékaře (který notabene kromě těch 30 Kč z návštěvy nemá nic, neboť výkon žádný a popsané vyšetření je součástí kapitační platby, tedy fixního měsíčního příjmu ať pacient přijde stokrát, či vůbec ne), či jedna až dvě hodiny (dvacet minut u lékaře + proplkaná doba v čekárně) ubraného času, který by měli strávit se svými rodiči jejich ratolesti namísto toho, aby žili náležitě konzumně a tržně.
To je samozřejmě nadsazeno, ale tento problém není na straně lékaře, a ani regulace poplatky ho neodstraní. Ale nalijme si čistého vína, proč by lékař pracoval , když nemusí – a tak se lékaři v postihování těchto lidí třiceti korunami nijak nebránili, konečně z jejich pohledu se jedná o nadbytečnou kontrolu, za kterou mají teď alespoň něco, zatímco předtím nic. Jak sociální je postihování této životním stylem mladší generace sociálně izolované skupiny obyvatel, nechám na uvážení každého z vás. Budete-li živořící důchodce s minimální penzí, a budete si chtít prostě jen popovídat alespoň s nějakou živou duší čistě z pohledu tržního, co uděláte? Ušetříte 30 Kč za návštěvu čekárny a pozvete místo toho někoho do kina nebo na oběd, či budete zoufale běhat po náměstí a prosit lidi aby si s vámi popovídali??? Regulace….
Další je skupina pacientů, která má svého lékaře, nechá se vyšetřit, a s výsledkem není spokojena. Jejich lékaři se ale svou nespokojenost neodváží dát najevo a nebo se o to pokusí a jsou autoritativně lékařem odmítnuti, ne-li rovnou vyhozeni. Pokud jim záleží na tom, aby se zbavili svých subjektivních potíží, pak jim v podstatě nezbývá, než hledat pomoc jinde.Vznikají tím duplicitní ošetření. Situace je v tomto případě komplikovanější, protože u tohoto jiného lékaře mohou dostat předepsán jiný preparát (přestože bude diagnóza stejná a i účinná léková forma stejná, jen pan doktor je ekonomicky korupčně zadobře s jiným výrobcem), a tím si správnost tohoto postupu utvrdí. A opět – má cenu regulovat tyto lidi? Není opět ta příčina jinde? V nekomunikaci , neexistenci partnerství pacient – lékař? Je správné postihovat pacienty? Z pohledu pojišťovny přitom jsou tito lidi snadno zjistitelní a nebylo by nic snazšího, než kontakt zástupce svazu pacientů s pacientem a pak vzájemná konfrontace lékaře, zástupce pojišťovny a pacienta spolu se zástupcem svazu (neboť jinak je on nejslabším členem) s nalezením příčiny. A až pak postihovat cíleně skupinu, která má na příčině podíl???
Skupina pacientů, kteří jdou za lékařem s účelem získání nějaké výhody, která nemá příčinu v subjektivních potížích (účelová neodůvodněná pracovní neschopnost, potvrzení pro spor apod..), je opět snadno zjistitelná a měla by být postihovatelná daleko více, včetně lékaře, tím spíše, pokud lékař přistoupí na falšování dokladů. Třicetikorunový poplatek je v této skupině naprostý výsměch.
Osobně bych tedy u praktických lékařů viděl smysl poplatků pouze při ošetření u nich neregistrovaných pacientů a domácí návštěvě mobilního pacienta. Kdo chce ten luxus a návštěvu lékaře mimo pracovní dobu přímo doma, když mu nic nebrání v návštěvě ordinace, ať si to zaplatí, ovšem daleko vyšší taxou, než je pouhých třicet korun.
Jsem pro to, přísně postihovat pacienta, pokud nedodržuje preventivní opatření, například:
- je mu diagnostikováno kardiální nebo plicní onemocnění, nasazena léčba, a on přesto bude dál kouřit,
- je uživatelem alkoholu, který se léčí s následky svého chronického abusu, a přesto je opakovaně přijímán pro akutní intoxikaci alkoholem,
- je mu nařízena pracovní neschopnost, a přesto poruší klidový režim,
- má doporučeno očkování a odmítne ho,
- byla mu nařízena kontrola, na kterou se nedostaví, a pak je léčen pro zhoršení stavu,
což vše je již dnes zjistitelné při snaze a vzájemné spolupráci (lékař, pojišťovna, sociálka) . Pak ho můžeme tvrdě postihovat, proč ne , ale ne plošnou regulací. Protože pacient si musí být vědom za co konkrétně platí víc (za svůj zlozvyk, nedodržení léčby), jinak není efekt regulace nemůže být žádný.
Poplatky mají smysl za návštěvní pohotovostní službu. Tam není důvodu plošně nemotivovat pacienty, aby navštěvovali svého lékaře a v pracovní dobu. Od akutních stavů je tu záchranná služba. V situacích, kdy však jde o zjevné zneužití záchranné služby, a to jak pacientem, tak neochotným praktickým lékařem, který odmítne kontrolu a jen po telefonu odkáže na záchranku (např. chronické obtíže řadu dní, zvýšená teplota několik hodin, neměnný zdravotní stav v řádu hodin, v podstatě většina toho, co dnes zajišťují posádky záchranné služby bez lékaře pouhým zbytečným svozem do nemocnic), pak plná platba za ošetření i provozní náklady pro toho, kdo situaci zavinil.
U lékařů je v tomto případě situace důkazně obtížná, na druhou stranu nejde zpravidla jen o jediného pacienta, ale celou řadu od téhož praktického lékaře. Opět to tedy není to neřešitelný a nevysledovatelný problém. Nic z toho není v Julínkově návrhu, celé je to pouhá berlička, protože pacient je zpravidla laik, a není schopen zhodnotit svůj stav natolik, aby byl schopen posoudit, zda se vydat k praktikovi, či volit akutnější formu ošetření. Celý tento systém nyní dělí pacienty na ty slušné, čekající a regulací postižené, a ty bezohledné, kteří záchrannou službu zneužívají. Podle stejné logiky totiž ani dispečerka nemůže výjezd odmítnout.
Stejně tak je postihnutelný lékař, který předepisuje nadbytečné léky (tady už z dob ministrování ČSSD existuje regulace pomocí limitů) či pacient, který obcházením lékařů kumuluje léky v množství často až toxických. Toto vše je zmapovatelné pojišťovnou už dnes, není problém vysledovat kolikrát, a od kterého lékaře si pacient v určitém časovém období vyzvedl preparát s danou lékovou formou. Není tedy třeba plošného postihu všech, tím spíš když se jedná o promile populace.
Úplně opominuta byla otázka korupce mezi poskytovateli péče a poskytovateli materiálů a medikamentů, podpora domácí lékové produkce, otázka účelného přerozdělování těch peněz, které se podaří vybrat, a které jsou na účtech pojišťoven, nyní navíc záměrně pozdrženy. Když už nic, tak jen úrokové zisky z těchto zadržených miliard se ve zdravotnictví nikdy neobjeví.
Čili možnosti jsou cílené, konkrétní. To ale nebyl skutečný účel poplatků. Ono slůvko regulace, tak jako tvrzení, že jsou tak nízké, že nikoho neomezují a všechny ty úsměvné důkazy úspěšnosti zavedení, úspor na drahou léčbu a jiné nesmysly jsou jen balastním obalem pravého smyslu, který lze jen odhadovat – úspora pro pojišťovny (poklesl tlak lékařských sdružení při dohadování navýšení úhrad za péči), zmapování trhu pro soukromý sektor a zavedení systému placené služby (péči danou ústavou vytěsní všechny ostatní zákony, včetně těch čtyř co prošly vládou, kde se péče jakoby náhodou vždy nahrazuje slůvkem služba…), systém pomalého zdražování původní třicetikoruny, při které by při růstu mezd a inflace dlouho nezůstalo (obzvlášť pokud by to byl občan akceptoval), či odvrácení pozornosti od transformace 220 miliard korun každoročně vybraných zdravotními pojišťovnami do soukromých rukou s faktickým omezením zdravotní péče pro všechny nepřipojištěné.
Přes všechen ten poplatkový humbuk, nicméně samy poplatky neznamenaly nic proti připravovaným ostatním změnám zákonů, které se, doufám, nepodaří prosadit ani v jednom případě, pokud se od základu nepřepracují či nezamítnou ve spolupráci s ČLK a ostatními profesními organizacemi včetně zástupců pacientů. Koneckonců tak tomu bylo do příchodu Julínka a jeho neomylné platformy, která všechny odborné návrhy hodila pod stůl, včetně již téměř hotového zákona o záchranné službě či navrhovaným regulacím lékové politiky a přerozdělování prostředků pojišťoven.
