Pomůže NATO rebelům s vyvražděním Syrty?

Reklama


 Srpen 31, 2011

Blíží se sobota, do kdy dali povstalci obráncům Syrty ultimátum, aby složili zbraně, nebo… nebo pod dohledem NATO, které má v Libyi „bránit civilní obyvatelstvo" srovnají město se 75 tisíc obyvatel se zemí? Jinými slovy, blíží se jedna z nekrutějších ironií libyjské války.

Šéf povstalecké vlády Mustafa Abdil Džalíl prohlašuje, že "déle už čekat nelze" a že "se hledají možnosti, jak do města vstoupit pokojně. Nakonec ale může být vše rozhodnuto vojensky. Doufám, že k tomu ale nedojde."" A představitelé NATO kolem otázky, zda budou střílet do povstalců, aby před nimi ochránili civilní obyvatelstvo, odmítají spekulovat.

Craig Murray, bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu (vyhozený za to, že kritizoval shovívavost své vlády vůči porušování lidských práv v Uzbekistánu – třeba uvaření dvou členů opozice zaživa) přitom před pár dny na svém blogu napsal: „Není pochyb, že ať už z jakéhokoli důvodu, je podpora obyvatel Syrty Kaddáfímu opravdová. Fakt, že za to musejí být uvržení do poroby, už je mi jasný méně. Rozpor mezi mandátem OSN na ochranu civilistů a skutečnými aktuálními akcemi NATO v roli povstaleckého letectva a speciálních jednotek, je znepokojivý.

Na orwellovské dvojsmyslnosti aliančních prohlášení v této věci mě cosi až děsí. Trpím dávnými pravidelnými návaly naděje, a proto jsem vlastně neustále rozčarovaný. Doufal jsem, že obyvatelé Evropy jsou už dnes na takovém stupni vzdělání, že všechny ty vyložené lži rozhodně odmítnou. Dokonce jsem doufal, že ty lži budou odhalovat někteří novináři.

Mýlil jsem se, mýlil jsem se, mýlil jsem se.

„Rebelové" ostřelují Syrtu z těžkých děl a raketometů, zcela otevřeně ke městu přesouvají tanky pro očekávaný útok. Jakýkoli pohybující se tank nebo dělo v rukou obyvatel Syrty by jim přineslo okamžitou smrt po náletu NATO."

Ostatně, NATO už Syrtu bombarduje a své konkrétní cíle ve městě tají. Podle Al Džazíry přitom ale síly věrné Kaddáfímu vyzývají obyvatele Syrty k „boji na život a na smrt".

Suma sumárum, v Syrtě se už dávno děsivě překročený „mandát" NATO k ochraně libyjských civilistů a řeči o intervenci ve jménu „spravedlivé" věci mohou s konečnou platností rozpadnout na kusy. Je jasné, že povstalecká vláda nemůže na „svém" území ponechat oblasti pod kontrolou Kaddáfího věrných, dokud ale bude stále odmítat jakékoli jejich nabídky k jednání (a Kaddáfí přitom bude zároveň odmítat přiznání prohry a formální rezignaci), ocitne se NATO v situaci, kdy by v rámci svého původního mandátu OSN mělo začít střílet po povstalcích. To by ale těžce zhoršilo beztak už komplikované vztahy mezi aliancí a povstalci (ti například nově jednoznačně vylučují sny NATO o budoucí trvalé přítomnosti „zahraničních vojenských pozorovatelů" v Libyi). NATO se tedy bude muset rozhodnout, zda ve jménu rychlejšího ukončení občanské války zavře oči nad pácháním válečných zločinů v Syrtě, nebo zda konečně udělá něco taky – z hlediska mezinárodního práva – správně. Na pohled se ta volba zdá být snadná, ale generálové a politici svět vnímají úplně jinak.

Syrta by se tak mohla stát novým Bengházím – masakr, který v Benghází v únoru uskutečnili Kaddáfího vojáci, celé povstání odstartoval. Teď by se vše jen otočilo.

 

And Now for Something Completely Different. Akiva Eldar v Haarecu komentuje konkrétní znění palestinské žádosti o uznání nezávislosti, která bude 20. září předložena v OSN, a konstatuje, že je formulována tak, aby i „problematické" země jako Německo, Itálie, Nizozemsko a Česká republika mohly pro palestinskou nezávislost zvednout ruku nebo se alespoň zdržet. „Znění dokumentu se bude těžko odmítat i Spojeným státům a Marshallovým ostrovům, a dokonce i Izraeli, protože namísto o uznání Palestiny v rámci hranic z roku 1967 mluví o tom, že otázka stálých hranic bude řešena prostřednictvím jednání vycházejících z hranic ze 4. července 1967. Takový přístup umožní získat podporu i umírněných vůdců Hamasu, kteří tvrdí, že uznání hranic z roku 1967 ještě před podpisem konečného urovnání je zřeknutím se práva na návrat."

V americkém Kongresu byl mezitím předložen návrh zákona zakazující poskytovat finanční podporu jakékoli agentuře OSN, která by pomáhala při zvýšení statutu Palestiny. Mluvčí ministerstva zahraničí USA tento krok označil za „podkopání mezinárodního postavení USA a nebezpečné oslabení OSN coby nástroje k prosazování amerických bezpečnostních zájmů.

 

A dál. Vůdce Talibanu mulla Umar potvrdil, že probíhají jednání s USA, a to nikoli o odchodu amerických jednotek ze země, ale zatím „jen" o výměně zajatců. V prohlášení Umar rovněž naznačil, že až se Taliban znovu dostane k moci, nebude už usilovat o mocenský monopol, jak to udělal na počátku 90. let.

Jednání jsou údajně teprve ve svých počátcích a není jasné, zda povedou k politickému řešení víc než desetileté americké okupace, ale mezitím dál pokračuje plnohodnotná válka. Umar si pochválil, že se Talibanu v bojích s americkými oddíly každým dnem daří stále lépe, přičemž jeho bojovníci „získávají přístup k výzbroji zásadní pro působení těžkých ztrát nepříteli", čímž nejspíš myslel nedávné sestřelení amerického vrtulníku Chinook. Umar přitom vyhlásil, že vítězství Talibanu je na dosah, čemuž prý napomáhá „lepší pochopení taktiky NATO". Srpen byl pro americkou armádu zatím nejsmrtelnějším měsícem celé okupace – Talibové zabili celkem 66 amerických vojáků.

 

Irácký – Američany dosazený a Íránci nyní ovládaný — premiér Núrí Málikí oznámil, že odsud amerických jednotek ze země poběží „podle plánu" a skončí s posledním letošním dnem, přičemž v Iráku po tomto datu nebude žádná trvalá americká základna.

Je to zásadně nová situace, neboť ještě před dvěma týdny americký ministr obrany Leon Panetta sebevědomě prohlašoval, že si je jistý, že irácká vláda už souhlasila s prodloužením americké okupace i po prosinci.

Nic ale není zatím zcela jasné, protože Málikí nedávno nevylučoval, že by v Iráku mohli zůstat američtí vojenští „trenéři", k jejichž pobytu by vláda nepotřebovala schválení parlamentu. Byl by to stejný účetní trik, jaký loni předvedl Obama, když počet amerických vojáků v Iráku snížil tím, že jednotky přejmenoval z bojových na nebojové a pak je vyslal do bojových akcí.

 

Sám nositel Nobelovy ceny za mír si naopak v úterý americké války pochvaloval. V projevu pro Americkou legii mluvil o „generaci 11. září", která prý zvládla „mimořádnou dekádu služby" v boji v několika válkách. Ve výčtu úspěchů pochválil svržení Talibanu, které trvalo jen týdny, nebo svržení Saddáma Husajna „za méně než měsíc". Přitom vyzdvihl, že se vojáci také „seznámili s kulturami a tradicemi" národů, které napadli.

A pak se Obama pochválil také sám, když likvidaci Usámy bin Ládina označil za jednu z „nejskvělejších vojenských operací v amerických dějinách". Jen pro připomínku: při útoku na dům, v němž se neozbrojený stařík Usáma skrýval, bylo zabito několik civilistů včetně dětí a mimo jiné kousek odtud do trávy sám od sebe spadl i supertajný americký vrtulník, který pak Pákistánci nechali k prozkoumání Číňanům

 

Někdejší analytik CIA a v současnosti ostrý kritik americké blízkovýchodní politiky Michael Scheuer si na knižním veletrhu v Edinburghu postěžoval na slepotu západních zpravodajských služeb na Blízkém východě: „Pomoc, kterou jsme dostávali od Egypťanů, v menší míře od Tunisanů, ale rozhodně od Libyjců a Libanonců, vyschla – ať už kvůli tomu, že se tamní vlády cítí dotčeny, že USA nechaly jejich předáky na holičkách, nebo proto, že lidé z tajných služeb práce nechali v obavách ze soudu nebo ještě z něčeho horšího. (…) Výsledkem je naše slepota při sledování, co se děje mezi ozbrojenci. Arabské jaro je „pro americké britské a další evropské tajné služby zpravodajskou katastrofou."

 

Převzato z Literárek

 

Přejít do diskuze k článku