Poslední let pilota Mubaraka

Reklama


http://www.filibustercartoons.com/mubarak.jpgO mezinárodní politice se píší tlusté knihy. Její skutečnost je mnohem prostší. Zahraniční politika je esencí čistého pragmatismu, kupčení a občas i práva silnějšího. Tedy pokud má silnější peněz nazbyt, aby ukázal, že je silnější. Místa pro morálku tu mnoho není. Velmoci hájí své pozice a houby záleží, kdo a s jakým štítem je obhájí. Sentiment překáží: Věrný sluha Husní Mubarak zestárl, ztratil sílu a lid ho má plné zuby. Je čas, aby zmizel v žumpě historie.


Týž Husní Mubarak byl desítky let nejen klíčovou osobou egyptské politiky, ale celého arabského světa. Narodil se v roce 1928, ve středostavovské rodině. Stejně jako jeho prezidentští předchůdci Násir a Sádát spojil své vzdělání a kariéru s armádou. Ale rozhodl se stát vojenským pilotem. V padesátých letech byl dva roky stíhacím pilotem na legendárním stroji Spitfire. Později se vrátil na leteckou akademii jako instruktor.


Jako zkušený pilot byl na přelomu padesátých a šedesátých let v Kyrgyzstánu přeškolen pro pilotáž proudových bombardérů Iljušin Il-28 a Tupolev Tu-16. Později byl školen v „generálských“ kursech moskevské Frunzeho vojenské akademie. Po návratu do Egypta byl od poloviny šedesátých let velitelem leteckých základen a náčelníkem letecké akademie. Koncem šedesátých let se stal personálním šéfem egyptského letectva.


V roce 1972 byl jmenován velitelem egyptského letectva a náměstkem ministra obrany. Po válce s Izraelem v roce 1973 dosáhl i nejvyšší letecké maršálské hodnosti. Stal se majetným člověkem, což prameny zpravidla spojují s jeho aktivitami kolem armádních dodávek. Slabší povahy se odvažují mluvit o korupci.


V roce 1975 si Mubaraka vybral tehdejší prezident Anvar Sádát a jmenoval ho viceprezidentem. A hned ho začal pověřovat nejsložitějšími politickými úkoly. Sádát postupně uzavíral překvapivé separátní mírové dohody s Izraelem a vyměnil hlavního spojence SSSR za USA. Od roku 1975 patřil ke klíčovým egyptským vyjednavačům právě Mubarak.


Když v roce 1981 nespokojení důstojníci zastřelili na přehlídce prezidenta Sádáta a jedenáct dalších osob, vyvázl Mubarak s poraněním ruky. Ale ten atentát z něj učinil prezidenta. Potlačil krvavě zárodky vzpoury a nechal popravit klíčové atentátníky Džihádu včetně poručíka Chálida Istambuliho, který se poté stal jedním z mučedníků moderního muslimského světa. O čtrnáct let později se pokusil Istambuliho mladší bratr v Addis Abebě o atentát na Mubaraka. Mubarak však přežil i pět dalších atentátů.


Na počátku své dráhy se Mubarak, který postrádal charisma Násira i Sádáta, snažil vzbudit dojem, že dojde k rozsáhlé demokratizaci země. Ale při prvních náznacích potíží a opozice vůči jeho linii rychle obnovil fungování „osvědčených“ nouzových pravidel fungování země, omezení ústavních práv včetně politických svobod a cenzury. Mubarak se dal ve funkci, trvající neskutečných 29 let, několikrát potvrdit inscenovaným referendem, a naposledy v roce 2005 manipulovanými volbami, které měl přísně pod kontrolou.


V zahraniční politice však proslul Mubarak jako obratný diplomat a dobrý politický obchodník. Dokázal plně využít pozice Egypta jako klíčové velké arabské země. Garantoval klid na izraelské hranici výměnou za slušně placené přátelství se Západem a hlavně s USA. Garantoval Izraeli desítky let mír, protože bez vojenského a lidského potenciálu Egypta nová válka nebyla možná. Mubarak zapojil Egypt do první války proti Iráku a legalizoval tak v arabském světě americkou pomoc. Vůči druhé irácké válce se však veřejně vyslovil a takticky tak v arabském světě neztratil aspoň zbytek své pomačkané tváře.


Popularita Husního Mubaraka nebyla příliš vysoká. Byl spíš trpěným než milovaným vůdcem. Pověst kolaboranta s Izraelem není prostě mezi sunnitskými masami příliš vábná. Egypt prošel jistým ekonomickým rozvojem, ale růst trávila populační exploze. Rozměrná chudoba, nezaměstnanost a silné sociální rozdíly polarizují společnost a dávají jí sociálně dramatické charakteristiky. Mubarak dokázal zabránit hladu, ale přesto polovina z 80 milionů obyvatel žije, evropskýma očima, v nepředstavitelné chudobě.


Silná mladá generace je velmi nespokojená a nechce dál pokračovat pod policejním režimem, zatýkáním bez soudního rozhodnutí na základě pouhého rozhodnutí úředníků. Chtějí žít bez korupce, bez tisíců politických vězňů, chtějí svobodu, zaměstnanost a slušnou životní úroveň. Jakou cestou se konkrétně vydají, v tuhle chvíli nikdo moc neví. Mohou se vydat k moderní demokracii, která po pravdě řečeno nemá v arabském světě vzor. Mohou uvěřit charismatickému populistovi nebo náboženskému fanatikovi. Jisté je jen, že kulisy starého režimu se musí změnit. Na té nejistotě má ale vyspělý svět svůj neslavný podíl.


Západní svět je nyní poněkud zmaten. Jeho farizejské výzvy a doporučení egyptskému režimu, aby došlo k demokratizaci po pětatřiceti letech podpory starých struktur, svědčí leda o přání udržet proces pod kontrolou a najít trochu lepší pozici pro kontrakt s budoucími vládci. Dosud se sice formálně protestovalo vůči nedemokratickým praktikám, ale k účinným praktickým krokům proti Egyptu se nesáhlo. Pomalu třicet let bylo vše tolerováno, protože Mubarak koneckonců pojišťoval klid. To je minulost. Mubarak končí. Klid končí. Západ je znepokojen, Egypťanům svítá.


Pilot Mubarak vykoná poslední let.


Napsáno pro Deník Referendum

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku