Katastrofa získala místo ve veřejném životě a plní roli jakéhosi „citového katalyzátoru", kde už nejde o bolest nad ztrátou blízkých, významných, populárních nebo uctívaných osob, ale o jakousi transformaci či reinkarnaci určitých politických (politicko-hodnotových) vzorců a postojů. A už nesjednocuje, ale právě naopak – hluboce rozděluje, vytváří příkopy.
Někdy se projevuje přímo v podobě osočení typu „kdo zamlčuje pravdu" či „kdo nechce, aby se trosky letadla převezly do Polska a prozkoumaly" (terčem těchto útoků – od Jarosława Kaczyńského nebo od lidí z jeho okruhu – je vládní Občanská platforma a politici s ní spojení). Ale ještě zajímavější je skrytější, podpovrchové emoční politické vlnění.
Katastrofa každopádně udržela prezidentský úřad (prezidentské volby) takříkajíc v první lize polského politického života. Tím, že premiér Donald Tusk kandidovat odmítl a popostrčil místo sebe poněkud bezvýrazného Bronisława Komorovského, zařadil prezidentské volby do kategorie „voleb druhého řádu", kam do té doby rozhodně nepatřily, a to ani po oslabení prezidentských pravomocí v ústavě z roku 1997. Volební účast totiž i poté zpravidla předčila tu dosahovanou v parlamentních volbách a o prezidentský stolec se ucházely ty nejtěžší politické váhy. V roce 2000 hodlal Aleksandera Kwaśniewského porazit předseda tehdy vládní Volební akce Solidarita Marian Krzaklewski (utrpěl však blamáž), v roce 2005 se střetli leadeři dvou hlavních politických formací: Donald Tusk z Občanské platformy (PO) a Lech Kaczyński z Práva a spravedlnosti (PiS).
Skorovítěz
Pro letošek se dlouho očekávalo opakování souboje z roku 2005, byť s opačným výsledkem. Donald Tusk se však zachoval pragmaticky a strategicky, neboť dobře věděl, že skutečné centrum moci se nachází v premiérském, nikoliv v prezidentském úřadu. Setrvale nízké preference prezidenta Lecha Kaczyńského a setrvale vysoké preference jeho Občanské platformy dávaly velkou naději, že obsazení funkce někým méně ambiciózním a jemu loajálním vnese klid do dosti rozbouřené hladiny vztahů mezi oběma složkami výkonné moci. Že tak vlastně zabije dvě mouchy jednou ranou – nebude se muset ucházet o sice prestižnější, leč mocensky méně významný úřad, a navíc si do něj dosadí loajálního spojence.
Takto rozdanými kartami však prudce zamíchalo smolenské neštěstí. Volby se musely konat dříve, v rozjitřené atmosféře a v situaci, kdy politicky přece jen trochu „opotřebovaného" Lecha shodou tragických okolností nahradil jeho bratr-dvojče Jarosław. S aureolou mučedníka a s cílem obnovit a stmelit řídnoucí voličské řady Práva a spravedlnosti. Komorowski dostal strach: Kaczyński mu začal dýchat na záda. Komorowski nakonec prezidentské volby vyhrál, byť mnohem těsněji, než se předpokládalo.
Jelikož v Polsku normálně pracují s průzkumy veřejného mínění a s volebním marketinkem i konzervativci z PiS, snadno zjistili, že jazýčkem na vahách budou voliči kandidáta postkomunistického Svazu demokratické levice Grzegorze Napieralského (13,68 % v prvním kole). Kaczyński na ně tedy zacílil, čímž jeho kampaň získala docela levicový (sociálnědemokratický) šmrnc. Omluvu, potřebu porazit Občanskou platformu, jejíž „hříchy" jsou v podání PiS opravdu především mravní povahy, si „pisovský" tábor našel velmi snadno, přesně dle hesla účel světí prostředky.
Jarosław Kaczyński sice prezidentské volby prohrál (v poměru 47:53 %), většina komentátorů ho však pasovala na „skorovítěze". Obnovil totiž energii skomírající strany a dal jí mocný impuls pro hlavní tažení, jež ji čeká v roce 2011 při parlamentních volbách. A lze počítat s tím, že Kaczyński a jeho strana se pokusí získat voliče pomocí příběhu o zrazené či ukradené revoluci, o zradě a pošlapání ideálů Solidarity. Příběhu podávaném v různých podobách a formách, přičemž smolenská havárie zde bude tvořit silný, byť většinou nevyslovený jednotící emoční element.
Výročí vzniku Solidarity
Bližší představu toho, o co může jít, poskytují nedávné oslavy třicátého výročí vzniku Solidarity. Ta jako odborový svaz stále existuje, přičemž má velmi těsné vazby s PiS. Srpnový sjezd Solidarity v Gdyni připomínal spíše opoziční politický mítink, nikoliv slavnostní zasedání veteránů války s komunismem. Vystoupení premiéra Tuska provázel pískot, Jarosław Kaczyński byl přijat s ovacemi. Mnozí ze skutečných veteránů do Gdyně ani nepřijeli a slavili jinde. Generálové bojů z osmdesátých let se totiž většinou netěší přízni současného vedení svazu, jež je v rukou „mladší generace", tedy lidí, kteří v osmdesátých letech zaujímali v protikomunistické opozici pozice nižších důstojníků, poddůstojníků či řadových pěšáků. Ostatně sami bratři Kaczyńští byli přinejlepším „majory", Jarosław Kaczyński se v srpnu 1980 v Gdaňsku vůbec nevyskytoval, Lech prý ano, ale podle svědectví jednoho z tehdejších solidaritních „generálů" prý asi jen „hodinu a patnáct minut".
V letech 1980-1981, v době své největší slávy, měla Solidarita deset milionů členů a zahrnovala takřka celou polskou společnost. Na tom se později mnoho změnilo, po roce 1989 se jednotný opoziční tábor přirozeně rozdělil na řadu politických proudů, přičemž mezi nimi okamžitě propukl spor o to, který z nich reprezentuje odkaz legendární Solidarity věrněji. Spor trvá dodnes a stojí vlastně v pozadí aktuálního politického boje mezi Tuskovou Občanskou platformou a Kaczyńského Právem a spravedlností.
Donald Tusk, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let spoluzakladatel nezávislých studentských iniciativ, si o pískot v Gdyni trochu koledoval, neboť se z tribuny zeptal, kde je těch zbylých devět milionů. Chtěl tím říci, že většina aktivistů a sympatizantů Solidarity z osmdesátých let s politikou současného vedení svazu, zejména s jeho vazbou k PiS, rozhodně nesouhlasí. A že tedy (v podtextu vyjádřeno) skutečným reprezentantem odkazu Solidarity je on a jeho Občanská platforma. Taková argumentace má hodně co do sebe, letos v Gdyni však působila jako červený hadr na býka.
Wałęsův odkaz
„Maršál" Lech Wałęsa se k dnešní Solidaritě nehlásí a ona k němu též ne. Lech Wałęsa má u současných přívrženců hnutí, jež založil, několik vroubků. Ten první se týká lustrací, jichž je Wałęsa odpůrcem, neboť na něj z archivů vyplavalo, že byl počátkem sedmdesátých let spolupracovníkem tajné policie pod krycím jménem „Bolek". Nebýt toho, možná by dodnes vedl formaci typu Práva a spravedlnosti, ostatně jeho prezidentská kampaň z roku 1990 se nesla v podobném duchu jako pozdější kampaně (tehdejších Wałęsových spolupracovníků) bratrů Kaczyńských. Snaha vyčistit skvrnu na vlastní minulosti (tím, že se ponechá uzamčena v archivech) a též úsilí o zvěčnění vlastní historické legendy Wałęsu nakonec pevně připoutaly k liberálnímu proudu někdejší opozice, jenž měl k lustracím víceméně odmítavý postoj a jenž prezentoval vývoj počínající srpnem 1980 jako pohádku se šťastným koncem: komunismus byl kompromisem u kulatého stolu nenásilně udolán, Polsko se stalo součástí západního světa a jeho struktur, zemí s tržní ekonomikou. A mělo by též převzít západní hodnoty včetně sekularismu, individualismu a orientace na hospodářský úspěch. Staví-li se někdo v Polsku proti tomu, jde o projev zaostalosti, jež by měla býti překonána.
Ústup náboženství z veřejného života jakož i solidarity z pracovních a výrobních vztahů však mnozí Poláci považují za něco hrozivého, alarmujícího, za pošlapání celého étosu Solidarity jakožto společenského hnutí. Takoví lidé volí zpravidla PiS, příznivci „pohádky se šťastným koncem" spíše PO.
Není však od věci poohlédnout se trochu dále do minulosti. Třeba do roku 1981, kdy Lech Wałęsa poskytl rozhovor Orianě Fallaciové. Wałęsa, dle titulku „Muž, který přivádí Moskvu k šílenství", v rozhovoru odmítá západní kategorie „pravice", „levice", „křesťanský demokrat", „sociální demokrat" a podobně a praví: „Na jedné straně jsou bohatí, kteří se stávají bohatšími a bohatšími, a na druhé straně jsou chudí, kteří se stávají chudšími a chudšími. To je špatné. Bohatství se musí rozdělit. Proč bohatí bohatství skladují, když se nechtějí rozdělit s ostatními? Beztak zemřou, a když se to stane, všechno zanechají dědicům, které nikdy neuspokojí a kteří je nakonec proklejí." Wałęsa nemluví o komunismu (o „reálném socialismu" své vlasti ovládané nomenklaturou), ale spíše o Západu. Ten ho v roce 1981 příliš nepřitahoval. Wałęsa dále Fallaciové vypráví o svém nevlastním otci, který emigroval na Západ a Lecha pak zval k emigraci. Lech však cítil, že pozvání není upřímné: „Zvaly mě dolary v jeho kapse. Nemýlil jsem se, protože když jsem se s ním minulý měsíc v Římě setkal, nepoznal jsem jej. V Polsku to byl chudý člověk, vždy schopný se obětovat a rozdělit se o to, co měl, s druhými. Nyní myslí jen na peníze, zábavu a ztratil svou lidskost. Dolary mu stouply do hlavy, tak to vidím. A výsledek toho je, že se s ním již nechci setkat."
A ještě jeden příznačný citát ze zmíněného rozhovoru: „Vláda si náhle pospíšila s prodejem televizních přijímačů vesničanům, televize zaplavila jejich domovy s programy, které napadaly náboženství, a jako následek se dostavilo to, že mnoho vesničanů ztratilo víru. Stali se z nich ateisté," říká Wałęsa rozhořčeně.
Symbolické ukřižování
Dalo by se snadno jízlivě namítnout, že sláva a touha po dolarech nejednou vstoupily do hlavy i Lechu Wałęsovi. Ale o to teď nejde. Ducha Solidarity z počátku osmdesátých let jeho slova vystihují docela přesně. A je zřejmé, že pád komunismu v roce 1989 neznamenal vítězství étosu gdaňských dokařů. Nová doba přinesla namísto solidarity spíše tvrdé lokty, namísto pevných postojů relativismus, namísto prohloubení víry invazi západní popkultury. Alespoň takto to vidí mnoho Poláků. A u voličů PiS je intenzita tohoto vnímání o dost silnější než u voličů PO. Tím nemá být řečeno, že voliči strany Donalda Tuska jsou otrlí mravní relativisté, zatímco příznivci Kaczyńského patří k morálním oporám společnosti. To by byl naprostý nesmysl, k hodně lidem hodně nespravedlivý a k hodně lidem hodně shovívavý. Jde pouze o to, že PiS politicky tematizuje výše nastíněnou deziluzi, zatímco PO usiluje spíše o další westernizaci Polska.
A ta část Polska, jež prožívá deziluzi z postkomunistického období a volá po obhajobě jistých zásadních hodnot, byla letos na jaře v Katyni opět symbolicky ukřižována. Tak to mnozí cítí a mnozí na tuto strunku pragmaticky brnkají. Vnější pozorovatel si může snadno odnést dojem, že se jedná o iracionální hysterickou reakci, avšak jde o emoci, jež má hlubší kořeny. Bohužel, s blížícím se termínem voleb bude tato emoce čím dál tím více vystupovat v podobě plytkých cholerických výlevů a osobního osočování.
Převzato z Revue Politika
