Únor 15, 2010

Pokud se Západ nechce propadnout na dno bezvýznamnosti, musejí být vlády při kontrole ekonomiky daleko aktivnější.

Nejdůležitější výroky jsou obvykle ty nevyřčené. Mezi miliony slov pronesenými na Světovém ekonomickém fóru v Davosu byl komentář, který si nikdo netroufal vyslovit, zcela zřejmý. Po krizi v letech 2007-2009 se světový kapitalistický systém dostává do období transformace, již lze přirovnat k velkým změnám v 30. a 70. letech 20. století.

Otázka, kterou si nikdo nechce položit, zní, zda nový model kapitalismu, který se dnes objevuje a ve světě dominuje, bude radikálně reformovanou verzí západního demokratického systému, nebo jakousi variantou autoritativního státem řízeného kapitalismu oblíbeného v Číně, Rusku a dalších rostoucích ekonomikách.

Přední americký diplomat mi řekl: „Rozvojové státy od počátku krize ztratily zájem o starý washingtonský konsensus, který prosazoval demokracii a liberální ekonomiku. Vlády i leadeři businessu všude na světě hovoří o novém pekingském konsensu – čínské cestě k prosperitě a moci. Západ musí přijít s novým modelem kapitalismu, který je konzistentní s našimi politickými hodnotami. Jinak prohrajeme."

Existuje mnoho způsobů, jak se s touto výzvou vypořádat. Nejjednodušší cestou, jak bylo patrné v Davosu, je její jasné odmítnutí. Soustředit se na minulost a dohadovat se, kdo za vše může, je jednodušší než přemýšlet o budoucnosti.

Daleko zákeřnější formou odmítání je předstírat, že čínský a západní model kapitalismu jsou prakticky stejné. Každý, kdo „dělá business", chce koneckonců jen vydělávat peníze. Tento postoj spojuje všechny společnosti s velkými investicemi v Číně. Kupříkladu Bill Gates z Microsoftu se těší z toho, když jsou jeho rivalové Pekingem politicky utlačováni.

Přesně takový je nejen oficiální postoj čínské vlády, ale i řady vlád západních: naše dva modely spolu mohou koexistovat v míru a vzájemném respektu.

Při zákulisních rozhovorech v Davosu bylo zjevné, že je to jen iluze. Ať se podíváme na obchodní praktiky, ekonomickou politiku, politická a lidská práva nebo geopolitické zájmy, je jasné, že Čína a Západ jsou na cestě ke střetu. Nemusí nastat po celá desetiletí, platí ale, že oba modely politicko-ekonomického vývoje jsou z dlouhodobého pohledu neslučitelné.

Čína bezvýhradně podporuje domácí trh a produkci před západními exportéry a investory. Odhodlání Číny mít enormní vývozní přebytky a držet podhodnocený směnný kurs poskytuje Americe a Evropě levné spotřební zboží. Znamená ale také ztrátu pracovních míst a nárůst zahraničních dluhů. V otázce lidských práv je ujišťující slogan z dob Thatcherové a Reagana, že svobodný trh dělá svobodné lidi, daleko od pravdy. Čína se stává v odmítání západního stylu demokracie stále neústupnější. Patrně nejvážnější je, že rostoucí sebedůvěra Číny ve svou autoritativní politiku a vládou řízený ekonomický rozvoj vytváří nevyhnutelné třecí plochy se Západem, od Koreji, Íránu a Tibetu po Súdán, Zimbabwe a Venezuelu.

Západ má dvě možnosti. Buď připustíme, že Čína byla za pět tisíc let zaznamenané historie daleko úspěšnější a stálejší kulturou nežli Amerika nebo západní Evropa a v dnešní době jen znovu nabývá svou přirozenou pozici celosvětového leadera, nebo přestaneme popírat soupeření mezi čínským a západním modelem a začneme vážně uvažovat o tom, jak lze západní kapitalismus reformovat, aby měl větší šanci zvítězit.

Je jasné, že v letech 2007-2009 neselhala jen regulace bankovního sektoru. Bylo to selhání celého tržního fundamentalistického modelu kapitalismu vytvořeného v době Thatcherové a Reagana, který předpokládal, že trh se nikdy nemýlí.

To, že se tato verze kapitalismus v letech 2007-2009 zcela zhroutila, neznamená, že reformy byly špatné. Ve své době měly opodstatnění. Systém svobodného trhu existující od roku 1979 potlačil předchozí státem řízený a odbory ovládaný keynesiánský model. Keynesiánská verze kapitalismu, vytvořená ve 30. letech 20. století, byla zase důležitou vývojovou fází z klasického kapitalismus lassez faire.

Výzvou západnímu stylu myšlení je vytvořit čtvrtou verzi kapitalismu, jež bude stavět na nejlepších prvcích modelu klasického, keynesiánského a Thatcherové a Reagana, ale zároveň se přizpůsobí potřebám 21. století, obzvláště soupeření s čínským dynamismem a sebejistým autoritativním systémem.

Něco se již uskutečňuje. Například vlády a centrální banky přijímají pravidla pro zajištění jasnější odpovědnosti za řízení ekonomického růstu a zaměstnanosti. Západní politické systémy ale stále potřebují reformy, jež by vedly ke kompromisu a rychlému konsensuálnímu rozhodování, ne k politické paralýze, která dnes ohrožuje USA.

Potřebujeme ekonomiku, v níž vláda hraje větší roli (v oblasti financí, energetiky, životního prostředí a investic do strategické infrastruktury), ale zároveň snižuje veřejné výdaje a daně (opouštěním tradiční odpovědnosti za zdravotnictví, důchody a vzdělávání)?

O těchto otázkách se mělo v Davosu hovořit. Snad se to podaří příští rok.

Text Anatola Kaletského z The Times, 4. února 2010, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

Převzato z Revue Politika