Bil’akův výtvor z období po srpnu 68 odsuzoval zejména ty členy KSČ, kteří se snažili vytvořit snesitelný sociální systém bez poručnikování Moskvou a požadavků GOSPLANu v Moskvě. Byl to od nich hluboce altruistický program, neboť při jeho uskutečnění by je nečekal nějaký osobní profit, ten se měl uskutečnit plošně u všech obyvatel Československa. Po okupaci a demonstraci na Václaváku u příležitosti porážky ruských hokejistů českým týmen na MS se ujala moci s plnou parádou kamarila těch nejodpornějších partajních kreatur, co jich české země a zvlášť Slovensko mělo. Propukla normalizace, která s výjimkou několika měsíců pokračuje dodnes.
Po roce 1969 se do čelných pozic prodral stejný typ lidí, jaký i dnes vidíme na fotografiích bulváru, v TV nebo na sjezdech politických stran. Svou politickou dráhu započali začátkem sedmdesátých i devadesátých let stejně když přes noc provedli ideologický adorační vexl ze Sovětského svazu na Spojené státy americké. Pracující v závodech se nechali platit za nepracování, haly a zařízení byly zpočátku pronajímány, aby byly posléze vykradeny nebo privatizovány "na věčné splátky", jak nedávno potvrdil Jan Stráský, jeden z účastníků a po nějakou dobu pravá ruka Václava Klause. Koženého inzerát s "jistotou desetinásobku", v němž sliboval, že zaplatí za každou kuponovou knížku 10 000 Kč, společně s mnohdy nulovou pracovní morálkou v podnicích a působení sdělovacích prostředků, zejména televize, probudilo v československém obyvatelstvu nereálné představy a očekávání. Jinými slovy, toto obyvatelstvo bylo korumpováno podobně jako před 20 léty, kdy stačilo souhlasit se vstupem bratrských vojsk a mohlo se beztrestně krást, nebo aspoň s minimálním rizkikem přikrádat.
Normalizační režim neočekával od občanů nadšení k straně a jeho politbyru, jemu naprosto stačilo, když nesympatizant k tomu, co znovu zavedli Husák, Bil’ak, Kapek a další hypersoudruzi, zůstal na veřejnosti zticha. Ne že by tady žádní prorežimně nadšení nebyli, jenom jich v průběhu let stále ubývalo s tím, jak vyschly zdroje pro plošnou korupci za politickou loajalitu. Až přišel Andropov a poté Gorby.
Systém se potřeboval zbavit několika čelných funkcionářů a změnit se z nepohodlného socialismu na pohodlný kapitalismus, když profláknutým a nikdy nedodržovaným principům rovnosti lidí už nikdo ani v SSSR nevěřil. Protože bylo soudruhům v Moskvě známo,že Čechoslováci jsou ochotni revoltovat pouze, pokud jim to bylo přikázáno, museli pražskému zvonění klíči trochu pomoci ultimátem,že pokud se pokusí armáda a milice o ozbrojené vystoupení proti lidem zvonícím klíčky, udělá s nimi Rudá Armáda velmi krátký proces. A že byla v plné bojové pohotovosti, to sdělil Jakešovi velvyslanec Lomakin. Za dva týdny měl jet Gorbačov na Maltu ukončit studenou válku, krveprolití v Praze či Bukurešti by mohlo jeho cestu odložit či dokonce zmařit. Přitom to,čemu se bránili soudruzi, se ukázalo jako jejich životní šance zbohatnout a bez námahy si cestovat po turistických destinacích za peníze, které si odepsali z daní, prohánět se v západních vozech vyšší třídy a náklady své i celé rodiny uvádět coby náklady soukromé firmy.
Zpočátku se na nějaké ty švindlíky nekoukalo, bylo z čeho brát a s jídlem rostla chuť. Zejména po historických prohlášeních o "penězích až na prvním místě", které navíc nebude stát s ministrem financí Klausem rozlišovat na ty špinavé a čisté… Rozjel se první obrovský podvod s nezdaněnou naftou – známý 6 let trvající podvod s několika mrtvými bílými koňmi, za účastí řady ministrů české vlády na tomto okrádání příjmů státního rozpočtu. Samozřejmě, že bez jejich spolupráce by ta lumpárna nemohla nerušeně pokračovat tak dlouho. Hle, a první milionáři byli na světě. Nezdaněný líh, nezdaněná nafta, vytunelované fabriky po privatizaci za peníze, které privatizátoři neměli, zato ale měli plnou dispozici se zařízením fabrik, které pilně rozprodávali, to ale už za skutečné peníze, zejména ty, které se příjmovému účtu státního rozpočtu zcela vyhnuly.
V další fázi se dostali k lizu lidé, kteří měli ohromné peníze z podivných zdrojů na barnumskou reklamu v TV, v níž nabízeli růstové, rychle růstové a naprosto zajištěné fondy lidičkám, kteří to, co řekla televize považovali za pravdivou informaci. Tak dlouho, než došlo k hořkému vystřízlivění a rychlé přeměně bohatých fondů na soukromé holdingy.
Oposmlouva už byla jen třešničkou na dortu, umožnila však Zemanovi vyhovět požadavkům Bruselu a převést stamiliardové ztráty Klausovy "prichvatizace" do dluhové podoby státu ze všech těch tzv. privatizačních agentur, kde je po dobu své vlády s plnou hubou řečí o "věčně vyrovnaném státním rozpočtu" schovával Klaus. Kupodivu se to obešlo bez toho, aby sdělovadla ocenila, že přitom nejen že nedošlo k nějakým velkým poruchám finančního stavu, ale ani ten státní dluh nevyrostl o tolik, o kolik pustil státnímu rozpočtu žilou Klaus se svými spoluviníky. A zase se nikomu nic nestalo! Ať se kradly celé banky nebo jen kampeličky (např. Agrobanka, "Oslíčku otřes se a nasypej 33 % ročně"), nikomu se nezkřivil vlas na hlavě.
Majetky rostly nevídaným tempem, zvláště pak,když se stalo normou neplatit doma podnikatelské daně a zřídit si účty v daňových rájích. Jenže jak se říká, když je na louce mnoho káčátek, nezbude lupení na všechna. A zdroj snadného bohatnutí jen za cenu drzého čela a bezskrupulózního chování k ostatním občanům začal urychleně vysychat. Nezbylo než privatizovat politickou moc s jejím zákonodárstvím tak, jak jsme se to naužili od šíbrů z Nomury, Laudera a Železného s jejich TV podrazem a dalších kanálů skutečně velké, miliardové korupce – prostě lobbystickou tvorbou "právního prostředí" umožňujícího krást zcela beztrestně, vždyť to bylo podle zákonů! Hodnota kauz rostla, až jsme se dobrali k vrcholným tunelům – fotovoltaika, církevní restituce, dojení Prahy kolibříky a mazánky atd. Na obzoru už se přitom šikují zástupy dědiců po válce vyhnaných Sudeťáků…
Další vládnutí se počalo jevit spíše jako provozování hospody s bordelem uprostřed zlatokopeckého tábora. Neminul den bez ostré střelby, obyčejní zlatokopové byli soustavně obíráni o výsledky svého rýžování bandami s politickou mocí v táboře, se šerifem jako členem bandy, který v tom jede s nimi. Zbohatlí kapitalističtí soudruzi ztratili soudnost, byli si tak jisti svou mocí a beztrestností, vždyť v táborových pravidlech měli zakotvenu absolutní a doživotní imunitu, že po Langerizaci Ministerstva vnitra a policie, kdy každé udání na některého z nich muselo nejdřív projít Langerovou supervizí, tam bylo určeno, co se může šetřit a co ne, že přestali být obezřetní, vždyť nakonec "vnitro je Johnovo, justice je naše"! Duševní i verbální úroveň mnoha poslanců a poslankyň se stále více blížila úrovni debat v masážních salónech a také výběr sexuálních partnerek nebo partnerů se u vrcholových "politiků" omezoval na týpky s chováním i vizáží děv na E55. A nakonec jedna z nich začala autokraticky vládnout bez toho, že by to až na výjimky vadilo.
Dokud se dlouhodobý přizdisráč Nečas radil o svých politických krocích se svou ženou, vyhýbal se karambolům. Třeba když mu rozmluvila, aby po pádu Klausovy vlády nepřijal post ministra vnitra. Takovou rozumnou manželku neměl Vodička, ten to s chutí vzal a za pár týdnů už zase tím ministrem nebyl. Na Nečasově osudu je dobře vidět, že dokud v pozici premiéra plní zadané úkoly, neexistuje nic, co by ho mohlo z té funkce odstranit. On v tom vládním přežívání došel zřejmě k přesvědčení, že je opravdu takový skvělý a protřelý politik, který si může dovolit udělat ze své konkubíny de facto absolutistickou vládkyni svého úřadu. U milenek přece králové také nekoukali na nějaký ten statisícový groš, tož proč by on měl?
Až s pedantickou důsledností stačil splnit zadání na zničení velké části veřejného prostoru, kriminálně, leč dle Ústavního soudu platně prosadit církevní tunel, spolupodepsat zastavení kauz potencionálních korunních svědků z loupežných časů, obrat o podpory invalidy a důchodce, zdražit jídlo i jízdné, prosadit šílenou důchodovou reformu a spoustu dalších věcí, z nichž některé teprve vyjdou najevo, až se po jeho odchodu začnou ve Strakovce vytahovat ze skříní kostlivci. V eufórii z toho, jak se mu daří plnit všechno, co slíbil, však zapomněl, že jeho reálná moc může skončit kdykoliv, kdy si jeho zahraniční šéf a sponzor zamane, třeba v okamžiku, kdy po byť trochu klopotném splnění domácích úkolů udělá "drobnou chybičku" v zahraničí.
Poučení všem současným i budoucím kolaborantům s cizí mocí? Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. V zemi, jako je Česko, není ministr, premiér ani prezident nic víc než mouřenín, co vykoná své úkoly a může jít…
