Při téměř totožné volební účasti jako v roce 2004 se znovu jasným vítězem s podobným počtem hlasů stala ODS. Výsledek KSČM lze také považovat za úspěch. Strana sice přišla oproti minulým volbám o 6 procent hlasů, ale tehdejší anomálii a únavu voličů z vládnoucí ČSSD se nedalo reálně očekávat. Ukazuje se, že komunistům tvrdé jádro nevymírá, jak někteří doufali, ale dochází k jeho neustálému doplňování. Příjemně překvapeni byli asi i lidovci, kterým jejich stálí voliči pravděpodobně potvrdili, že vítají návrat do středu a odmítají křesťanskou stranu, která by byla pouze kroužkem na nožce modrého ptáka.
Seznam poražených je výrazně delší. Rozhodně mezi ně patří sociální demokracie, která si sice výrazně polepšila, ale rozdíl mezi ní a hlavním konkurentem z ODS je téměř dvouciferný. ČSSD má dlouhodobě problém s vytvořením podobně silného voličského jádra, schopného hlasovat za všech okolností pro svého favorita jako výše zmíněné tři strany, a v případě, že její sympatizanti mají nějaké pochybnosti o politice či významu voleb, tak pravidelně zůstávají doma.
Dalším velkým poraženým byl zelený směr, který pro mnoho lidí znamenal tyrkysovou bursíkovštinu, jejíž silové směrování u výrazně svobodomyslného hnutí asi mnoha lidem příliš neimponovalo, a ani novější zelení příliš nezaujali. Celkový součet výsledků všech tří zelených stran je podobný jako v roce 2004 a začíná to vypadat, že ekologická politika se vrací zpět na svojí podparlamentní úroveň.
Velkým propadákem bylo i překvapení minulých voleb, neboli evropští demokraté. Ti dostali výtečný nápad na zlepšení svých výsledků dělením, a voliči jejich strategický plán ocenili součtovým výsledkem těsně nad čtyři procenta. Dá se předpokládat, i když samozřejmě jistotu bez křišťálové koule nemáme, že sjednoceni by do evropského parlamentu vešli. O něco lépe, v porovnání s očekáváním, ale stále nedostatečně, dopadli různí nezávislí a Věci veřejné, pokud však vezmeme celkový potenciál středopravice, tak zde existuje podpora kolem deseti procent, a možná místo štěpení by bylo rozumnější přemýšlet o slučování nebo koalicích.
Velké zklamání asi vládlo u euroskeptiků. U sběratelky postů paní Bobošíkové pravděpodobně největší, protože ta vysněné korýtko měla na dohled, tři miliony korun za hlasy voličů možná žal trochu zmírní. Libertas a Svobodní se cílové metě ani nepřiblížili, ti druzí mohou být spokojeni alespoň s tím, že jim státní rozpočet přispěje na šíření liberalistické ideologie necelým milionem korun.
Nekonal se ani nástup extremismu, Dělnická strana sice na státní příspěvek dosáhla, ale nacionalistická hnutí jsou stále na úplném okraji naší politické scény, přičemž jejich výsledek dlouhodobě nepřekračuje dvě procenta.
Samozřejmě lze přemýšlet, jak výsledek ovlivnila volební kampaň. Modří příznivci jistě s nadšením prohlásí, jak občané odmítli konfrontační styl a témata z domácí politiky. Bohužel pro ně, je při říkání A také nutné dodat B, a podívat se na kampaň podobným okem, jaké po krajských volbách voliče s jiným názorem označilo za nenávistné třicetikorunové podplacené socky.
Jaká kampaň tedy vyhrála volby ? Naprosto jasně konfrontační a negativní, kde nejdůležitějším tématem byl Paroubek s plameny, to že ho má malýho a vůbec, co není modré, tak je návratem do roku 1938, 1948 a 1968, pokud možno dohromady. Témata domácí v kampani – nula, témata evropská – také nula (i když tam je to pochopitelné, protože Mirek Topolánek o Evropě mluví podle aktuální nálady či nevyspání nebo podle toho s jakým kamarádem jde zrovna na pivo, takže se není čeho chytit), jediné co se kromě strašení Paroubkem objevilo, byly výzvy k hromadnému sexu s Andreou, marketingová akce na prodej knihy o předsedovi v čele té divné Unie a láska k rocku a kolečkovým bruslím u pana Zahradila. To údajné řešení z plakátů pravděpodobně nikdo neviděl ani neslyšel, asi ho měli voliči teprve ODS poradit, jak vyzývala i jedna organizátorská cedule na modrém srazu v Praze. Celkem úspěšní komunisté a lidovci se v kampani také nějakým programem, Evropou či politickými tématy téměř nezabývali a možná to je nejlepší recept pro další evropské volby (strany které se tématům Evropy výrazněji věnovaly, či dokonce na nich postavily svojí existenci, a k tomu vedly de facto nekonfrontační kampaň, skončily kompletně pod pětiprocentní hranicí).
Kdo by měl po těchto volbách nejvíce zpytovat svědomí, však nejsou politici. Jsou to naši novináři, kterým nedošlo, že je velmi pokrytecké naříkat na nízkou volební účast ve volbách do orgánu, o kterém téměř vůbec nepíší. Jak má velkou část voličů zajímat nějaký Evropský parlament, o kterém více slyší dvakrát třikrát za rok, a to jen v případě, že se tam někdo pohádá či urazí naši hradní hlavu pomazanou. Veřejnost z velké části bruselskou sněmovnu národů nezná, má ji za zbytečnou, naši roli považuje za marginální a proto pravděpodobně na zbytečnosti nehodlá ztrácet čas.
Převzato z blogu Modrá šance
