Pozavíraná společnost

Jak nesnáším církev, tak mám slabost pro kostely. Asi pro tu zvláštní směsici poroby a emancipace, kterou na mne vždy dýchaly. Proto jsem je také vždy při cestách po vlastech českých (ale nejen po nich) vyhledával a navštěvoval. Vyhledávám je stále, ale již je nenavštěvuji. Jsou totiž zavřené.

Pamatuji, že kostely bývaly otevřené. Člověk šel kolem, zašel dovnitř, opatrně se vyhnul svěcené vodě, prohlédl si výzdobu, zaposlouchal se do ticha a nasál typickou vůni zatuchliny a kadidla – a pak šel zase dál.


Jenže pak se něco změnilo a postupně začalo přibývat kostelů, které byly zavřené, a nahlédnout do nich bylo možno jen skrze mříže. Ale v poslední době se změnilo ještě něco a mříže nahradily poctivé dubové dveře, které útroby kostely před turistou spolehlivě ochrání. A takových přibývá.


Pokud by se člověk ptal, oficiální odpověď by zřejmě zněla, že je to na ochranu před zloději (alespoň dřív taková byla). Jenže je za tím možná i něco jiného, snad i nevysloveného a neuvědomělého, ale přesto reálného: vzrůstající sebevědomí církve a s ním ruku v ruce jdoucí arogance.  Proč by se církev měla dělit o „své" kostely se „spirituálně postiženými"?


Nedává náhodou církev zavřenými (v některých případech přímo zabedněnými) kostely najevo, že jejich prostor je jen pro vyvolené a chce-li je člověk navštívit, musí přistoupit na jejich pravidla? Například že se do kostela dostane jen v době mše, což může být pro ateistu nepohodlné, až ponižující? Nehledě k tomu, že osamělý ateista je uprostřed stáda věřících snadno identifikovatelný a víceméně bezbranný.


Kostely jsem vždy vnímal jako integrální součást veřejného prostoru, ale jejich zavírání je z něj vyděluje. Dochází zde ke specifické formě privatizace. Jenže kostely jsou významnou součástí národního kulturního dědictví a jako takové patří všem, bez ohledu na to, kdo je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Přesto s tichým souhlasem veřejnosti všem přístupné nejsou, přestože se jich veřejnost nijak nevzdala a pouze pasivně akceptuje měnící se status quo.


Zdánlivou banalitu jako je-li kostel zavřený, či otevřený, je možno považovat za příznak posunu ve struktuře a sebereflexi společnosti. Nezáleží přitom ani tak na vlastnických manýrách jejich správců, prvořadá je lhostejnost veřejnosti k tomu, že jde o další ztrátu veřejného prostoru ve prospěch dobyvačného soukromí, byť by se jednalo o rozšířené kolektivní soukromí církve.


Půjde-li to takhle dál, zůstanou brzy „veřejnými" jen ty domy s červenou lucernou.

 

Převzato z blogu Tribun

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments