Pamatuji, že kostely bývaly otevřené. Člověk šel kolem, zašel dovnitř, opatrně se vyhnul svěcené vodě, prohlédl si výzdobu, zaposlouchal se do ticha a nasál typickou vůni zatuchliny a kadidla – a pak šel zase dál.
Jenže pak se něco změnilo a postupně začalo přibývat kostelů, které byly zavřené, a nahlédnout do nich bylo možno jen skrze mříže. Ale v poslední době se změnilo ještě něco a mříže nahradily poctivé dubové dveře, které útroby kostely před turistou spolehlivě ochrání. A takových přibývá.
Pokud by se člověk ptal, oficiální odpověď by zřejmě zněla, že je to na ochranu před zloději (alespoň dřív taková byla). Jenže je za tím možná i něco jiného, snad i nevysloveného a neuvědomělého, ale přesto reálného: vzrůstající sebevědomí církve a s ním ruku v ruce jdoucí arogance. Proč by se církev měla dělit o „své" kostely se „spirituálně postiženými"?
Nedává náhodou církev zavřenými (v některých případech přímo zabedněnými) kostely najevo, že jejich prostor je jen pro vyvolené a chce-li je člověk navštívit, musí přistoupit na jejich pravidla? Například že se do kostela dostane jen v době mše, což může být pro ateistu nepohodlné, až ponižující? Nehledě k tomu, že osamělý ateista je uprostřed stáda věřících snadno identifikovatelný a víceméně bezbranný.
Kostely jsem vždy vnímal jako integrální součást veřejného prostoru, ale jejich zavírání je z něj vyděluje. Dochází zde ke specifické formě privatizace. Jenže kostely jsou významnou součástí národního kulturního dědictví a jako takové patří všem, bez ohledu na to, kdo je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Přesto s tichým souhlasem veřejnosti všem přístupné nejsou, přestože se jich veřejnost nijak nevzdala a pouze pasivně akceptuje měnící se status quo.
Zdánlivou banalitu jako je-li kostel zavřený, či otevřený, je možno považovat za příznak posunu ve struktuře a sebereflexi společnosti. Nezáleží přitom ani tak na vlastnických manýrách jejich správců, prvořadá je lhostejnost veřejnosti k tomu, že jde o další ztrátu veřejného prostoru ve prospěch dobyvačného soukromí, byť by se jednalo o rozšířené kolektivní soukromí církve.
Půjde-li to takhle dál, zůstanou brzy „veřejnými" jen ty domy s červenou lucernou.
Převzato z blogu Tribun
