Podotýkám, že nemám na mysli definitivní řešení osobního života, ale naopak řešení naprosto věcného a pozemského charakteru. Než ovšem každý sám přijde na správné řešení, to se načekáme. Vždyť jej téměř nikdo nehledá, místo toho stále požadujeme, aby krizi pro nás příznivým způsobem vyřešili národohospodáři a globální ekonomové, kteří nás do ní namočili. No řekněte, nejsme nějací nedostateční?
Ještě se vůbec nenamáháme, abychom sledováním sebe pochopili, že jsme se svými parazity jedna ruka, že dokonce s nimi táhneme za jeden provaz, a navíc se v tomto směru namáháme mnohem víc než oni.
Dosud jsme nepochopili, že člověk nemajetný je ve skutečnosti bohatý a člověk bezmocný je velmi mocný, a že obyčejný poctivý člověk je větším nepřítelem našeho systému, než kdejaký terorista s trhavinou na těle. Jistě, naše tisíciletá demagogická propaganda se ze všech sil snaží, aby to obyčejný občan nepochopil. Znamenalo by to konec proradného systému, který je založen pouze na několika nejapných obezličkách. Je až s podivem, že ve 21. století jim občané stále tak bezmezně věří jako v mladší době kamenné, a že si vůbec neuvědomují, čemu to vlastně věří.
Mnozí čtenáři se budou jistě zlobit, že jen tak plácám a napínám jejich zvědavost, a přitom s ničím světoborným nepřicházím. Ano, napínám jejich zvědavost, ale nutím je, aby ji upřeli naprosto jiným směrem, než jsou zvyklí. Pak třeba pochopí to, co si nemůžeme říci otevřeně, a třeba nebudeme muset tak dlouho čekat, než nám všeobecně něco dojde.
Nemusíme se ničeho bát, řešení světové krize spočívá v naprosto obyčejných věcech. Pouze to znamená opustit tradiční způsob myšlení, a především to znamená nalezení radosti v jednoduchosti, prostotě, nemajetnosti, nevlastnění, nezávislosti a dalších podobných zcela obyčejných věcech.
Vždyť my musíme být rádi, že je krize. Jinak bychom vůbec nepřišli na to, že je s námi něco v katastrofálním nepořádku. My víme o krizi, teprve když začne mít potíže třeba automobilový průmysl, nebo když nás vyhodí z práce. Předtím jsme dlouhá desetiletí nic nepozorovali. Je to pochopitelné, neboť nedostatečnost spočívá především v tom, že ji sami na sobě nepozorujeme. My si myslíme, že je v nepořádku něco se světem, státem, finančním nebo automobilovým průmyslem. Nikdy nás nenapadne, že v nepořádku je hlavně něco s námi, s lidmi.
Neuvědomujeme si to, co si neuvědomujeme. A to, co si neuvědomujeme, pro nás jednoduše neexistuje. Náhle něco přijde a my se hloupě divíme, kde se to tu náhle vzalo, a že to nikdo nemohl tušit. Dokonce i zapomeneme na varovné hlasy, které jsme předtím zašlapali do země. Co takhle metodicky a systematicky zjišťovat to, co si neuvědomujeme?
Foto: Zdroj
