Přeložil a poslal Hamilbar:
Když už se Janika pustila do té školské tématiky, spěchám také se svou troškou do mlýna.
Blogerka, z jejíhož blogu je převzat následující příspěvek, je velice úspěšná business woman a, upřímně řečeno, už kvůli tomu nicku bych si docela přál poznat ji osobně. Tolik na úvod od překladatele.
Převzato odtud.
Potkala jsem nedávno známou učitelku a ta mi vyprávěla, že na školském úřadě mají průšvih: státní maturity z matematiky dopadly velmi špatně, v některých školách to až třetina absolventů dotáhla na čistou “kouli”. Povídá se, že povinnou maturitu z matematiky zruší, je to pro ta děcka moc těžké a kromě toho, málokdo tu maturitu z matematiky k něčemu potřebuje a je s ní jenom trápení. A že prý se uvažuje nad tím, spojit fyziku, chemii a biologii do jednoho předmětu – přírodověda. Ne ve 4. třídě, jak to bylo v minulosti, ale celkově, po celou dobu studia. Učitelé jsou nervózní, co bude dál?
Pochopit směr našich školských reforem průměrný intelekt nedokáže. Z jedné strany se ruší předměty, z druhé se prodlužuje doba školní docházky. Hrozí, že do školy budou chodit 12 let. Naprosto nepochopitelné je to, z čeho ta reforma vlastně vychází, její výchozí bod. Reforma, jestli to správně chápu svým tuctovým mozkem obchodnice, se startuje tehdy, když jsme nespokojeni s předcházejícím stavem věcí v dané oblasti. Předcházející škola nebyla dostatečně kvalitní, je třeba ji vylepšit. Je to tak? No přeci není! Pořád se mluví o tom, že ta předcházející, sovětská škola, byla neobyčejně kvalitní. Dávala vynikající vzdělání. (To není můj názor, já jako produkt té školy ji nemohu hodnotit “zevnitř”.) Ovšem jednoduchá logika napovídá, že když je něco velmi dobré – tak to dobré je třeba zachovat a všemi způsoby chránit a rozhodně nereformovat. Pořád slyším, jak skvěle byli připraveni bývalí absolventi škol, a jak špatně jsou ti dnešní. Kdesi jsem četla rozhovor s ředitelem slavné 57. Moskevské školy. Říkal, že dnes nelze, samozřejmě, dosáhnout té úrovně vzdělání jaká byla dříve. A to se bavíme o … základní škole. To je nedokážeme naučit malovat čárky? Co nám na minulé škole nevyhovovalo? Co vlastně absolventi neuměli z toho, co by měli umět a znát?
A co by vlastně měli umět a znát? Odpověď na tuto otázku není vůbec tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát na první pohled.
Skutečně, otázka, co všechno by měl umět a znát absolvent střední školy není vůbec jednoduchá. Například říkají: je třeba znát matematiku. A proč? Kde se používá? V normálním běžném životě. Totéž s fyzikou. Jaká jsou kritéria? Říkáte ruština? Pravopis? Ten přeci hlídá počítač – k čemu je nám dobrý? A to nemluvím o literatuře. Proč bych měla vědět u koho a za kolik jakýsi Čičikov kupoval jakési mrtvé duše?
Jaká jsou zde kritéria? Kritérium je pouze jedno – předpokládaný další život absolventa.
Co bude dělat po ukončení školy? Co bude potřebovat? Možná lépe tak: po jakých lidech bude poptávka v budoucnosti? To dopodrobna, samozřejmě, nikdo nemůže vědět. Bavíme se spíše o představách. Dalo by se říci, o touhách, o kolektivní vidině, o obrazu budoucnosti.
Obraz budoucnosti, kolektivní integrální vidina budoucnosti – to je velice důležitá věc. Právě ona určuje, vědomě, a mnohem častěji podvědomě, naše dnešní chování. Jaký máme dnes obraz budoucnosti? Řeknete – žádný? Plán není, ale obraz přeci jenom je. Jak ho pochopit? Pochopit se dá. Z dnešního chování, zvláště z chování mládeže. U Dostojevského byl jeden záporný hrdina, pan Lužin. A ten říkal: “Miluji mládež, podle ní se pozná co je nového”. Mládež velmi citlivě a nekriticky přijímá společenskou atmosféru.
Dnešní vzdělání a trend jeho dalšího rozvoje velmi přesně vystihuje obraz budoucnosti existující v myslích. Tady je: PRACOVAT BUDOU JINÍ. Jací jiní? A to je jedno …, nějací Tadžikové, zahraniční investoři… Ale ne MY. Kdysi, na počátku vlády sovětů, psali ve slabikáři: “My – nejsme otroci, otroci – to nejsme my”. Dnes je klidně možné nahradit “otroky” “pracovníky”. A co budou dělat drahocenní MY? MY budeme vytvářet nanotechnologie a vzájemně si poskytovat konzultace z oblasti práva a globálního marketinku – tak to alespoň chápu já. Získat profesi elektro inženýra, zootechnika nebo soustružníka – o tom nesní nikdo. To je takové nouzové přistání. A vůbec, to je jen pro lůzry. Nejlepší bude, když se tím budou zaobírat untermenschové z třetího světa. Ve skutečnosti, v rozvinutých zemích tento stav fakticky vznikl již dávno. Spolužák mého muže, kterého coby teenagera odvezli do USA a tudíž absolvoval universitu tam, vyprávěl, že chemii tam studovali pouze asiaté. Pro bělochy je to příliš složité, pracné a konec konců škodlivé, a pro černochy – těžké. Zbyli pouze žlutí.
A průměrní šťastlivci dnes získávají ležérní humanitní vzdělání. Medicína jako maximum (nejlépe v oblasti estetické medicíny. Něco jako “kosmetolog-vizážista”). Stávají se úspěšnými advokáty, módními novináři, nebo obecně VIPy širokého profilu. Jedna úspěšná žurnalistka tak také nazvala svoji knihu “Sláva bohu, že jsem VIP”. To je to, po čem touží naše mládež, to jsou dnešní “kosmonauti”.
A to je také příčina špatného prospěchu v matematice, ne v její neskutečně neuchopitelné obtížnosti. Samozřejmě VIPy se jich stane pouze několik, ostatní – budou zdaleka ne VIP, ovšem životní pocit, celková atmosféra vládnoucí světem říká jasně: běžte do pryč s takovou otravou, MNĚ je stejně k ničemu. Dokonce jestli kdesi na povrchu jeho vědomí ví, že by se to “mohlo někdy hodit” – uvnitř sebe ví tu hlavní pravdu: pracují – socky. V továrnách, na stavbách – socky.
Matematika, fyzika, chemie – všechny tyto obtížné vědy vznikly a existují z jednoho jediného důvodu – praktická činnost lidstva. Nevznikly pro zábavu. Jednoduše řečeno, kvůli výrobě. A na střední škole je učí proto, aby tvořily základ pro získání kvalifikace inženýra, technika nebo kvalifikovaného dělníka. Jestliže si tento cíl nestavíme, pak tyto disciplíny nejsou samozřejmě potřeba. V krajním případě se můžeme seznámit s něčím zábavným, jako je například fyzika bez vzorečků, něco jako bývala v časopisech rubrika “Víte že …”.
Pro zábavu, nebo rozvoj obecně, jsou tyto vědy na nic. Pro zábavu lze studovat historii, literaturu, vyšívání skleněnými perličkami, ale ne větu o součtu vnitřních úhlů trojúhelníku. Co se týče zábavnosti, je tato věta nekonkurenceschopná. Hodí se pouze k práci. A protože práce se nepředpokládá, stávají se tyto disciplíny prázdným a nepotřebným břemenem. “Je půvabnější a elegantnější” studovat nějakou žvanírnu. Představte si nějakého zahálčivého člověka, například penzistu. Nedá se asi předpokládat, že se kvůli zábavě začne věnovat fyzice tepla, nebo ifinetizimálnímu počtu. Spíše to bude historie, filosofie nebo například cizí jazyk. Úplně stejná atmosféra – penzismu, NEpráce, vládne dnes ve společnosti. Jsou samozřejmě výjimky, ale my hovoříme o trendu. A dítka školou povinná ji citlivě vnímají, podvědomě vnímají.
No a pak začíná utahující se spirála: děti se špatně učí – zmenšuje se počet učebních hodin – učí se ještě hůře – ruší zkoušku – už se vůbec neučí – ruší se předmět.
Pamatuji se, byl tehdá takový, mnohými oblíbený předmět – chemie. Mně osobně se moc líbila, všemu jsem rozuměla, dokonce jsem dělala molekuly z dětských chrastítek. A když se učil syn, stala se chemie jakousi rozumem nepostihnutelnou vědou, jakási příšernost. Počítat příklady? To myslíte vážně? A my, pamatuji si to dobře, jsme je počítali – Chomčenko, autor sbírky příkladů.
Tak kde je problém? No v tom – v atmosféře.
Uhýbaje od přímého pohledu na situaci někdo určitě řekne: “Co to povídáte? Existují přirození “technici” a přirození “humanisté”. Existují, samozřejmě. Ale mně je bližší jiná klasifikace: existují ochotní se namáhat a existují (a převládají) – neochotní. No pro ty druhé jsou humanitární disciplíny vhodnější. A protože se dnes nenosí někoho obtěžovat nebo rmoutit (ne náhodou je školství nazýváno “vzdělávací SLUŽBY”), humanitární předměty se přirozeně posouvají do popředí.
Zopakuji ještě jednou: takhle to nikdo nevyhlašuje a neformuluje. Ale taková je atmosféra ve společnosti, tím dýchají děti a mládež. A právě proto projevují takovou neobyčejnou matematickou a přírodovědeckou tupost. Projevují protože – můžou. Kdyby nemohli – naučili by se všechno jako nic.
Lze tuto atmosféru změnit? Nevím, zda se to dá udělat cílevědomě, ale atmosféra se, bezpochyby, může měnit. Ale škola tu atmosféru neurčuje. Škola plní požadavky společnosti. Ani ne tak na konkrétní specialisty, jako na lidi určitého založení. Kdysi byl požadavek na pracovníky. Dnes na kecálisty a šíbry. A ti skutečně matematiku nepotřebují, v tom měl pan Fursenko, jako ministr školství, naprostou pravdu. Změní se atmosféra – a trigonometrie se stane lehkou a strašně zajímavou.
Převzato z ostrova Janiky
