Přeběhlictví – na okraj případu „Pospíšil“

Reklama


Nedávno jsem při práci na rekonstrukci českých poválečných dějin „narazil“ na zajímavou archiválii týkající se tajných členů KSČ pracujících v sociální demokracii. Jde o jeden ze svazků uložených původně v Archivu ÚV KSČ pod číslem 302-7 ve fondu 100/36. Vedle známých osob jako dr. J. Havelka, dr. J. Erban, J. Smetáček tam jsou uvedeni i Štička V., pplk.. R. Poseděl, JUDr. A. Bachánek, JUDr. J. Otřísal, dr. J. Němec. R. Pytlík. R. Koťátko, R. Kopeček., F. Kubarit, F. Hruška, V. Meisner, S. Švehlová či M. Vosková. Vesměs jde o – ve své době – velmi významné krajské či okresní funkcionáře ČSSD, příp. ve své době vlivné redaktory. Tedy o tzv. „kádry“. Dnes už jen pár odborníků a možná i starých pamětníků si jejich jména vybaví. Nejde zdaleka o vyčerpávající seznam. K. Kaplan se v jedné z podkapitol své knihy „Pět kapitol o Únoru“ (První etapa-důvěrníci a informátoři) zmiňuje o řadě jiných, kteří tehdy v rámci aktivit proslulého – dodnes řádně neprozkoumaného – Evidenčního oddělení sekretariátu ÚV KSČ vedeného K. Švábem – pracovali jako tzv. double agenti v jiných stranách, nejen v ČSSD. Tedy pro zájmy budoucí státostrany a pro SSSR, který zde později prostřednictvím KSČ vládl. Byli tam i biskupové. KSČ tehdy – v duchu od jezuitů převzatých praktik – používala ve velkém rozsahu špinavé sociální zbraně, které byly mezi tzv. slušnými občany považovány za nepoužitelné a neslučitelné s osobní ctí.

Nechme stranou etickou otázku věci. Po šesti letech okupace a hlavně po tři sta letech vládnutí Habsburků v Čechách způsobem, pro který nelze použít jiného označení než černá totalita (tehdy jako rekatolizace či protireformace), mravy v české společnosti nemohly být dokonalé, resp. nebyly podrobené náročnému a dlouhému procesu kultivace. Nepřekvapuje proto, že v posledním čtvrtstoletí se stejná praktika (v principu jde o zrazování) v domácí politice neustále znovu a znovu objevuje. Některé vlády, včetně Topolánkovy, Nečasovy ale i těch předchozích, by bez podobných zrádců nemohly ani vládnout. Na Pospíšilově zradě je zajímavé snad jen to, že jeho přeskok k TOPce slouží – jak je u něj typické – jen jeho osobním zájmům. Tedy ne k tomu, aby byl k někomu loajální, aby podržel strukturu, která právě není u moci. Kdo zná Pospíšila trochu lépe a déle, toho to nemohlo překvapit.

Osobně si jej pamatuji ještě z doby, kdy se se svým tehdejším přítelem Karlem Palečkem vlichocoval do přízně někdejšího předsedy ODA. Už tehdy zřetelně ovládal umění slova. Jeho kulometná rychlost mluvy korespondovala sice s faktem, že obsah jeho výroků nevynikal žádnou originalitou, ale Kroupu to tehdy i tak zřetelně okouzlovalo. A kdo zná trochu lépe historii disidenta Kroupy, nemůže být překvapen, že byl svého času pro Pospíšila oním prvním guru, který jej předáváním svých zkušeností vychoval pro politiku.

Hbitost Pospíšilova jazyka byla opravdu mimořádná. V kombinaci s nepřetržitým sledem slovních banalit a politizujících floskulí ukazovala, že v případě tohoto jedince jde o mimořádný, byť paradoxně velmi plytký pseudotalent předurčující jej k úspěchu v politice. Ovšem jen v případě, že politika nebude mít nic společného se zásadovostí a hlavně s tvořivým myšlením. Stačilo pak trochu obyčejného štěstí, získání podpory některého z místních plzeňských (či jiných?) kmotrů, a z Pospíšila se mj. stal postupně poslanec, stínový ministr a nakonec i ministr. Ať byl však kýmkoliv, vždy byl spíše něco jako loutka, který se někomu nad ním nebo za ním musel zavděčovat, aby uspěl a byl považován za užitečného. Lze pochybovat, že by tuto svoji cestu k moci on sám vnímal jako cestu k politické seberealizaci. Osobností nikdy nebyl, a cíle, pokud vím, také neměl jiné, než ty, které vyznával ten za ním. Je to typ politika, který tzv. „nečůrá proti větru“ a to co dělá, je vlastně pudové. Teď se odvrací od ODS, protože cítí, že tato strana je na cestě pod kytičky. S takovým předsedou jako je P. Fiala nemá ani jinou perspektivu (viz můj komentář k P. Fialovi na OM).

Je těžké odhadnout, od kdy Pospíšil spolupracuje s TOP 09. Tedy se sdružením, které de facto vzniklo z přeběhlíků z jiných stran. Spojení Pospíšila s nimi je naprosto přirozené. Nelze vyloučit, že se jeho spolupráce s lidmi, kteří jako jejich předseda Schwarzenberg a jiní funkcionáři změnili své strany vícenásobně, datuje už někdy z dřívějška. Nelze vyloučit, že měl ve své kapse vždy dvě členské legitimace, jako ti výše uvedení předúnoroví členové ČSSD. Osobně bych nic nedal ani za to, zda v současných politických stranách nefungují obdoby filiálek někdejšího komunistického Evidenčního oddělení, včetně účetnictví umožňujícího vyplácet jinostranické agenty z tajných černých fondů. U těchto lidí se nejspíše jedná o něco podobného jako byly případy výše zmíněných lidí z doby po skončení války, kteří sice zaujali vyšší pozice u ČSSD, ale zároveň se jistili svými službami pro KSČ. Jejich kariéry proto dále pokračovaly, i když v Únoru došlo k politické změně. Pospíšil je – jako oni – příslušníkem rodu politických chameleónů, před kterými by si měl slušný člověk chuť odplivnout. To je ovšem ale jen ten jednodušší výklad výskytu těchto existencí.

                Při eurovolbách se však ukáže, kdo se bude smát poslední. Při stupiditě části českého voličstva nelze vyloučit, že šikovně zaměřená demagogie lidí typu Pospíšila (tzv. žvanilů nebo lépe řečeno lidí trpících chronickým řečovým průjmem) povede k tomu, že Jiří získá potřebné hlasy pro blahobytnou existenci v Bruselu. Osobně bych ale na to zcela nesázel. Je spousta lidí kolem nás, kterým lze něco nakecat, ale jsou zde i lidé, kteří si pamatují a přemýšlejí. Pamatují si třeba jeho sterilitu i hříchy při výkonu jeho funkce na ministerstvu ve Vyšehradské ulici, jeho spolupráci s Kindlem, hlavou plzeňské právnické mafie a mnoho jeho dalších prohřešků proti dobrým mravům.

        Za Pospíšilem a jeho blouděním českou politikou – justiční, ódesáckou či vysokoškolskou – zůstávají viditelné stopy. Tam kde prošel on, už obvykle tráva neroste. Ani on si ale nemůže dovolit všechno. Třeba – kdyby stávající koalice byla tzv. stojedničková či dokonce menšinová (což možná brzy bude) – mohl by klidně fluktuovat k ČSSD. Sociální demokraté už dávno nemající nic společného s prosocialistickou orientací tradičně socdemáckého typu. Nasávají politický odpad rovněž z různých stran, stejně jako Topka. Je to stejně jako u TOP, ODS či KSČM už jen zaběhnutý, strojově řízený a různými kmotry financovaný mechanismus. Něco, co lze také nazvat výtahem k moci. O nic jiného ale lidem, kteří v těchto stranách hledají cestu nahoru, ani nejde. Žádné ideje, žádné vize. Pospíšil by se snadno integroval v ČSSD, kdyby ovšem byla vhodná konstelace. Takhle to má horší. Co když voliči v plzeňském regionu nebudou k jeho stranickým kotrmelcům vstřícní? Na jeho místě bych měl obavy.

        Zkusme se na tyhle věci podívat ne moralisticky, ale tzv. umírněně. Výskyt lidí jako Pospíšil v domácí politice (a kolik jich je!) lze považovat za druh barometru. Pospíšil a jemu podobní nejsou jedinými úchylkami z normálu. Deviací může být i vysoký výskyt blbců v politice. Hloupí lidé by tam neměli mít otevřenou cestu, i když v systémech jako je ten zdejší jsme si už na to začali zvykat. Samozřejmě ten barometr funguje trochu jinak než barometr na počasí. Podstatným faktorem v politice není rtuť či jiný prvek reagující na změny teploty a vlhkosti vzduchu, ale výskyt přirozených autorit v této sféře. To je všem problém související s generováním přirozených elit v české společnosti. Tam je tzv. zakopaný pes, ale o tom bude řeč zase v jiném komentáři.

Přejít do diskuze k článku