Na můj článek: Zešíleli jste? Daniel Herman ministrem kultury? se sešla mimořádně velká snůška ohlasů a mezi nimi i tento: "Jen ať si Hermana kulturníci, v drtivé většině voliči Karla, užijou. Ze srdce jim to přeju!" To mě upoutalo. Lidovecký Daniel Herman, aspirant na ministra kultury, jako trest. Skoro by se dalo říct jako trest boží, kdyby ovšem člověk neměl o božích záměrech lepší mínění. Ale ten trest popsanou záležitost brilantně vysvětluje – jiný motiv pro tuhle šélenou volbu nenaleznete – ovšem s tím dodatkem, že proti kulturníkům volícím Karla primárně nastražen nebyl.
Už proto ne, že lidovci volili Karla stejně jako kulturníci a jsou-li tedy kulturníci trestem v podobě expátera Hermana ohroženi – a i to je, bohužel fakt – pak trpí jako druhotný a možná i nechtěný cíl trestu, který lidovci mířili naprosto jinam. Totiž proti osmdesáti až devadesáti procentům našich lidí, kterým jsou cizí nesmysly jako pátrání po zázracích v životě papežů, svátost církevních dogmat, neposkrněné početí, dychtění po světském mamonu včetně toho vůbec nejaktuálnějšího v podobě církevních restitucí. My tedy téměř všichni jsme se z rukou lidoveckého načalstva stali cílem trestu, a měli bychom si vůči onomu načalstvu dovolit jednu důležitou otázku: Opravdu si myslíte, že je rozumné či křesťanské v obecně křesťanském – a tedy nejen v katolickém – smyslu stavět do vlády člověka, který má být pro lidi trestem? A pokud ano, není pak nejmorálnější povinností lidí, politiků a politických stran se proti takovémuto trestu co nejrozhodněji postavit?
