Příliš „rudé“ zisky

Reklama


Kritika kapitalismu se v historii často a tradičně zaměřovala na úvahy, nakolik je rozdělení na mzdy a zisky spravedlivé nebo nespravedlivé, zda zisky jsou zčásti nebo úplně výsledkem vykořisťování práce nebo jestli pouze kapitál jako výrobní faktor prostě dostává svůj právoplatný podíl na vytvořeném produktu …

 

Trochu v pozadí však zůstávala okolnost, že nejde jen o podíl zisků na čistém produktu a o velikost zisků. Zisky přece mají v kapitalismu především svou systémovou roli, obsah a účel, a jde hlavně o to, nakolik tuto svou roli – například dnes – plní …

… anebo naopak neplní …

 

Přitom nakolik zisky v kapitalismu svou systémovou roli plní, natolik jsou vlastně legitimní – i kdyby byly například vysoké. Nemusí proto být nutně na úkor legitimity, pokud při dostatečném plnění své systémové společenské role a funkce přinášejí zisky jako „vedlejší produkt“ (by-product) koloběhu systémové ekonomické reprodukce příslušníkům ekonomicky panující třídy navíc i (vysoký) blahobyt.

Nakolik naopak zisky svou systémovou společenskou roli neplní, natolik by měly svou legitimitu ztrácet – i kdyby byly například nízké. Takové zisky by se pak – ze systémového hlediska – v míře tohoto „neplnění“ měnily z funkčního prvku na zhoubný rakovinový nádor a metastázi v ekonomice společnosti …

 

-.-.-.-.-.-

 

Rád bych zde zdůraznil, že mluvím o „legitimitě“ kapitalismu a nikoli o tom, jestli tento řád splňuje v této fázi svého vývoje ta či ona etická kritéria spravedlivého uspořádání.

 

S hlubokým pohnutím například „smekám“ před utrpením rozsáhlých sociálních skupin odkázaných na prodej své pracovní síly v době Karla Marxe nebo (liberála) Johna Stuarta Milla.

Tehdejší kapitalismus byl jako systém sice eticky nespravedlivý – nebo řekněme krutý a brutální…

…ale zřejmě byl systémově legitimní.

 

A reprezentace pracujících se – bez ohledu na dramatické začátky – nakonec transformovaly do takových politických a odborových formací, které usilovaly zejména o reformu stávajícího řádu (kromě turbulentních revolučních období). Úkolem – a nutno říci, že výraznou částí veřejnosti nakonec  respektovaným – se stalo reformovat krutý, ale tehdy stále výrazně legitimní systém v takové uspořádání, které by bylo snesitelnější pro pracující většinu – čili reformovat kapitalismus v systém co nejvíce lidský, humánní a sociální …

A pro tento bezesporu ušlechtilý cíl se postupně spojil obrovský okruh aktivistů všech tříd – včetně mnoha příslušníků tříd a vrstev vládnoucích … 

 

-.-.-.-.-.-

 

Jak vyplývá z Marxovy korespondence, tento proslulý revolucionář marně čekal po celá 50. léta 19. století na zhroucení, pád a „poslední hodinu“ kapitalismu (viz Francis Wheen, Marxův Kapitál, Pavel Dobrovský – BETA, Praha 2007, str. 83 – 85). Z Marxových slovních obratů doslova vyzařuje jakési horečnaté rozechvění a dokonce až trochu morbidní očekávání konečného krachu …

Marx měl ovšem smůlu – a toho, na co čekal každým dnem, se pochopitelně nikdy nedočkal …

Kapitalismus byl tehdy ve Starých vyspělých zemích jistě krutější, než je tomu dnes – z hlediska sebe sama jako systému byl ale dostatečně legitimní a ve své době jaksi „přirozený“ …

 

Mám za to, že v současné době to je přesně naopak …

 

 

 

Zisk je v kapitalismu legitimní, když je utkán ze zisku

 

Systémová role a funkce zisků je vcelku zřejmá.

 

Ve společnosti vznikající celkový hrubý zisk složený z čistého zisku a z amortizačních zdrojů by se měl dlouhodobě rozpouštět v celkových hrubých (obnovovacích a čistých) investicích a spotřebě ze zisku zhruba stejným tempem, jako naopak celkový hrubý zisk ve společnosti vzniká – coby zdroj pro tyto hrubé soukromé výdaje těch, kteří mají co utrácet a kapacity udržovat a případně rozšiřovat …

 

Předpokládejme chvíli, že se tak skutečně děje.

A zkusme v této souvislosti zpočátku vycházet z původního jednoduchého modelu polského ekonoma Michala Kaleckého, kde existuje jen soukromá výroba, od role veřejných rozpočtů se (prozatím) odhlíží a většina společnosti musí skoro všechno, co vydělá, vynaložit na obnovu životních sil sebe a svých blízkých a na udržení své kvalifikace na úrovni doby – zejména dnes v době „utahování šroubu“ to bude opět celkem přípustné a únosné zjednodušení.

 

Za těchto předpokladů pak platí, že kapitalisté jako třída, jako celek, jsou svým způsobem „pány svého osudu“.

 

To proto, že jako hrubý zisk zde potom jedni podnikatelé vydělávají to, co ti druzí jejich kolegové zase někde jinde – a zase ze svých hrubých zisků – vynakládají jako výdaj. Ať už ho vynakládají jako výdaj na nahrazení (obnovu) nebo i na rozšiřování kapacit a provozu, nebo jako výdaj na tu svou spotřebu (pokud je tento výdaj na spotřebu vynakládán opět ze zisků). Kdyby v takto konstruovaném modelu kapitalisté jako třída ze svých zisků vůbec neinvestovali ani nespotřebovávali – nikdo z nich by nevydělal „ani groš“ (což je doslovně použitý obrat Michala Kaleckého).

 

Abstraktní, „čistě kapitalistický model“ je samozřejmě velmi zjednodušený. Ale smysl má pro nás v tom ohledu, že to, co je v abstraktním modelu pouhé konstatování, znamená vlastně pro skutečný kapitalismus požadavek, jehož splnění měří míru legitimity skutečného současného kapitalismu.

Protože legitimní zisky by pak měly být z hlediska původu, z hlediska suroviny (substance, matérie), ze které jsou utkány, silně „soukromovýdajové ze zisku“. Takže pokud bychom použili tu evropskou (americká je opačná) barevnou „politickou“ symboliku, tak ty správné, „kapitalisticky legitimní“ zisky by měly být … silně „promodralé“

 

 

 

… ale nakolik je?

 

Zisk, který dnes ve společnosti vzniká, je čím dál víc nerovně rozdělen. A oč méně je těch subjektů, u kterých se čím dál víc výnosů hromadí, o to víc „pater“ navrstvené akumulované ziskové suroviny u tohoto stále menšího počtu subjektů vzniká. Takto formovaný a ve společnosti rozložený celkový hrubý zisk se už relativně nedostatečně rozpouští v soukromých hrubých investicích i ve spotřebě ze zisku – natož aby to rozpouštění zisků v investicích se dokonce dělo zhruba stejným tempem, jako hrubé zisky ve společnosti vznikají.

 

Výsledkem je pak logická situace, která asi nikoho příliš nepřekvapí.

Že totiž zisk neaplikovaný do výdajů v reálné ekonomice, se hromadí jako nesystémová zplodina ekonomického koloběhu a ekonomického „metabolismu“ boháčů.

Že zisk se až příliš hromadí jako patologický nadbytek a systémový ekonomický maligní nádor, který je v rozporu (dokonce i) se samotnými principy (dokonce i) samotného kapitalismu.

 

Zisky příjmových elit jsou pak aplikovány ve spekulacích, pro soukromé politické a obecně mocenské účely atd.

V tom nejlepším případě sice také i do reálné ekonomiky – ale čím dál tím víc a pravidelněji v jiných částech světa s mnohem nižšími nároky pracovní síly na svou odměnu.

 

-.-.-.-.-.-

 

Přitom ale sama látka (výdaje), ze které jsou ty současné zisky složeny, není – na rozdíl od shora uvedeného modelu – zdaleka tak „modrá“ (a tedy „soukromovýdajová ze zdrojů předchozích soukromých zisků“).

 

Pokud zařadíme do modelu veřejné rozpočty a znovu použijeme onu „barevnou“ politickou terminologii, tak „výdajová“ látka, ze které jsou ty současné zisky utkány, na rozdíl od jednoduchého modelu nezanedbatelně „zrudla“ veřejnými výdaji všeho druhu. Zatímco samy soukromé zdroje navrstvené u jednotlivých subjektů v čím dál více patrech zahálí, výdajová látka, ze které jsou soukromé hrubé zisky utkány, je nakonec silně, „rudě“ zabarvena veřejnými výdaji o to víc, oč se daňové břemeno přesouvá relativně z bohatých na zbytek společnosti, zatímco kapitál čerpá nejrůznější daňové úlevy a jako samozřejmost využívá infrastrukturu vytvořenou z veřejných zdrojů a vůbec veškerý servis.

Bez ohledu (anebo právě proto?), že nakonec „na nic není“, zisky samotné „rudnou“ – nebo lépe řečeno výsledný fialový (tedy modročervený) mix má stále více „rudý odstín“ …

 

Příliš rudé – a příliš málo legitimní – zisky …

 

 

Tady by ovšem mohl kapitalista asi rozhořčeně vykřiknout:

„Tak nám ale tedy právě proto nechte ty naše zisky po obnově co nejméně dotčené zdaněním!

A ten náš soukromý podíl na všech investičních výdajích a na spotřebních výdajích z našich zisků bude potom veliký!

A naše zisky budou potom legitimnější – a tedy „modré“ i podle těch vašich scestných, zrůdných přerozdělovacích představ!“

 

Tento kapitalistův výkřik má jistě svou logiku.

Jenže problém spočívá v tom, že právě to, po čem výše uvedený kapitalista volá, se už hezkých pár let provádí a zkouší …

 

Protože ona skutečně existovala a nadále existuje snaha úslužně kapitálu vyhovět.

A k těm úlevám v prospěch kapitálu a na úkor všeho ostatního přece prokazatelně docházelo a dochází.

 

Protože ona přece je snaha kapitálu dnes už jakkoli vyhovět.

Jen aby zůstal v reálné ekonomice Starého vyspělého světa a zhodnocoval se tady …

… a ne v reálné ekonomice jiných kontinentů nebo ve světovém finančním spekulačním kasínu …

 

Ale jaké jsou výsledky …?

 

„Zmodrala“ („zlegitimněla“) snad trvaleji po mocných úlevách kapitálu surovina, ze které jsou hrubé zisky utkány?

„Zmodrala“ snad („zlegitimněla“) tato surovina dodatečnými, čerstvými, mocnými a právě „modrými“ porcemi výdajů z těch dodatečných přírůstků soukromých zisků …?

 

 

 

„Podkuřování“ kapitálu neuspělo

 

Nedomnívám se, že by úlevy přinesly trvalejší „zmodrání“ ziskové výdajové suroviny – tedy výdaji ze soukromých zisků.

A zisky v tomto ohledu zřejmě příliš „nezmodraly“ ani v době slábnutí sociálního státu – třebaže by tomu vlastně mělo být jinak.

 

Vždyť přes všechny problémy s tím, nakolik se soukromé hrubé zisky mění na soukromé výdaje, by zdánlivě mělo být logické, že legitimita zisku by měla být nyní vyšší než například v dobách kulminujícího sociálního státu.

Vždyť přece právě v těch posledních třiceti letech se privatizuje horem dolem a veřejný sektor je tlumen jako neefektivní, byrokratický atd. atd. Zisky by tedy měly mít v takto více privatizované ekonomice jistě „namodralejší, „soukromovýdajovější“ odstín než například v době kulminace sociálního státu …

 

Jenže …

… jenže veřejnými rozpočty ve skutečnosti zřejmě nebude protékat o mnoho méně peněz než dříve – a nejde jen o rostoucí roli veřejných zakázek.

Dalo by spíš říci, že většinová společnost středních a nízkopříjmových vrstev si platí stát čím dál tím víc – ale z jeho erodující sociální role z něj čím dál méně má.

Příjmová elita naopak platí stát relativně čím dál méně …

 

Veřejnými rozpočty ve skutečnosti stále protéká mocný tok peněz – ale neslouží potřebným, jeho sociální role naopak relativně slábne.

Slouží totiž jinde, jinak a … a jiným

 

 

 

Jsou výdaje z úvěrů nekrytých vkladem „modré“ nebo „rudé“?

 

Nejde ovšem jenom o veřejné výdaje.

Jak například posuzovat výdaje sice soukromého výrobce – ale prováděné z (tzv. fiduciárních) úvěrových peněz nekrytých vkladem (out of air)?:

Co o těch se dá říci?

Jsou „modré“ nebo „rudé“?

 

Přitom jejich role je dnes zcela a naprosto zásadní. Vždyť soukromý podnikatel tu přece pracuje s penězi, které by bez státního krytí nemohl ani dostat – a tedy ani potom používat. A samy soukromokapitalistické zisky zřejmě vůbec do značné míry existují jen a jen proto, že pro reprodukci této situace je neustále poskytován a reprodukován nezbytný zdroj, který ale sám o sobě NENÍ soukromým majetkem příjemců soukromokapitalistických zisků.

 

Fenomén, o kterém je řeč, je vnitřně propojená síť fraktálního (dílčího) krytí vkladem bank sice soukromých, které jsou jednotlivě, jedna vedle druhé téměř všechny potenciálně zkrachovalé.

To není nadsázka.

Přední švýcarský ekonom, finanční poradce a žurnalista, profesor reálné podnikové ekonomiky a logistiky (tedy žádný abstraktní akademik) Hans J. Bocker ve své knize chvalozpěvů na zlato „Svoboda jménem zlato“ (s podtitulkem „Vzpoura ve světě papírových peněz“) mimo jiné píše:

„Likvidita amerických, britských a japonských bank představuje přibližně (už jen) 1 až 2% hotovosti. Všechno ostatní jsou půjčky. … Kdyby z každého sta zákazníků dva a více přistoupilo k přepážce všech bankovních domů na světě a proneslo pro fraktálovitě propojený bankovní systém tři smrtící slova „Chci své peníze“ nemohou je banky vyplatit.“

a Bocker dále graduje:

„Pokud by ze sta japonských žen v domácnosti pouhých pět hospodyněk přicupitalo v pondělí ráno k přepážce své banky a naráz vyslovilo ona tři osudová slova, téměř okamžitě se položí japonský, ale vzápětí i celý světový finanční systém.“ (česky vydal Austria Gold CZ, s.r.o., Praha 2010, str. 64)

 

Jednotlivá banka této sítě je principiálně neschopná odolat případnému „runu“, čili útoku vkladatelů na banky v době případné paniky. Panika se sice obvykle kvůli krytí mocným státním „dubiskem“ prostě nekoná, ale v opačném případě by tu mohla být (ta panika) v podstatě kdykoli.

Celá tato síť jednotlivých soukromých bank je přitom životně závislá na dispoziční pohotovosti státní emisní banky „poslední záchrany“ („last resort“) poskytnout ze svých zdrojů likviditu, když bude zapotřebí a kdy všichni vědí, že tu tato záruka existuje. Přitom i sama tato státní likvidita z emisní banky, tedy peněžní kategorie (fiat money), která je ze všech peněžních kategorií (M1,2,3 …x) schopna být nejvíce přijímána, už dávno není kryta ani komoditou (zlato), ani potom později zlatem v kombinaci s „dobrými“ krátkodobými (obvykle 90 denními) směnkami (eskont) nebo i lombardní zápůjčkou …

… ale už jen a jen důvěrou …

… důvěrou ve stát …

 

 

Bankovní síť s emisní bankou za zády jako celek z funkčního hlediska´soukromá není a být nemůže.  

I tam, kde má emisní banka dokonce právně charakter soukromovlastnického subjektu (americký FED), má takový subjekt ty své důležité funkce, pravomoci a vlastnosti delegovány státem – který jediný je může něco takového delegovat. Podle majoritní části rakouské školy jde dokonce o podvodné jednání, které je prostě jen bohužel obecně rozšířeno, které by protiprávní být mělo, ale není, protože prý společnost-stát jde špatnou cestou a jako suverén jednáním svých autorit dává najevo, že jí to nevadí a že je to beztrestné, že se to smí … podobně jako když u právního fenoménu a institutu krajní nouze začínají definice slovy „čin, který by jinak byl podle svých znaků trestný (protiprávní) není trestným činem, když …“.

A je vlastně vůbec otázka, jestli se skutečně nejedná o jakýsi druh „systémové“ nouze. Jestli by skutečně bez tohoto fenoménu vůbec mohl kapitalismus existovat a jestli by (protože Bůh si jako kreativní síla jistě potrpí na paradoxy) realizace požadavků majoritní (radikálnější) části té pravicové ultraliberální rakouské školy nepřivedla na svět postkapitalistickou ekonomiku …

Jestli přívrženec rakouského ekonomického názorového směru vlastně není svérázným spojencem těch, kteří by usilovali o systémovou změnu …

 

 

Bez státní delegace – i kdyby delegace na subjekt formálně nestátní – by dlouhodobě nemohly existovat specifické funkce této sítě produkovat úvěrové peníze. Skutečným soukromým vlastnictvím jsou jen ty její jednotlivé články, prvky bankovní sítě, které jsou soukromými komerčními bankami nebo jinými soukromými finančními ústavy. Ty soukromé prvky sítě by ale samy o sobě byly bezmocné a nedostačující pro chrlení nekrytých peněz – tedy byly by nedostatečné pro účel a vlastnosti, které po jednotlivých bankách jako prvcích této sítě kapitalistický systém v současné fázi svého vývoje zcela samozřejmě žádá.

Jen jako síť, jen jako zvláštní kvalita – nikoli jen jako pouhý souhrn těch soukromých prvků, bank komerčních – se může tato „síťová instituce“ vykázat schopností a vlastností relativně bezpečně vytvářet nezbytné dluhové peníze, které zabezpečují, že reprodukční koloběh bude mít kapitalistický charakter a že i ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě bude dílčí kapacita reálné výroby v dílčím, a tedy soukromém (i kdyby samosprávném či zaměstnaneckém) vlastnictví přinášet, případně (jak dlouho?) bez další veřejné pomoci skutečné soukromé zisky jako soukromé převisy společenské hodnoty vyrobeného a prodaného statku nad soukromými náklady …

 

 

 

Dorian „Kapitalismus“ Gray

 

Zdá se, že už ten současný, soukromokapitalistický zisk je prostě „Doriánem Grayem“, kde ve skutečnosti látkový substrát výnosu, který dnešní kapitalista těží, už dávno není v tak zásadním rozsahu utkán ze skutečných veřejně nestimulovaných soukromých výdajů ze zisků.

 

I když je to soukromý kapitál, kdo si přisvojuje soukromý zisk, je tento „soukromý zisk“

a)      buď látkově výrazně utkán z výdajů, které nelze považovat za soukromé (i v době eroze sociálního státu jsou snad veřejné výdaje „méně sociální“ – ale jako výdaje jsou zde i nadále)

b)      nebo závisí na státním krytí čím dál větší mezery nad čím dál menšími rezervami (vklady) v případě úvěrových peněz – a zde dokonce i v tom případě, pokud by veřejnými rozpočty skutečně protékalo méně peněz než dříve … Tuto mezeru (velikost povinných rezerv) musí akceptovat suverénem delegovaná emisní moc centrálních bank.

 

Dnešní motivační výnos kapitalisty už dávno není z valné části tvořen „čirým modrým substrátem“ – substancí zvanou „výdaje z hrubých zisků. Není to už skutečně soukromý kapitalistický zisk, který byl po skončení merkantilistických a ochranářských tendencí absolutní monarchie v raném svěžím kapitalismu skutečně víceméně pouhým soukromým převisem společenské hodnoty soukromě vyráběných reálných statků a služeb nad soukromými náklady výrobce za nákup a za nájem výrobních sil.

 

Na konci druhého tisíciletí, bez ohledu na privatizaci, neoliberální kontrarevoluci, reaganomiku atd., role veřejných rozpočtů ani tak neklesla – jako spíš je rozdílem to, že sociální stát (a zde včetně skandinávského) financují čím dál méně bohatí. Přes všechny neoliberální fráze trvá a neklesá ingerence veřejných rozpočtů do hospodářské sféry, navíc nastoupily daňové úlevy kapitálu, ještě se rozrostla záplava veřejných zakázek a dotací veřejným odběratelům jako stále bobtnající fiskální příčina zisků a …

… a případná veřejná pomoc po prasknuté bublině boomu, pokládaná za samozřejmost. 

 

-.-.-.-.-.-

 

Banky, podnikatelé a sama veřejnost si už dnes natolik zvyknuli na procesy posledních desetiletí, že nikomu ani nepřijde, že by celý mechanismus byl nějakou společenskou výpomocí. Pokud bohatý investor a podnikatel ještě platí – pro jistotu, aby nevzbudil nežádoucí pozornost finančního úřadu – nějaké nenulové, přímé daně, cítí se už dnes pomalu ukřivděně s tím, že „dává parazitům“ …

 

Paraziti jistě také existují.

Ale pokud jde o něho samotného, on sám čím dál méně dává …

… a čím dál spíše vrací

… pokud ovšem vrací … dost …

 


V Chrudimi dne 21. 8. 2011

Přejít do diskuze k článku