Už dlouho jsem premiéra Nečase podezíral z toho, že když se v souvislosti se stávajícím stavem volebních preferencí ocitne jak on osobně, tak všechno, co ve své osobě politicky představuje, v bezprostředním ohrožení, nebude se ani vteřinu rozpakovat zastavit tento vývoj po fašisticku. Čili pučem, ve kterém pochopitelně sáhne znovu po komunistickém strašáku, ale v zájmu toho, aby jeho úder zkosil nejen komunisty, ale celou levicovou frontu, označí (a to s náležitým humbukem), komunistickou stranu už nikoliv pouze za víceméně pasívního partnera sociální demokracie, ale za jejího přímého hybatele, a tím také za příštího možného a náležitě též zločinného hybatele celé naší společnosti i státu – A TO V TOM PŘÍPADĚ, KDYŽ OKAMŽITĚ NEPODNIKNEME PŘÍSLUŠNÁ OBRANNÁ OPATŘENÍ.
Takto vyznívá – i když ne přímo těmito slovy vyjádřená – Nečasova výzva z pondělní tiskové konference, uspořádané na protest proti propuštění Daniela Hermanna z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Pomiňme krutou podobnost apelativnosti této výzvy s apelem Adolfa Hitlera po požáru Říšského sněmu v únoru 1933, odhlédněme i od skutečnosti, že pro funkci hybatele komunistů v těle ČSD nepodal premiér jediný důkaz – a dokonce ani ne náznak důkazu – a všimněme si něčeho mnohem hrozivějšího, co se v jeho řeči objevilo – pokud si dobře pamatuji – poprvé.
Poprvé označil totiž premiér možnou a též pravděpodobnou budoucí vládu sociální demokracie s tichou podporou komunistů, se kterou se už roky jako logickým řešením běžně počítá, za cosi – a to právě pro Nečasův nesmysl o hybatelské funkci KSČM v hlubinách ČSSD – absolutně nepřípustného, za něco, co se nesmí dovolit, proti čemu je třeba rázně zakročit atd. Takže je to premiérem vysloveno a nalinkováno naprosto přehledně i čitelně. Pravice už napříště bude výsledky voleb, podle kterých strany běžně uzavírají ať už tiché či otevřené koalice a spojenectví, uznávat pouze sama pro sebe, avšak levici se takovéto uspořádání bez možnosti dovolání nepovoluje. Tečka. Nepamatuji si, že by kdy demokracie u nás zaplakala žalostněji, než právě v projevu našeho premiéra v pondělí 15. dubna 2013.
