Nástup kapitalismu znamenal kdysi změnu ve dvou ohledech.
Oproti předchozí tradiční předkapitalistické ekonomice a společnosti, ať už feudální nebo jiné, kde převažovalo samozásobitelství, kapitalismus přinesl dominanci trhu, dělby práce, směny a hlavní roli výroby nikoli pro sebe, ale pro jiné. Zároveň roli hlavního výrobního prostředku převzaly vyráběné, ale také zanikající a obnovované především strojní investiční či kapitálové statky (sekundární výrobní faktory). Vyráběné investiční statky v roli hlavního výrobního prostředku vystřídaly bezprostřední primární přírodní zdroje, půdní humus a vodstva. Byli dokonce ekonomové, kteří termínem „kapitalismus“ označovali jakýkoli systém, kde se dominantně vyrábí pomocí investičních statků, které se díky akumulaci vyrábějí, ale zanikají a je nutno je obnovovat – i kdyby ve společnosti samotné ani nepanoval systém soukromého kapitálového zhodnocování a rozdělování a vytloukání soukromého zisku (Albert Aftalion, objevitel principu akcelerátoru).
A v rámci této širší změny znamenal kapitalismus zároveň nástup ekonomické soustavy, dominantně poháněné soukromým zhodnocováním nahromaděných zdrojů a motivované ziskem – čili převisem společenské hodnoty soukromě vyrobeného a na trhu realizovaného produktu nad hodnotou soukromých nákladů. Tady kapitalismus představoval změnu pouze vůči předcházející soustavě, kdy majitel panství – ať už státní suverén v orientálních despociích nebo soukromý suverén či leník delegovaný pánem vyššího stupně – těžil „rentu-nájemné“ (u despocie mohla splývat renta s daní) ze svého vlastnického privilegia a nebyl nucen realizovat produkci na trhu a záviset na převisu hodnoty zboží při tržní realizaci, která sama závisela na dostatečně vysoké vzácnosti obecně užitečného (zákazníky přijímaného) výrobku či služby.
Obě systémové úrovně, které takto od nástupu kapitalismu ekonomicky charakterizují civilizaci, přinesly – zpočátku v zárodcích – systémový problém, který musí být neustále řešen, nikdy není vyřešen, ale více či méně úspěšné řešení tohoto problému musí být v určitých, dost širokých mezích neustále reprodukováno, aby byl reprodukován kapitalistický systém sám …
Obecný problém akumulace a reprodukce
I v takové zbožně-peněžní tržní ekonomice, kde by například operovaly samosprávné pracovní kolektivy místo soukromých vlastníků kapitálových investičních statků a mzdových záloh a zaměstnavatelů těch ostatních obyvatel, musí výrobce akumulovat, tedy ze svých příjmů postupně hromadit zdroje, respektive peněžní nárokové „známky“ na zdroje, aby pak tyto „známky“ čas od času vydal najednou – jako investici – za stroj, který do té doby sloužil, ale opotřebovával se … až se postupně nakonec zcela opotřeboval a dosloužil. Z hlediska charakteristiky těchto výdajů by se typicky mělo jednat o robustní, nárazové a nabobtnalé výdajové impulsy, při kterých se z dříve nakupených zdrojů rozpouští znatelně víc zdrojů, než normálně žádá běžný provoz – vydaných najednou. Jak už bylo řečeno, těmto výdajovým impulsům či shlukům se říká investice a jejich následkem a „zplodinou“ jsou užitečné investiční statky.
Jednorázové investiční výdaje jsou ekonomickou funkcí hromadění (akumulace) – a smyslem hromadění je prostá či rozšířená reprodukce investičních statků – užitečných následků investičních výdajů …
Výsledkem uvedené nutnosti je, že část příjmů, které výrobce v posuzovaném období vydělal z prodejů v tomto období provedených, se v uvedeném období nemůže přeměňovat do výdajů a musí být prostě zadržena (uspořena). Peníze zadržované při průběžném hromadění díky účasti na tomto hromadění výdaje a poptávku nevytvářejí – ale zapotřebí jsou a jejich absence způsobuje deficit potřebných výdajů (poptávky). A tento schodek poptávky by chyběl, což by narušovalo reprodukční koloběh. Aby koloběh ekonomické reprodukce mohl pokračovat co nejplynuleji, měla by se proto ta část příjmů z daného období, která se dále potom nepřeměnila ve výdaje, nahradit zhruba stejným objemem jiných výdajů ze zdrojů, které se nahromadily před tímto hodnoceným obdobím. Není třeba rozpustit všechny dříve nahromaděné zdroje (známky na zdroje, uspořené peníze) – ale mělo by se jich rozpustit tolik, kolik si lidé v daném období dali stranou z příjmů z posuzovaného období – kolik příjmů z posuzovaného období už dále ve výdajích nerozpustili.
Tato makroekonomická problematika byla nejvíce zkoumána až s nástupem ekonomických směrů keynesovského typu, založených na makroekonomickém úhlu zkoumání reality.
V dobách vlády klasické politické ekonomie, která sice měla rovněž makroekonomický charakter, podobně jako keynesovství, bylo ve skutečnosti jen málo ekonomů, které zajímal reprodukční koloběh. Touto problematikou se tehdy zabýval snad jen zakladatel fyziokratického ekonomického směru Francois Quesnay ve své „Ekonomické tabulce“ a pak až Karel Marx v II. díle svého Kapitálu ve svých reprodukčních schématech. Ale i v době nastupující hegemonie neoklasického hlavního proudu, který byl – opačně než klasická a keynesovská fáze vývoje ekonomického myšlení – zaměřen spíše mikroekonomicky, byli ekonomové, kteří se také zaměřovali zmíněným směrem – jako například už zmíněný francouzský ekonom z počátku XX. století, který jinak vycházel z teorie mezního užitku, Albert Aftalion …
Systémový problém kapitalismu
Kapitalistická ekonomika ale není jenom pouhou dominantně tržní a jen doplňkově autarkní (naopak než předtím) ekonomikou, kde dominují kapitálové statky, které se na rozdíl od půdy vyrábějí (sekundární výrobní faktory). Kapitalistická ekonomika je navíc ještě také ekonomikou, kde vládne mechanismus soukromého zhodnocování a rozdělování zvaný kapitál. Je to ekonomika, jejíž reprodukční koloběh je dominantně poháněn motivačním ziskem a zhodnocovacím procesem kapitálu, kde přitom i sám kapitál je s ohledem na svůj zdroj v nekonečném reprodukčním koloběhu kapitalizovaným, akumulovaným ziskem. Zisk je v kapitalismu motiv podnikání – stejně jako zdroj akumulace (hromadění).
Kapitalismus není jenom ekonomikou, kde dominují vyráběné (kapitálové) výrobní prostředky, kapitálové, investiční statky, stroje – ale je také touto ekonomikou, takže pak vzniká otázka:
Jaký dopad na soukromé zhodnocování jednotlivých nahromaděných nároků na zdroje by ale nakonec mohlo mít trvalé plnění „keynesovského“ úkolu rozpouštět z dříve nahromaděných zdrojů (vzniklých z dřívějších příjmů do výdajů nepřeměněných) v investičních výdajích tolik, kolik je v daném období spontánně zadržených, do dalších výdajů nepromítnutých příjmů, kde výsledkem výdajů jsou další investiční statky …?
-.-.-.-.-.-
Pokud bude TENTO nezbytný úkol poctivě plněn (a TENTO úkol se týká jakékoli zbožně-peněžní tržní ekonomiky, kde dominují vyráběné a opotřebovávající se výrobní prostředky), tak bude těch kapitálových, investičních statků, které by přinášelo poctivé dodržování potřebného toku investičních výdajů, časem neúměrně mnoho, protože pokrok umožňuje vyrábět na jednotku produkce stále efektivněji a úsporněji.
Pokud je někdo efektivnější než druhý, tak může těžit relativně větší zisk než ten druhý – jenže oba dva své zisky těží z čím dál méně naplňovaného rezervoáru cenové a ziskové suroviny, kam díky úspornosti slábnou přítoky výrobních výdajů, přičemž tyto výdaje jsou „surovina“, ze které je zisk ve smyslu Michala Kaleckého (sjednotitele dvou kritických linií ekonomického myšlení – postkeynesovství a neomarxismu) „utkán“.
Jistě – jeden výrobce může být efektivnější než druhý. Ale sama ekonomika je obecně příliš úsporná, než aby mohla v naší části světa soukromě vynášet, protože je čím dál méně schopna „zásobovat“ celospolečenský zásobník cenové a ziskové suroviny blokem dostatečně rozsáhlých výrobních výdajů – a to ještě navíc se ve Staré vyspělé části světa jako celku příjmy příliš koncentrují v čím dál méně rukou a o to hůře se rozpouštějí ve výdajích – a vůbec nejvíc stoupá nerovnost v USA, v tomto důležitém spotřebitelském monstru, jehož pád může rozvrátit ty ostatní.
Navíc při zachování kapitalistického systému nejsou valné šance ani věc nějak vědomě řešit, protože náš systém je sevřen mezi jakousi svéráznou Scyllou a Charybdou.
Pokud budou kapacity vytíženy dostatečně, „na plný výkon“ – aby výrobními výdaji vytvářená cenová a zisková surovina a příležitost v systému přece jen narostla – stoupne zas na druhou stranu nabídka vyrobeného statku a sníží se jeho vzácnost – což jistě ceně toho vyrobeného statku neprospěje. Jenomže naopak vytížit kapacity méně, aby statků v takto technologicky příliš vyspělé společnosti vznikalo méně a nabídka byla přiměřená, aby nesla zisk, by zas znamenalo, že Systému pak bude prostřednictvím výrobních poptávkových výdajů relativně méně plněn výrobními výdaji – látkou, ze které jsou vyšší ceny a zisky utkány …
Je tedy čím dál těžší, aby dílčí jednotka kapacit reálné produkce byla i v naší části světa schopna vynášet i bez rostoucího pomocného servisu veřejných prostředků nebo (respektive a) zadlužování všeho druhu dostatečný zisk – dostatečný zisk jako dostatečný dílčí soukromý převis společenské hodnoty soukromě vyráběného a prodávaného statku nad soukromými náklady jednotlivého výrobce. Do Systému je zřejmě na jednotku produkce relativně málo vrhána reprodukční příležitost, reprodukční dluh generovaný tím, co je ve výrobních nákladech (výdajích) spojeno s výrobní spotřebou. Vždyť přece právě po zániku (destrukci) statku při výrobní spotřebě, která byla větší v starých robustních industriálních dobách než dnes, kdy ve výrobních nákladech stoupá podíl toho, co při výrobě nezaniká (znalosti, copyright) a nevzniká tolik nových příležitostí bezprostředně – a tím je jich potom málo i nepřímo.
-.-.-.-.-.-
Ekonomiky Starých vyspělých, kapitálově saturovaných zemí jsou uvězněny v kleštích podobných dilemat – a vývojové procesy by tedy celkem mohly odpovídat tomu, co John Maynard Keynes předvídal – tedy poklesu mezní efektivnosti kapitálu. Pouze následky byly a zatím jsou – zřejmě s ohledem na soudobý svérázný superdluhový finanční a peněžní řád ve světě – jiné než Keynes čekal.
Nástup tzv. euthanasie rentiéra (doby, kdy dílčí vlastnictví kapitálu samo o sobě nemůže technicky vynášet zisk – viz 16. a poslední kapitola Keynesovy Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1963, v tomto vydání kolem stránek 220 a 350) je uměle brzděn …
Při snaze plnit shora uvedený úkol (vyvážit výdajové a příjmové toky), který se týká každé tržní ekonomiky s hlavní rolí výrobních prostředků, které se vyrábějí a opotřebovávají (a kapitalismu tím pádem také), si ale právě ten kapitalismus ničí systémové funkční schopnosti té své pohonné jednotky – dílčího soukromého kapitálového zhodnocování v reálné výrobě a zisku zde těženého (a s tím byl Keynes srozuměn a dokonce se na to dětinsky těšil (viz jeho text), protože pak bude jen kreativita odměňována – nikoli vlastnictví samo o sobě).
Dnes ale místo jeho vybájené neziskové společnosti vidíme kolem sebe hnilobu v posledním stádiu rozkladu – soukromé zhodnocování musí startovat a roztáčet se mimo domácí reálnou výrobu – v reálné výrobě v cizině, v ryze finančních transakcích a zuřivě se probourávat do systémů veřejného důchodového zabezpečení, kde je dosud nezužitkovaný prostor.
Rozvoj reálné ekonomiky Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa relativně – a zřejmě i absolutně – upadá …
Z výše uvedených dilemat není úniku. Keynes v již vzpomínané 16. kapitole o kapitálu svého hlavního díla uvádí, že hodnota investičních statků jakožto „kapitálu“ je odvozena od jejich vzácnosti, mezní efektivnost kapitálu klesne k nule, když se bude plnit úkol jakž takž udržovat efektivní poptávku … a kapitalismus podle něj dospěje do fáze společnosti „statické“ (doslovný Keynesův výraz právě z této kapitoly). A třebaže v této kapitole to Keynes pojímá spíš jako žádoucí záměr a cíl, o který by dokonce mělo být usilováno, jinde v knize (zejména v poslední kapitole) se to jeví jako nutný výsledek udržování potřebné efektivní poptávky (expanze dluhů všeho druhu a současný finanční systém tento vývoj ovšem brzdí).
S tím, že hodnota reálného kapitálu je závislá na jeho vzácnosti, nelze nic udělat a nijak to změnit, stejně jako nelze zabránit tomu, aby se nahromaděné nároky na zdroje rozpouštěly díky technologickému pokroku v investičních výdajích, které čím budou víc postačující k plnění shora uvedeného reprodukčního úkolu, tím nadměrnější množství investičních statků vznikne – pokud je usilováno o to, rozpouštět nahromaděné zdroje v investičních výdajích co možná to půjde stejným tempem, jako se nároky na zdroje z čím dál nerovnějších příjmů hromadí …
Vše má svůj začátek a konec.
Společnost, pro kterou je „úlevou“ vynakládat potřebné výdaje co nejvíc neproduktivně (anebo ničit vyrobené), protože výdaje, jejichž následkem vznikne něco užitečného, jsou z hlediska soukromého zhodnocování nežádoucí, prostě nemůže mít budoucnost poté, kdy už neexistují dílčí náhradní řešení (dluh, financializace, současný světový finanční a peněžní řád …).
Zásadní princip pohromy asi nejstručněji vyjádřil Michal Kalecki svým bonmotem:
„Tragédie investic je v tom, že jsou užitečné!“
A známý americký režisér-enfant terrible Michael Moore se dnes ptá (parafrázuji, ale tvrdím, že smysl je zcela zachován):
„Vždyť přece v tom podstatném žádný úpadek nenastal. Američané přece pořád ještě mají své znalosti a jsou zde navíc technologie, které tu ještě nikdy nebyly. Američan i nadále umí vzít za práci jako vždy předtím, výkonové pracovní návyky tu jsou, potenciál tu je a další může kdykoli vzniknout.
Proč má být kvůli nějakému mechanismu pro miliony lidí každý další rok krušnější život než předtím?“
Tato otázka se – při určitých modifikacích – netýká jen USA …
Jak už bylo vzpomenuto, k pomyslnému útesu navíc země Starého vyspělého světa spěchají ještě rychleji než by při moudřejším přístupu bylo nutné.
To proto, že nerovnost v těchto zemích spíše roste a ten, komu se čím dál víc vrství – na úkor většiny – stále větší zdroje, je o to hůře než při rovnoměrnějším rozdělení schopen s nimi dělat něco jiného než hrát ve světovém finančním kasinu … nebo odejít ze své země pryč do nových, dravých rozvojových, dynamických zemí …
A co jeho země samotná?
To ON samozřejmě neřeší …
-.-.-.-.-.-
Byla „hvězdná hodina kapitálu“, kdy všechno klapalo, krize byly kruté, ale krátké a kapitalistická ekonomika jak pověstný obr Antaios se po doteku – nikoli ovšem Matičky Země, ale vždy nějakého aktuálního „dna“ – opět vztyčila v celé své grandiózní historické síle.
Ekonomika Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa dnešní doby už nemůže nadále zakládat svůj ekonomický reprodukční koloběh na soukromém zhodnocování dílčích zadržených příjmů-nároků-peněz-úspor, naakumulovaných zdrojů. Jakýkoli dílčí, nahromaděný nárok na zdroje, může přinášet výnosy jen, když v systému cirkuluje dost výdajové suroviny, ze které jsou ceny a zisky upředeny či utkány. Už teď je produkce příliš efektivní, než aby se v budoucnosti mohla něčeho takového zhostit úspěšně – než aby mohla v naší části světa zhodnocovat soukromý kapitál a vynášet zisky mimo okruh finančních spekulací, o jejichž společenské užitečnosti lze důvodně pochybovat … a snahy se co nejvíce nabourat do důchodových systémů …
Výrobní síly jsou – na rozdíl od „hvězdné hodiny kapitalismu“ v dobách starého dobrého robustního industrialismu před 150 lety – už dnes příliš produktivní, než aby jednotlivé REÁLNÉ kapacity ve Starém vyspělém světě mohla nést zisk – i u těch největších monster je to větší problém dnes, než byl včera …
Jsou příliš produktivní a efektivní, než aby byly (pokud použijeme Kaleckého postkeynesovský přístup) tak bohatým zdrojem cenové a ziskové suroviny prostřednictvím výdajů výrobní spotřeby.
Na jednotku produkce byly dříve relativně větší výdaje výrobní spotřeby než dnes.
Ale ještě předtím naopak příliš nízké (nevyráběná půda dominovala místo strojů).
Jak na technologickou úroveň středověku, tak pro naši budoucnost se vláda kapitálového mechanismu nehodí …
Obrysy nového mechanismu
Soukromý zisk už asi neunese roli klíčového faktoru při obsluze reprodukčního koloběhu reálné ekonomiky Starého světa …
Soukromý zisk je soukromým, privátním a tedy dílčím převisem společenské hodnoty jednoho výrobku nad soukromými náklady a to, že by měl vždy dominovat v civilizaci, je jenom naše zažitá představa lidí obklopených tím soudobým systémem, kteří jsou do toho dnešního systému ponořeni a je pro ně obtížné se jakoby vynořit nad hladinu.
Ve skutečnosti dominace zisku není žádná samozřejmost.
Existence soukromého zisku je obecná – ale jeho hegemonie historicky dočasná …
Soukromý zisk jako soukromý převis společenské hodnoty nad soukromými náklady je v kapitálově saturované peněžní ekonomice jistě vhodný k dílčímu motivačnímu vylaďování ekonomiky.
Ale samotné základy reprodukčního koloběhu a toků peněz takto vyspělých ekonomik na soukromém zisku nemohou záviset. A teoretická racionalita světové dělby práce nemůže nic měnit na tom, že kapitalismus nemůže být celosvětovým řádem, pokud je výsledkem takového společného celosvětového obecně kapitálového kriteriálního mechanismu to, že se reálná výroba už dnes stěhuje z vyspělého světa v tak nenormálně obrovském rozsahu jako se to děje.
Protože k legitimitě a přirozenosti jakéhokoli fenoménu, včetně společenského řádu, patří „otázka míry (přiměřenosti)“ …
Ostatně i z hlediska normálního úsudku jistě není normální, pokud kapitál Starého vyspělého, kapitálově silně saturovaného světa při neustálém zhoršování sociální situace a při obecně dlouhodobém poklesu pracovních příležitostí musí v této části světa jen parazitovat na světovém finančním kasínu, kde ještě lze dostatečných zisků dosáhnout nebo se vlamovat se do systémů důchodového zabezpečení na „posledních kapitálem neobsazených územích“ (a co potom – až toto poslední sousto stráví?) a nepřirozeně těžit ze stejně nepřirozeného práva největšího spotřebitele světa tisknout světovou měnu a místo vlastní užitečné práce a reálné produkce jí směňovat za cizí užitečné zboží.
Opět – jak dlouho?
-.-.-.-.-.-
Co by ale mělo kapitál nahradit?
Popsání konkrétnějších obrysů a mechanismů postkapitalistického společenského uspořádání je spíš úkolem pro rozsáhlou práci specialistů.
Snad by se ale dalo už nyní aspoň říci, že do nové, odlišné kvality celé ekonomiky by se mělo překlopit dlouhodobě, přes všechny zákruty a návraty trvalé zvyšování role veřejných rozpočtů, zdrojů, jejich podílu na společenském produktu a růst stimulací z veřejných zdrojů, které jsou schopny i v kapitálově silně saturované ekonomice motivovat reálnou produkci, obnovu a rozvíjení znalostního potenciálu, zdraví a zaměstnanosti.
Tyto kvantitativní změny zřejmě skutečně jsou tím dějinným obsahem pojmu zespolečenšťování na úseku společenských a výrobních vztahů, který by měl doplňovat procesy zespolečenšťování a růstu společenské provázanosti výrobně technických procesů, dělby práce a růstu vnitrofiremního obratu na obratu celkovém a také růstu významu produkcí a činností, kde klasická směna selhává, kde copyrightová nadstavba nahrazuje fakt, že nedochází k reálnému přesunu od jednoho k druhému, ke zcizování. Tento proces, v průběhu vývoje kapitalismu při všech zákrutách a návratech přece jen stále sílící, by měl vyústit v novou kvalitu, kde bývalý pouze sílící prvek či aspekt by se stal i novou kvalitou a podstatou – kdy to, co dlouho pouze „sílilo“, by se stalo novým základem.
Stav, kdy je podpora z veřejných zdrojů obecně žádoucí či dokonce nezbytná, může sílit v míře, nakolik dochází ke kapitálové saturaci ve společnosti. A může nakonec vyústit do situace, kdy se veřejná podpora (při jisté nadkritické roli veřejných rozpočtů) stává zcela samozřejmým způsobem, jak by nakonec mohl obecně probíhat celkový proces ekonomické reprodukce ve své podstatě. Tedy nejen jako sekundární způsob, jak jsou výsledky jiného procesu teprve přerozdělovány.
Přitom právě Starý, vyspělý, kapitálově saturovaný svět tvoří pro takovou tendenci a změnu optimální prostředí. Vývoj ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě vynucuje objektivní růst dotací a veřejné podpory všeho druhu. Umělými penězi a dluhem vyživovaný růst a vývoj Starých vyspělých, kapitálově silně saturovaných zemí umožňuje říci, že v případě vytváření zisku v reálné výrobě a reálných službách reálné ekonomiky starých vyspělých, kapitálově saturovaných zemí není situace nejen optimální, ale dokonce se spíše zhoršuje (pokud stát tak či onak nepomáhá). Všemožné veřejné podpory, záplava veřejných zakázek spojených s granty a dotacemi, daňové úlevy kapitálu, podpora zaměstnanosti atd., to vše a mnoho dalšího, s čím jsme v dnešním Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě vcelku beztak konfrontováni a budeme ještě více, pokud rozšířená expanze dluhu bude méně a méně možná, naznačuje, že výrobní síly (zahrnující pracovní sílu) jsou prostě v dnešní fázi vývoje už z hlediska makroekonomických následků celkově příliš produktivní, než aby Systém byl dostatečně plněn klasickou cenovou a ziskovou „surovinou“.
-.-.-.-.-.-
K faktu, že daňový poplatník tahá spekulativní a finanční kapitál z bryndy, bylo – zejména po r. 2008 – řečeno už mnoho.
Nicméně toto spravedlivé rozhořčení, že se tak děje, zatím ještě nevyústilo ve vyvození také jistých logických závěrů, nakolik bychom vlastně spekulativní kapitál a financializaci vůbec museli i v budoucnosti z té bryndy tahat a taky tento přístup potřebovat v případě jiného uspořádání a jestli by se nám pravidelně vybírané daně nehodily k jiným, mnohem konstruktivnějším účelům …
… než tahat z bryndy právě ten druh kapitálu, který ve špatných časech pomoc žádá, ale který se jinak tak nerad dělí o své zisky s veřejnými rozpočty v dobách, když je mu dobře a kdy ekonomika roste …
Marx kdysi napsal o ekonomech, kteří psali svá díla „na úsvitu kapitalismu“ a byli proto ještě příliš „ponořeni“ ve feudální éře, tato slova:
„…Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec, kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prve zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby.
Nemohli si tedy ještě klást otázku, která naopak, z hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (tj. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil …“
(Karel Marx, Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, kapitola XLVII. Geneze kapitalistické pozemkové renty, úvodní výklad, str. 331-332)
Zkusme nyní tento text parafrázovat.
Představme si například, že by nějaký autor, po letech, až bude naopak on už dlouhodobě a dostatečně „ponořen“ v nové postkapitalistické společenskoekonomické formaci (jako Marx v roce 1863 v té kapitalistické), napsal o té naší, současné dnešní době obdobným způsobem třeba tato slova:
„…v dobách, kdy ekonomové měli ještě blíže ke kapitalistické době, považovali tito zisk za normální formu nadhodnoty vůbec (celkového přebytku) – kdežto daně se jim tehdy jevily jako část této nadhodnoty, kterou společenství odňalo kapitalistovi. Vycházeli tedy tenkrát ze stavu, kdy za prve bezprostřední výrobci ještě představovali převážnou část národa, a kdy za druhé byl vlastník kapitálu osobou, která si pomocí monopolu vlastnictví tehdy ještě nedostatečně saturovaného kapitálu jako první přivlastňovala nadbytečnou práci bezprostředních výrobců. Naši předchůdci si v těchto předcházejících dobách, kdy kapitál dominoval, ještě nekladli otázku, která naopak, z hlediska současného socialistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, proč je nutno jednotlivému výrobci umožnit čerpat diferenciální zisk, tedy poskytovat na úkor společnosti část celkové nadhodnoty, která přece jako celek vzniká jen díky společensky stimulovanému a umožněnému ekonomickému reprodukčnímu koloběhu, a je pouze díky společenské stimulaci a veřejné podpoře vytvářena jako převis nad náklady jednotlivých výrobců a bez koloběhu společenských, zpět se vracejících stimulací by nebylo ani žádného dílčího, nad soukromé náklady vyčnívajícího a je přesahujícího diferenčního zisku v kapitálově nadkriticky saturované ekonomice, takže by zde ani neexistoval žádný jednotlivý výrobce bonifikující diferenční zisk, který by si tento efektivnější výrobce mohl přivlastnit nad úroveň obecné stimulace jako svou motivační odměnu, protože poskytuje efektivnější produkci nebo službu a nakolik jí poskytuje …“
Teoretická příprava k odvaze
K popsání konkrétnějších obrysů systémového nástupce kapitalismu je ovšem zapotřebí specializované poznání, pracující ve formách, které nejsou vůči kapitalistickému stavu věcí apologetické a kolaborantské a které se jsou schopny řídit se zásadou „padni komu padni“, které tedy neobsahují překážky pro skutečné vědecké poznání té zvláštní ekonomické reality …
A jak to ve skutečnosti vypadá s teoretickou reflexí naší situace?
Na současnou situaci lze reagovat dvojím způsobem – buď snahou o jakýsi „návrat do bříška“, do uplynulých poměrů, kdy kapitál byl schopen fungovat expanzivně jako v dobách své „hvězdné hodiny“ v druhé polovině 19. století.
To je cesta ultrapravicové, významné menšinové rakouské školy, která se odlišuje od hlavního proudu a která žádá – například – likvidaci jakékoli úvěrové expanze, která není kryta spořením…
Co by to udělalo s tou dosavadní produkcí a dosaženým stupněm ekonomiky, ví jen Bůh …
Druhá cesta vychází z toho, že další historický vývoj nemůže být kompatibilní s obnovením životní síly kapitálového mechanismu, aby mohlo dlouhodobě docházet k reprodukci jeho hegemonní, dominantní role a na takovéto obnově není ani možno založit systémové řešení problému.
Z dosavadní kapitálové saturace a z vyhasínání dominantní role kapitálového mechanismu je nutno vycházet jako z výchozího data a skutečnosti a hledaná řešení by tomuto postoji měla odpovídat. Byl by zadáním, ale i pozadím, na němž se dále rozvažuje o potřebném řešení, i kdyby následkem řešení byl nevratný a destrukční následek pro roli kapitálu ve společnosti.
Nešlo by ale jen o střetnutí s nejvýznamnější menšinovou ekonomickou školou – s „rakušany“.
Těžce a zřejmě nenapravitelně a nevratně (na rozdíl od opravy neoklasické ekonomie na úseku dokonalé a nedokonalé konkurence provedených Robinsonovou a Chamberlinem), by byly zasaženy a narušeny i mnohé základní principy ekonomie hlavního proudu …
Podle profesora Milana Sojky, jednoho z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších českých nemarxistických ekonomů, kteří se k hlavnímu proudu ekonomie stavěli kriticky, by současná ekonomie hlavního proudu, založená vesměs na neoklasickém přístupu a metodě mezních veličin (která je však podstatně obecnější než neoklasický směr) mohla dokonce přestat plnit roli hlavního proudu.
Vážně nemocný profesor Milan Sojka se ještě dožil nástupu světové krize z konce r. 2008.
Těsně před svou smrtí v první polovině roku 2009 shrnul ve stati „Stane se institucionální ekonomie paradigmatem XXI. století“ uveřejněné v časopise Vysoké školy ekonomické v Praze POLITICKÁ EKONOMIE svou vizi a své přesvědčení naznačené už předtím ve své knize o Keynesovi z konce 90. let XX. století – že totiž zejména na neoklasickém přístupu založená ekonomie hlavního proudu bude v roli hlavního proudu a paradigmatu zřejmě v 21. století vystřídána jiným názorovým komplexem, který bude lépe odrážet poměry změněné na počátku tohoto tisíciletí, komplexem, kde budou hrát prim ekonomické směry s paradigmaty institucionální a postkeynesovské (ke kapitalismu kritické) ekonomické školy (text stati nyní volně dostupný ve formátu pdf na webu časopisu Politická ekonomie, číslo 3/2009, str. 297 – 304).
POZNÁMKA:
Pokud jde o úsek politické ekonomie, lze říci, že zde v průběhu XX. století došlo k jisté syntéze obou kriticko-reformních linií, která zde existovala.
Základy té marxistické linie jsou spojovány s Karlem Marxem, Bedřichem Engelsem, Davidem Ricardem a částečně fyziokraty.
Ta keynesovská linie, která má také svůj společenskokritický, radikálnější, tedy postkeynesovský směr, vědomě navazuje spíš na merkantilisty, Tomáše Malthuse, Sismondiho, Hobsona a na společný marxisticko-keynesovský inspirační zdroj, Michala Kaleckého. Pro potřebná spojení připravila na marxistické straně podmínky Rosa Luxemburgová a dále ne obou pomyslných březích provedli svou práci Michal Kalecki (jak už řečeno marxista i postkeynesovec současně), Paul Marlor Sweezy, ale i spřízněné osobnosti Piero Sraffa a Joan Robinsonová.
Takže dnešní postkeynesovský a institucionální směr a tomu prvnímu blízká škola peněžního koloběhu mají v politické ekonomii na neomarxistické straně partnery, kteří zjevně obě linie příslušně vstřebali do způsobu svého ekonomického myšlení – jak se můžeme dobře přesvědčit podle názorů autorů knihy „Velká finanční krize. Příčiny a následky“ od Freda Magdoffa a Johna Bellamy Fostera, tedy autorů sweezyovské školy v časopise Monthly Review (vydal GRIMMUS, Všeň 2009).
V Chrudimi dne 7. 8. 2011
Foto: zdroj
