Proč jsem hodil botou

Ve jménu Boha, nejmilostivějšího a nejslitovnějšího.


Zde stojím, volný. Ale má země je stále válečným zajatcem.

Zaprvé chci poděkovat všem, kdo při mě stáli, mým krajanům, všem muslimům, občanům svobodného světa. Mnoho se toho namluvilo o mém činu a o člověku, proti němuž byl namířen, a o hrdinovi a jeho hrdinském skutku, a symbolu a symbolickém skutku.

Já však odpovídám prostě: K mému činu mne dohnala křivda, která postihla můj lid, a vojenská bota okupace, jež dopadla na mou zemi.

Bota, která drtí lebky mých soukmenovců – šejků, žen, dětí, mužů. Za několik posledních let více než milion mučedníků padlo rukou okupantů a má vlast dnes chová na 5 milionů sirotků, milion vdov a stovky tisíc zmrzačených. A mnoho milionů bez domova, rozprášených po celé zemi i mimo ni.

Bývali jsme národem, kde se Arab podělil o svůj chléb vezdejší s Turkem a Kurdem a Asyřanem a Jezídem a Sabejcem. A šiíté se modlili v jedné řadě se sunnity. A muslim slavil křesťanský svátek narození Krista, pokoj jeho jménu. A to vše navzdory tomu, že jsme všichni společně trpěli hladem v době embarga, déle než deset let.

Svou trpělivostí a svým soucitem jsme čelili útlaku. A pak jsme byli napadeni přeludem osvobození, jemuž někteří uvěřili. Okupace rozdělila bratra od bratra, souseda od souseda, synovce od strýce. Naše domy natrvalo proměnila v pohřební stany. A naše hřbitovy se dnes přelévají do parků a k silnicím. Je to mor. Je to okupace, která nás zabíjí, která znesvěcuje naše mešity a posvátnost našich domovů a která den co den uvrhává tisíce lidí do provizorních žalářů.

Já nejsem hrdina a klidně to přiznám. Mám však svůj názor a mám svou čest. Ponižuje mne, když vidím, jak je ponižována má vlast. A jak hoří můj Bagdád. A jsou zabíjeni mí lidé. Do paměti se mi vryly tisíce tragických výjevů a nyní mne tíží na srdci a svádějí mne k cestě spravedlivého, k cestě konfrontace, k cestě odmítnutí křivdy a bezpráví, klamu a dvojakosti. V noci nemohu spát.

Prolil jsem řeku slz nad desítkami, ne, stovkami masakrů, které by vlas novorozence zbarvily do běla a které ve mně zanechaly hluboké jizvy. Skandál v Abú Ghrajbu. Masakr ve Falúdži, Nadžafu, Hadítě, Sadr City, Basře, Díjalu, Mosúlu, Tál Afaru a na každém centimetru mé zchromené vlasti. Několik posledních let jsem projížděl svou spálenou zemi a na vlastní oči viděl bolest obětí války a na vlastní uši slyšel nářek pozůstalých a sirotků. Soužil mne pocit hanby, jako jedovatá nadávka, neboť jsem byl bezmocný.

A jakmile jsem splnil svou profesní povinnost a dokončil všechny reportáže o každodenních tragédiích běžných Iráčanů, smyl jsem z kůže prach zničených domů a z šatů krev zabitých a raněných, zatnul ruku v pěst a složil přísahu všem obětem, přísahu pomsty.

A když se naskytla příležitost, využil jsem jí.

Využil jsem jí z věrnosti ke každé kapce nevinné krve, která byla prolita okupanty nebo kvůli nim, ke každému zaúpění matky, která ztratila syna, k slzám každého sirotka, k žalu každé znásilněné ženy.

Těm, kdo mne hanobí, říkám – víte, kolik zničených domovů ta hozená bota navštívila? Kolikrát se brodila v krvi nevinných lidí? A kolikrát přestoupila práh domu, v němž byla znesvěcena čest svobodné irácké ženy? Nemyslíte, že ta bota byla náležitou odpovědí na všechny ty ohavnosti?

Když jsem vrhl tu botu na toho zločince Bushe, chtěl jsem tím vyjádřit, že odmítám jeho lži, jeho okupaci mé země, že odmítám jeho ničení a zabíjení. Že protestuji proti tomu, jak nestydatě plundruje bohatství mé vlasti a ničí její infrastrukturu. A z jejich synů dělá diasporu.

Chtěl jsem chránit čest mé profese a potlačené vlastenectví v den, kdy byla tato země znásilněna a zneuctěna. Někteří novináři namítají – Proč Bushe nezahanbil nějakou nepříjemnou otázkou? A já jim nyní odpovídám. Jak jsem mohl Bushovi položit otázku, když nám to před začátkem tiskové konference zakázali? Povoleno bylo jen sledovat, točit a zapisovat.

Chci využít této příležitosti a říci, že pokud jsem uškodil žurnalismu a zhanobil naši vládní garnituru, pak to nebylo ve zlém úmyslu a já se vám za to omlouvám. Mým cílem bylo jen dát průchod živoucímu svědomí občana, který je den co den svědkem ponižování jeho země.

Dějiny však znají mnoho případů, kdy novinářskou profesi zneuctili i samotní Američané. Vzpomeňme na pokus o atentát na Fidela Castra, kdy agenti CIA přestrojení za reportéry kubánské televize nastražili výbušninu do kamery, nebo když během irácké války média vědomě klamala celou americkou veřejnost. A takových případů bylo mnohem víc, já je však nebudu zmiňovat.

Chci vás však upozornit, že tyto pochybné agentury – americká tajná služba a všichni, kdož jsou s ní spřízněni – vynaloží všechny prostředky na to, aby mne vypátrali, neboť jsem rebel, který protestuje proti jejich okupaci. Budou mne chtít zabít nebo zneškodnit a já chci varovat všechny své blízké před nástrahami, které tyto agentury použijí, aby mne zničily, tělesně, duševně nebo profesně.

A také chci říci, že v době, kdy irácký premiér vystoupil v satelitní televizi a prohlásil, že nešel spát, dokud se nepřesvědčil, že jsem v pořádku a mám lůžko a přikrývku, právě v té době mne jeho lidé mučili otřesnými způsoby – elektrickými šoky, údery kabelů, údery železnou tyčí, a to vše na dvoře za domem, kde probíhala tisková konference. Slyšel jsem hlasy zúčastněných. A možná že i oni slyšeli mé výkřiky a sténání.

Ráno mne nechali zimnímu chladu. Polili mne vodou a svázali. Omlouvám se za pana Malikiho, že lidem tajil pravdu. Promluvím později a předložím jména všech, kdo se podíleli na mém mučení, včetně některých vysokých představitelů vlády a ozbrojených sil.

Nečiním tak, aby zapsal své jméno do historie či pro peněžní zisk. Chtěl jsem jen bránit svou zemi, což je legitimní cíl stvrzený mezinárodními zákony a Božím právem, chtěl jsem bránit svou vlast, starobylou civilizaci, kterou okupanti znesvětili, neboť jsem si jist, že historie – zejména v Americe – bude tvrdit, že americká okupace si úspěšně podmanila irácký lid a přiměla jej k úplné podřízenosti.

Bude se vychloubat klamem a prostředky, které okupanti použili, aby dosáhli svého cíle. Není to nic nového, nic nepodobného tomu, co kolonialisté provedli domorodým Američanům. Zde stojím a říkám okupantům a všem, kdo by je chtěli následovat a stát při nich – už nikdy více.

Protože my jsme lidé, jež raději zemřou, než aby museli snášet ponížení.

A nakonec říkám, že jsem nezávislý. Nejsem členem žádné politické strany. Během mého mučení se o tom mluvilo mnohokrát, jednou že jsem extrémní pravičák, pak zase že levičák. Já jsem však nezávislý a v budoucnu chci jen pomáhat mým lidem a všem potřebným. Nemám v úmyslu rozpoutávat nějaké politické boje, jak někteří tvrdili.

Chci pečovat o vdovy a sirotky a ty, jimž okupace vzala budoucnost. Modlím se za duše mučedníků, kteří padli za Irák, a za hanbu těch, kdo Irák okupují a kdo jim v tom opovrženíhodném konání pomáhají. A modlím se za pokoj zemřelých a uvězněných. A pokoj i s vámi, kdo jste trpěliví a vzhlížíte k Bohu, jenž vás osvobodí.

A mé milované zemi vzkazuji – noc křivd a bezpráví může být dlouhá, ale jednou vyjde slunce a bude to slunce svobody.

A naposled se obracím k vládě – mí bývalí spoluvězňové ve mně vložili důvěru. Řekli: „Muntazere, pověz jim, všemocným, o našem utrpení“ – a já vím, že všemocný je pouze Bůh, k němuž se modlím – „a připomeň jim, že tady jsou desítky, stovky obětí, hnijících v kobkách kvůli křivému obvinění informátora.“

Jsou tam už léta, bez obžaloby, bez soudu.

Byli zatčeni na ulici a uvrženi do žaláře. A já dnes před vámi a v přítomnosti Boha doufám, že mne mí druhové vidí nebo alespoň slyší. Splnil jsem svůj slib, že vyzvu vládu a úředníky a politiky, aby se podívali, co se děje ve vězeních. Aby napravili křivdu zdráhavé justice.

Děkuji vám. A pokoj s vámi.

xxx

Muntazer al-Zaidí je irácký novinář, který se 14. prosince 2008 proslavil po celém světě, když na tiskové konferenci V Bagdádu vrhl botu po prezidentu Georgi W. Bushovi. Byl odsouzen a ve vězení strávil 9 měsíců. 15. září byl propuštěn za dobré chování.

Převzato z blogu Aleše Drobka na www.aktualne.centrum.cz

Z anglické verze v Guardianu přeložil Aleš Drobek


Foto: zdroj

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments