Proč nejsem antikomunistou

Reklama


Dvacet let po pádu totality obchází Evropu „strašidlo komunismu“. Železná opona je dávno stržena, tankové divize sešrotovány, na věčnost nebo do ústraní odešla celá jedna generace komunistických vládců. Varšavská smlouva i RVHP byly rozpuštěny a většina postkomunistických zemí je členem NATO a EU. Ekonomika i státní správa jsou přímo či nepřímo ovládány mocnými nadnárodními korporacemi, u nichž navíc nelze zjistit skutečné vlastníky.

V této situaci povstali noví antikomunističtí bojovníci. Sami většinou pocházejí z prominentních komunistických rodin, mají za sebou komunistickou, svazáckou či režimně-propagandistickou kariéru. Spoléhají se na naši špatnou paměť. Velmi dobře ovládají manipulativní techniky a pravidla propagandy. Nemají žádné morální zábrany.

Jaká je jejich motivace k tomu, aby rezignovali na skutečné problémy a výzvy doby a bojovali ve válce, která již byla dávno ukončena kolapsem zemí „reálného socialismu“? Je to nutnost zastřít vlastní chyby a nedostatky, odvrátit pozornost od své vlastní minulosti a odvést pozornost od loupeživé formy kapitalismu, na jejímž zavádění v postkomunistických zemích profitují. Noví „antikomunisté“ v ČR ovládají vládu, Senát, kraje, radnice většiny velkých měst. Na jejich straně jsou veřejno-právní i většina komerčních médií.

Antikomunistickou rétoriku používá prezident a jeho poradci, poslanci stran vládní koalice i vedení sociální demokracie. Zařídili a prosadili si svůj vlastní „Ústav paměti národa“, který dodává informace pro selektivní dehonestaci a vydírání bývalých komunistů, příslušníků STB, skutečných i domnělých konfidentů minulého režimu. „Antikomunistický“ premiér oceňuje odznáčkem jako hrdiny bratry Mašínovy a Milana Paumera, kteří se o svých obětech vyjadřují způsobem, z nějž jde mráz po zádech.

Korunu všemu nasazují naše „svobodná média“, která se změnila v hlásné trouby této nové „ideologie“. Čím dále častěji můžeme vidět, slyšet, nebo číst propagandistické perly, za něž by se nemuselo stydět ani Rudé právo padesátých či sedmdesátých let minulého století. Forma je totiž stejná, pouze obsah má obrácené znaménko. Stoupá také tlak na uzákonění kroků, které kriminalizují odlišné názory a diskriminují jejich nositele.

Kritik současného stavu bývá zpravidla označen za bolševika, potenciálního teroristu či jeho ochránce, rusofila (pozor, Václave Klausi!), anarchistu nebo naopak nacistu, antisemitu, ekoteroristu apod. Do budoucna se takový člověk může těšit na trestní postih, štvavou kampaň v médiích či diskriminaci v zaměstnání. To všechno je totiž jednodušší, než bojovat proti komunismu a jiným totalitním tendencím důslednou, čestnou a pravdivou politikou demokratických stran, dodržováním zákonů, respektováním oprávněných zájmů „dolních deseti milionů“ českých občanů. Je to jednodušší, než se zbavovat korupce a bránit tunelování ekonomiky.

Můžeme to však chtít od bývalých estébáků, komunistů, prominentních svazáků, režimních pisálků a cenzorů, kteří jsou dnes nalezlí ve všech politických stranách bez rozdílu? Můžeme to očekávat od bývalých veksláků a pasáků, kteří z předlistopadové „černé ekonomiky“ skočili rovnýma nohama do privatizačního šílenství devadesátých let, vyzbrojeni nelegálně získanými finančními prostředky a konexemi? Můžeme to čekat od bývalých komunistických ředitelů, ekonomů a kádrových rezerv ve státních podnicích, kteří měli kontakty na ministerstvech a exkluzivní přístup k potřebným informacím?

Má odpověď na předchozí otázky zní ne. A proto nejsem antikomunistou. Úplně mi totiž stačí být nekomunistou.

Přejít do diskuze k článku