Srpen 20, 2009
Dostali jsme dopis. Od Mirka Topolánka, předsedy ODS. Vyzývá v něm nás, tedy Občanský institut, stejně jako řadu dalších pravicových subjektů této země, ke spolupráci.
Na jednu stranu je to dobrý nápad. Už dlouho je jasné, že ODS na většinu v parlamentu dosáhne jen těžko a naší zemi hrozí, jak trefně poznamenává prof. Miroslav Novák, „vláda ČSSD s podporou KSČM na věčné časy". Jakási široká předvolební fronta pravicových sil (tedy nejen stran, ale i dalších organizací) by mohla jednak zahrát na strunu mobilizace („polistopadový vývoj je ohrožen", když to trochu přeženeme), jednak by z ODS seškrábla nános politického stranictví, které – jak známo – nemá v Čechách dobrý zvuk. Různí voliči, zvláště mladší, naštvaní třeba kvůli CzechTeku, nemají rádi Paroubka, ale ODS jim nesedí rovněž. Koalice „Svoboda" nebo kdovíjak by se mohla jmenovat, to už je něco jiného. Říkali jsme to, kudy jsme chodili, ale nikdo na pravici nám nebyl ochoten naslouchat.
Teď přišel dopis, který možná něco podobného naznačuje – a my si s ním nevíme rady. Máme se „dát" k ODS, být nestranickým „křovím"? I když máme strach z vítězství levice, je tu cosi, co nám brání se hrdě a plným srdcem postavit pod prapor Topolánkovy strany. Ne, nejsme idealisté. Pohybujeme se okolo politiky dost dlouho na to, abychom věděli, že žádná strana nebude ideální. Ani ta nám nejbližší, ODA zhruba do poloviny 90. let, to nebyla. Máme ale několik pochybností.
Zaprvé, do jaké míry je nabídka k diskusi myšlena upřímně. Celkem přesně tušíme, jak trapně by asi působila snaha jednoho think-tanku říkat matadorům celostátní politiky, co mají dělat. Na druhou stranu, pokud nebudeme mít tuto možnost, budeme dobří právě jen k tomu dělat křoví. Naše zkušenost je bohužel jednoznačná: až na několik výjimek nechtějí politici slyšet jiné názory. Báječně se na to hodí slova Raymonda Arona vyřčená v 50. letech 20. století po schůzce s francouzským prezidentem: „Pan prezident hodinu nepřetržitě mluvil a pak mě propustil s pocitem dobře proběhnuvšího rozhovoru."
Další pochybnost se týká ODS jako celku. Z velkoryse slibovaných reforem se toho moc nepovedlo (i když uznáváme že to ODS v koalici neměla zrovna jednoduché). Drobný a střední podnikatel a střední třída jako celek jsou opět biti, to je asi konstanta všech stran (střední třída je nejméně bojovná, zorganizovaná a vlivná, navíc ODS asi počítá, že ji bude volit stejně, byť jen jako menší zlo). Boj proti korupci? Haha! Čekali jsme, že budou zavřeni alespoň korupčníci namočení v kauzách ČSSD, když ne ti vlastní. V tomto směru ale asi panuje dohoda o neútočení. Anebo každý na každého něco ví…
O tom, kam to ODS dopracovala, napsal krásně blogger Ilja Kraval v textu „Opravdu smutný záznam z porady ODS". Alespoň část stojí za ocitování, lépe bychom to nenapsali:
Topolánek: „Takže vážení, po kongresu je třeba více vysvětlovat, jaké dobré změny jsme udělali od voleb! Napadá někoho něco?"
Langer: „Já provedl změnu už před kongresem. Máme pěkná nová policejní auta!"
Topolánek: „Prosím tě, Ivane, o těch autech a humbuku kolem nich raději mlč!"
Bendl: „A co DPH, to byl trhák do voleb!"
Topolánek: „Jo, ale ve volebním programu bylo, že budeme DPH snižovat a my jsme DPH zvýšili. O DPH taky raději mlčte!"
Vodrážka: „A co Lisabonská smlouva?"
Topolánek: „Hm… A co o ní budeme říkat? Že je dobrá, špatná, výhodná, nevýhodná, podepsat, nepodepsat, nebo jak? O ní taky raději mlčte!"
Langer: „Rozpustili jsme tým elitních detektivů!"
Topolánek: „Prosím tě, Ivane, o těch detektivech raději mlč!"
(dlouhé ticho)
Topolánek: „Tož kurňa, ogaři, nečumte jak staří capi a něco řekněte!"
Nečas: „A co ta naša rovná daň?"
Topolánek: „Tož ty si sa zbláznil, ne, Peťo? O tý taky raději mlčte!"
Bendl: „A co daň z dividend? Tu jsme taky slíbili zrušit."
Topolánek: „Petře, o dani z dividend taky raději mlčte!"
Vodrážka: „A co slibovaný boj s korupcí?"
Topolánek: „Jo, a za námi je už jenom Mexiko a Nigérie. O korupci taky raději mlčte!"
Gandalovič: „A co ten rok daňových prázdnin pro každého podnikatele? Na to se už skoro zapomnělo!"
Topolánek: „Tak to buď jenom rád! O tom taky raději mlčte!"
Topolánek: „Tak musíme komunikovat, ne chlapi?! Navrhněte něco!"
Vodrážka: „A co daňové přiznání na arch A4?"
Topolánek: „Hele, že tys letos nepodával daňové přiznání? Tak o tom raději mlč!"
Opět dlouhé ticho, pak záznam končí…
Máme i své konzervativní důvody: návrh na zrušení církevních sňatků, zákon o specifických zdravotnických službách, vládní posvěcení výuce zaměřené na odstraňování genderových stereotypů, nevyjednání opt-outu z Evropské sociální charty jako Poláci a Britové atd. Nechceme papouškovat slova pana prezidenta o ideové vyprázdněnosti ODS (ani za jeho kralování to nebyla zrovna přehlídka pravicových myslitelů), ale některé věci nás vyloženě děsí. Pavel Němec na Úřadu vlády, Filip Bušina, který dělal pro Bendla i pro Ratha, všudypřítomný, byť možná trochu „předémonizovaný" Marek Dalík, astronomicky bohatnoucí Aleš Řebíček… Celá tahle parta poradců, která by mohla radit komukoli a dělat kšefty s kýmkoli, od Reagana po Pol Pota, v nás nebudí důvěru v politiku založenou na konkrétních hodnotách (čímž nemyslíme aktuální hodnotu té či oné zakázky).
Takže co mají dělat takoví pravičáci jako my? Volit ODS? V Praze? Když i vrabci na střeše si cvrlikají, kolik procent se na magistrátu dává za každou veřejnou zakázku? Když víme, že ti nejslušnější poslanci byli na kandidátce odsunuti kamsi dozadu? Když víme, že magistrát dělá z Prahy „město přátelské ke gayům"? (Proč ne k rodinám s dětmi?) Nebo když magistrát podporuje feministické organizace? Ne, děkujeme. Maximem bylo přemluvit pár lidí z Prahy 5 volit za senátora Miroslava Škalouda. Šlo to těžko. Ne kvůli Miroslavu Škaloudovi, ten je jedním z mála politiků na svém místě. Jen zrovna na „jančíkovské" Praze 5 se kdokoli s mozkem v hlavě obtížně přesvědčuje, aby volil ODS. (Fakt, že v eurovolbách lidé volili Jančíkovu metresu, donedávna zcela neznámou Andreu Češkovou, nás pak skoro svádí ke kacířským pochybnostem o demokracii.)
Samozřejmě, tandem Paroubek-Rath nás děsí neskonale více. Ovšem podobně unavující a demotivující je i věčná volba menšího zla. Jak dlouho ještě lidé vydrží volit jen se zatnutými zuby a zacpaným nosem? Jak dlouho budeme volit „naše" z obav, že „ti druzí" přece jen napáchají škod o něco více? Jak dlouho si budeme logicky odůvodňovat, že je lepší, když si někdo nakrade pár set milionů, než když nás k tomu ještě zadluží o pár miliard? Nejít k volbám a strávit ten den něčím příjemnějším je stále lákavější. Anebo je nějaká lepší volba?
Mnoho lidí v našem okolí (tedy vesměs relativně slušně žijících, vzdělaných Pražáků) vidí alternativu v TOP 09. My nikoliv. Několik lidí z této strany bohužel známe a pan Kalousek nás tudíž řečmi o konzervativní straně nepřesvědčí. To, že chce někdo mít vyrovnaný rozpočet, ještě neznamená, že je konzervativec. Velkým lákadlem je jen sympatický kníže – právě pro onu všeobecnou nechuť ke zkorumpovaným politickým elitám. Snad i Jiří Paroubek by se podepsal pod to, že Schwarzenberg nekrade, minimálně proto, že to nemá zapotřebí. Jistá noblesa, kterou s sebou starý aristokrat (přes často jadrný jazyk) nese, ho pak vynáší daleko a vysoko na český politický průměr. Otázka je, zda to bude stačit; zda voliči vezmou zavděk knížetem a budu ignorovat, že zbytek TOPu nemá příliš co nabídnout.
A co lidovci pod vedením znovuzrozeného, hyperaktivního Cyrila Svobody? Nevíme, nevíme… Ty rosolovité bytosti, neschopné pohybu, akce či intelektuálního výkonu většího než rozhodnutí, který typ chlebíčků se bude podávat na stranickém dýchánku? A volit Cyrila Svobodu? Pomiňme, že mu nestačil milion korun a soudí se s charitou o činžáky. Ale že je jednou pro antidiskriminační směrnici a podruhé proti? Že lavíruje v případě prodeje letiště i omezení heren? Ne ne, tento gentleman sice zrovna nyní působí rozhodným a čitelným dojmem, ale naše paměť je o něco delší než pár týdnů či měsíců. Sahá minimálně do let 2001-2002, kdy krachovala Čtyřkoalice a uzavírala se předvolební tichá dohoda s Vladimírem Špidlou. Bojíme se, aby to v nadcházejících volbách nedopadlo podobně: Cyril Svoboda se za post ministra zahraničí (nebo nějaký jiný, přece jen nám tu ještě několik resortů, kde nebyl ministrem nebo náměstkem, zbývá) spojí s Paroubkem.
Ale jsou tu i další, neparlamentní subjekty. Věci veřejné, na náš vkus příliš liberální, ale minimálně v místních volbách si hlas zaslouží. Už jen za dlouhodobou a urputnou snahu zavést do pražské politiky trochu více transparentnosti a poukazovat na největší nešvary a korupční kauzy. Jdou na to poctivě, zezdola, i když i u nich se objevilo podezření, že za nimi stojí konkrétní podnikatelé. (Bože, chtělo by se zvolat k nebesům, to tu už opravdu není nikdo, za kým nestojí nějaké zpropadené obchodní zájmy, podivní podnikatelé a kroužící poradci?)
Pak tu jsou Svobodní. Strana, u které věříme, že to její předáci opravdu myslí vážně. Chtít a moci jsou ale dvě rozdílné věci. Chabý volební výsledek v eurovolbách, stejně jako příliš úzké euroskeptické zaměření a ne zcela zvládnuté manažerské řízení strany nás odrazují.
Panu Topolánkovi jsme nakonec po velkém váhání odepsali. Ano, budeme spolupracovat, zkusíme to, sejděme se. A uvidíme. Jak to říkali skřítci v pohádce Tři veteráni, když je Pankrác, Bimbác a Servác zklamali a museli jim zpět odevzdat své kouzelné dary? „My skřítci to s vámi lidmi budeme zkoušet pořád." I my, pravicoví intelektuálové, to s vámi, pravicovými politiky, budeme zkoušet pořád. Jenže odpověď nám dosud nepřišla. Škoda. I když nejsme takoví PR odborníci jako Marek Dalík, trocha zdravého rozumu nám ještě zůstala. Kdyby se s námi pan Topolánek občas sešel, prozradíme mu velké tajemství. Třeba že ČEZ v této zemi drtivá většina lidí nemá zrovna v oblibě a luxusní dovolená s hochy z této společnosti není před volbami nejlepší nápad…
Převzato z Revue Politika
