Roman Smetana, malíř tykadel, angažovaný umělec, výtvarník vyjadřující veřejně svým činem nesouhlas s uboze žalostnou, trapnou, skandální, zahanbující a nestoudně nemravnou politikou naší vládnoucí chunty, zasluhuje obdiv a uznání veřejnosti. S jeho činem naprosto souhlasím a určitě nebudu sám.
Marně očekávám nějaké vyjádření podpory pro Romana z uměleckých kruhů, určitě se něčeho takového nedočkáme. Dnešní umělecké kruhy považují totiž angažované umění za nepřípustné, berou ho jako reziduum středověkých umělců angažujících se v propagaci víry a šlechty a také jako komunistický anachronismus, kde se umělci zase angažovali ve prospěch dělného lidu. Umění tedy musí dle nich být neangažované, nicneříkající a hlavně zábavné. Romana Smetany se tedy žádný umělec nezastal, alespoň jsem to nikde neviděl, ani se o tom nedoslechl. Než se angažovat, tož to raději budou provádět groteskně šaškovské hápeningy pro televizi, vystavovat ve výstavních síních sloní exkrementy, hromadu dlažebních kostek či skupinový sex v prostorách galerie. Proč by ostatně takové vylomeniny nedělali, když na to dostanou z ministerstva kultury granty z peněz daňových poplatníků.
Elita je spokojena a říká: To jo, umělci, takové a podobné věci můžete, na to dáme finance, ve sdělovacích prostředcích řádně zpropagujeme, takové umění podpoříme i politicky (jako například Pussy Riot). Umělci ostatně vždycky za pár šušňů oslavovali a oslavují nadále establišment. Prostý lid ale jenom oblbují, činili tak dříve, činí tak i dnes. Proto úslužně vycházejí vstříc přání elit, které zní asi takto: Proboha, jenom nic angažovaného, ne abyste ukazovali, co děláme za svinstva, to ne, ale tyhle věci můžete, v tom máte naši plnou podporu. Nestarejte se o to, jak my krademe, ale vyrábějte televizní umělecké telenovely.
Takže to místo nich to musíme udělat my, neprivilegovaní a neumělci.
Roman Smetana si musí ve vězení odpykat ještě 67 dní, za mřížemi strávil pouze třetinu ze sta dní a tak si musí jít trest „dosedět“, tak rozhodl Nejvyšší soud, který zamítl stížnost podanou bývalým ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem (ODS). Podal jsem také onu žádost ohledně Romana Smetany ministru Pospíšilovi a myslel jsem si, že dle zdravého rozumu to soudy ukončí. Bohužel, Nejvyššímu soudu zdravý rozum nějak pochyběl. Podle soudců „autobusák Smetana překročil hranici politického projevu a dopustil se útoku na majetek,“ řekl mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig.
Takže navrhuji toto: Co kdybychom to šli za Romana odsedět my dobrovolníci. Myslím za Romana Smetanu, ne za Martina Romana, za toho by nikdo sedět nešel, jenom ať si to doživotí, co v budoucnu dostane, odsedí sám! Mám takovéto zdůvodnění: Když v dobách feudalismu udělovala církev za nějaký prohřešek trest, třeba za krádež či loupež býval většinou udělován týden, měsíc či půlrok postu, za vraždu byla často udělována povinnost v rouchu kajícníka navštívit nějaké to poutní místo. (Už tehdy byli ti církevní hodnostáři na peníze, uměli si spočítat, co ta přesvatá pouť vynese, byla to vlastně taková podpora turistického ruchu.) Mělo to ovšem takový menší háček – zástupně za provinilce mohl vykonat onen trest někdo jiný, přece i tehdy platilo, že když mám peníze, mohu si zaplatit cokoliv, tedy i to, aby se za mne někdo postil (hladověl), aby za mne někdo vykonal pouť do Compostely apod.
Takže my bychom po vzoru církevních praktik mohli nejen dosedět těch 67 dnů, co Romanovi ještě schází odkroutit, my budeme ochotni nadsedět celých sto dnů, ať má Judr. Markéta Langrová radost z dobře vykonané práce, určitě s takovým řešením bude souhlasit, přece je jistě zběhlá i v církevním právu, tak to dovolí, musí znát i církevní právo, nestudovala přeci v Plzni. (Nebo jo?)
Když nás bude deset, odsedíme každý deset dnů, když nás bude stovka, přijdeme v pátek před věznici v osm večer a v sobotu v osm večer nás zase propustí, vždyť bychom odseděli plných sto dnů, no ne? A když nás budou dvě stovky, tak přijdeme ráno v osm před věznici a večer v osm nás budou muset pustit, těch 12 hodin vydržíme, to než nám dají vězeňský mundůr, než nás zavedou na celu, než nás… apod., to to rychle uběhne. Navrhuji, abychom přišli před bránu věznice a všichni měli u krku uvázaný šátek – vzor Ferda Mravenec. Dalším poznávacím znamením by byla na čele fixkou namalovaná značka tykadel.
Původně jsem měl v úmyslu podat stížnost na Judr. Markétu Langrovou, manželku Judra Ivana Langra. Přece ten její soudní výrok je přímo choromyslný. Chtěl jsem tou stížností požádat o přezkoumání duševního zdraví paní Langrové a také zjistit, zdali nesoudila dokonce pod vlivem alkoholu či nějakých omamných látek. Výrok soudu vyhlášený nepříčetným či duševně nemocným soudcem by přece měl být anulován.
Jenomže nevím komu takovou stížnost adresovat.
Samozřejmě, že čin R. Smetany byl tak maximálně na běžný přestupek, tzn. bohatě stačilo napomenutí. Přece normální člověk by takový „přečin“ přešel s úsměvem. Takže výrok soudkyně je silně nenormální a značně amorální. Takto deptat a ničit život bezúhonnému řidiči autobusu (dnes je už bez práce) je přece bezcharakterní pomsta, přitom „škoda“ na plakátech byla ODS již uhrazena!
A navíc to vypadá, že Roman si nejenom odsedí celých sto dnů, ještě mu dle paragrafů přidají nějaké ty úroky. Takže může dle práva dopadnout tak, že z basy už ani nevyleze, neboť víme, jak z celkem nepatrné položky v řádu stovek korun dokáží exekutorské firmy udělat bezproblémově a právně čistě třeba i milióny.
Takže je jasné odkud si vzala soudkyně Langrová příklad – no od svého manžela, který úspěšně provozuje exekutorskou firmu, tak i ona háže roky vězení stejně jako její manžel háže deset tisíc sem, sto tisíc tam, miliónek tu, deset miliónů onam. Takže se bylo od koho učit.
Nakonec jsem ale od stížnosti na Judr. Langrovou upustil, uvědomil jsem si marnost a nesmyslnost svého úmyslu. Neznám z historie příklad, že by si nevolník stěžoval u soudu na svého šlechtice za nějaké příkoří, dokonce už vůbec není známa ani stížnost na nějakého drába či drábka, který nevolníka seřezal holí. Kdepak, nejsou zaznamenány takové případy, vždyť by si ten stěžovatel ještě mnohem více zhoršil svou situaci, a od drábka by dostal ještě mnohem více ran holí.
Samozřejmě je to výsměch právu. Můžeme to brát taky jako zkoušku toho, co všechno dělný lid snese a co všechno si mohou sluhové vrchnosti beztrestně dovolit. A to ještě Markéta Langrová rozdává moudrosti novinářům, kteří přeochotně úslužně citují její věty o spravedlnosti, právu a dodržování zákonů.
Tenhle náš kapitalistický systém nabývá čím dál víc rysů tvrdého feudalismu, žijeme v zemi, kde se prakticky každý paragraf dá překroutit advokáty tak, že nakonec vždy vyhovuje těm „vyvoleným“.
