Pytlík na zvratky

“K největším případům ztráty soudnosti a zcestné identity patří ti příslušníci inteligence, kteří mají problém vzpomenout si, že nejsou bohy.” Thomas Sowell

“Blicí” pytlík bývá běžným vybavením všech letadel. Ekonomické “letadlo” financializace, zřejmě v rámci racionalizace, tento pytlík už ani nenabízí, neb na konci klouzavého letu Pyramidních aerolinek už zřejmě bude jedno, zda oběti či přeživší budou pobliti nebo ne. Elitářští piloti jsou totiž šílení, sami o tom neví, a s tím žádná propaganda nic nezmůže.

Pokud můj úvod není zatím transparentní, snad poskytne lepší navigaci v současném chaosu výňatek ze skvělé knihy prof. Michela Hudsona pod názvem Bublina, a to po ní (The Bubble and Beyond). Než dočtete, budete se shánět nejen po “blicím” pytlíku …

Hudson vidí situaci asi takto :

Svět je globálními finančními elitami vtahován do nové formy ekonomického boje. V tom boji stojí na jedné straně svět globalizovaných financí a na druhé straně reálná výrobní ekonomika, svět práce, a paradoxně I globálními elitami zkorumpovaný “demokratický” stát. Ten samý stat, který byl korupcí a klientelismem přeměněn v nástroj generování nezasloužených zisků privilegovaných a vztahově napojených (jánabráchysmus) a prostředek přechodu státního majetku do předem určených rukou za pakatel – k úhradě dluhů vůči věřitelské oligarchii.

Trik v pozadí dnešní demogracie je přesvědčit voliče, aby podporovali politiky-agenty oligarchů, kteří prosazují osekávání a privatizaci funkcí státu, snižování vlastních příjmů států “vykutálenými privatizacemi” státních podniků a vrháním států do deficitního hospodaření na kopci nesplatitelných soukromých i státních dluhů. Pro finanční sektor je tento stav bonanzou, kdy za bezcenné papírky získává bezpracně a za pakatel titul k reálným hodnotám, statkům a stále větší, dnes již skoro totální politickou i společenskou moc.

Až 40% podíl úžeru na světovém HDP přináší efekt podkapitalizace reálné výrobní ekonomiky ve prospěch (dnes) lukrativnější spekulace, a financializované ekonomiky trpí extrémním zatížením nákladů výroby i spotřeby úžerem finančních institucí, což je činí na světových trzích nákladově nekonkurenceschopnými. Ve svém důsledku pak tyto extrémní náklady výroby eliminují možnost, aby se takto postižené ekonomiky dostaly z deprese tím, že budou vice exportovat., a to i za cenu srážení nákladů na práci pod mez sociálního smíru ve společnosti. A tak se kompetitivní výhody stěhují do států a region méně vysávaných jejich finančním sektorem, méně zadlužených a zemí, ve kterých funkční státní sektor je stále schopen poskytovat reálné ekonomice a jejím občanům-spotřebitelům kvalitní infrastrukturu a dotované, či státem cenově kontrolované služby bez neúměrného daňového, celního či spekulativního předražení. Ve smyslu politickém jde o státy a regiony, kde finanční sektor nemá ještě takovou sílu, aby se zmocnil státu a jeho funkcí a nástrojů, včetně centrální banky a významných akademických institucí.

Cílem finanční globalizace je neustále rozšiřovat svoje “sítě dluhu” po celém světě a pro svoje elitní členy dosáhnout dobytí světa “penězi tvořenými ze vzduchu” pomocí frakčního systému tvorby měn. To, co se jim nepodařilo různými –ismy a jejich vojenskou silou, vývozem různých revolucí nejrůznějších barev, centralizací politické moci v rámci nejrůznějších diktatur, to se jim dnes daří mocí oligopolu na tvorbu FIAT měn, totální kontrolou světového finančního systém Západu.

Ve jménu penězoměnské ideologie “tvorby hodnot” ( “wealth creation”), které reálnými hodnotami vůbec nejsou, finanční sektor dosáhl manipulací a koncentrovanou propagandou jím vlastněných médií transformaci politické ideologie (kabinetní ukázky: Blairismus/Thatcherismus) do takové míry, že elity většiny zemí aplaudují predátorským uchvácením částí státního/společenského vlastnictví (státní podniky, pozemky, surovinové zdroje). Tento aplaus je nejsilnější od doby postupné konfiskace obecních majetků šlechtickými rody v Anglii 16. až 18. století (Ohrazování – Enclosure Movement) zahájenými za Tudorovců s cílem vytvořit privilegovanou společenskou vrstvu rentiérů na jedné straně a nemajetnou bázi “Dickensova” proletariátu pro první průmyslovou revoluci. V pozdější době chování elit připomíná nadšení z úspěchů genocidního vojenské dobývání Nového světa a velké části Evropy. Motiv nadšení je stejný dnes jako před 300 lety – rentiérský svět v rukou pár vyvolených rodů.

Co si mnoho lidí neuvědomuje je skutečnost, že financializace ekonomiky a politiky má stejný efekt, jakým byly dříve důsledky vojenského porobení nepřítele – placení výpalného a tributu (daní uchvatiteli).

Jenže dnes se výpalné a tribut neplatí vítěznému monarchovi či státu, ale soukromým osobám se sídly v daňových rájích či v teritoriích, kde neplatí téměř žádné daně. Státy, které jsou zkorumpovanými elitami připravovány o majetek, z nichž je následovně extrahován zisk bez odpovídajícího zdanění či povinnosti reinvestovat monopolní zisky v zemi, kde došlo k vytvoření zisků, jsou svázány zcela jednostrannými smlouvami na ochranu investic, pod neustálou hrozbou mezinárodních sankcí, okrádány za využití nepostižitelných arbitrážních soudů, v nichž státy vždy tahají za kratší, navíc zkorumpovaný provaz.

Výprodej původně státní infastruktury, zdrojů energií, pitné vody, zemědělské půdy a živočišné výroby, produktovodů a distribučních kanálů základních lidských potřeb do “předem stanovených spřízněných rukou” není ničím jiným než prostředkem dobývání renty na úkor společnosti a její budoucnosti – ekonomické i politické. Rentiéři pak privatizované zdroje příjmů státní poklady mění všude na sadu výběrčích pokladen, které vyžadují monopolní výpalné na pracujících, výrobních jednotkách a všech ostatních součástech nefinanční, reálné ekonomiky. Bez cenové regulace a platných a státem prosazovaných antimonopolních zákonů, mnohdy bez odpovídajícího či jakéhokoli zdanění takto dobyté monopolní renty, bez majetkových daní – není cesta k umoření dluhů, není cesta k prosperitě společnosti. Bohatství vyprodukované v zemi odtéká pryč, do stále mohutnějšího toku globálních majetkových spekulací a dobývání nových teritorií pro království dobývačů renty, pro stále větší moc globálních parazitů.

V éře mohutné prosperity kapitalismu, která na Západě skončila na úplném konci 19. století, zvané též “The Progressive Era” nikdo nepředpokládal, že financování politických stran a politiků ze strany soukromých subjektů učiní z politiky součást “tržní ekonomiky” tím, že umožní finančnímu sektoru, zahrnujícímu banky, pojišťovny a hypotéčnímu byznysu (FIRE Sector), aby si tak koupil stát jako prostředek pro úhradu svých ztrát vyplývajících z špatných investičních rozhodnutí, finančních ztrát či dokonce důsledků systémových podvodů, okrádající jejich zákazníky. Stát měl vždy za úkol regulovat vysoké finance a jejich nenasytný apetit žít na úkor druhých. Stát měl a dlouho i strážil podmínky fair play a rovnováhy v ekonomice i společnosti. Nebyl stvořen pro to, aby “tlustým kočkám” vysokých financí sloužil na úkor všech ostatních, na úkor společnosti a jejího rozvoje.

Ale s jídlem roste chuť, s penězi moc a s mocí připravenost jít do bezohledného konfliktu s celým zbytkem světa. Vlastníte-li centrální banku, mate-li na výplatní pásce servisní elity, rozhodují-li vaše peníze o tom, kdo servisní elitou vlastně bude a kdo ne – slouží-li vám ministerstvo financí i finanční úřad, kontroluje-li li státní dohled nad sám sebou, mate-li moc prosazovat zákony, které vás daňově i jinak zvýhodňují a právně činí beztrestnými, arogance dobývání renty opouští i zemskou stratosféru. Nezajímá Vás ani to, jaké důsledky má vaše parciální superprosperita ničící základy společnosti. Financializované údy státu nezajímají sociální role státu, nezajímá je budování či udržování infrastruktury jakéhokoliv státu, neb jejich povaha je nadnárodní – platí pravidlo vybydlet, vycucat a odejít tam, kde je ještě něco ke zcizení, vybydlení, kde stát ještě zaručuje příjmy, bezpečnost pro parazita a ničím nelimitovaný transfer bohatství z cílové země do daňových či jiných rájů.

Finančnímu sektoru vůbec nezáleží na stavu a vývoji reálné ekonomiky, na níž právě parazituje. Umí sice privilegovaně hýbat penězi po světě, ale neumí hospodařit, budovat cokoli užitečného pro ostatní členy společnosti. Neumí a vlastně ani nechce vytvářet pracovní příležitosti, udržovat rovnováhu a sociální klid ve společnosti. Od konce 60. let minulého století opakovaně prokazuje, že trpí egomaniakální slepotou, neschopností dohlédnout důsledků svého parazitního egocentrismu. Trhá největší ekonomiku světa i svůj evropský experiment zevnitř na kusy. Mrhá inflatujícími penězi na vlastní sebezáchovu – zejména na přežití superbank a superpojišťoven a jejich reálně bankrotujících klientů. Vládci světa hrají vabank a jsou připraveni položit USA i Evropu, celý svět za privilegium tisknout světovou měnu o jeden jediný den déle. Velké finance nejsou již o stanovení reálných tržních cen, o seriózním poskytování služeb, o hybné či převodové páce tržní ekonomiky, jsou o podvodu, insider tradingu, manipulacích s cenami všeho, klientelismu, centrálním dirigismu, absenci obecného práva a pohrdání ústavou, základními lidskými o občanskými právy těch 99 % dole. Mizí důvěra nejen vůči finančnímu sektoru, ale co je horší, i důvěra mezi jednotlivými členy v rámci tohoto sektoru. A to je, z definice, konec dalšího z celé řady zbankrotovaných systémů FIAT měn, podložených jen vírou v to, že podvodník a parazit z principu a podstaty, může být důvěryhodným správcem vašich úspor a investic.

V mezinárodním měřítku vymáhá banksterská oligarchie placení dluhů (vytvořených frakcionálně z reálně neexistujících peněz) prostřednicím privatizace čehokoli, co může mít reálnou tržní hodnotu i v budoucnosti, co může perspektivně nést rentu. Tato privatizace má za důsledek jak zadlužení nového vlastníka u bank, tak ztráty privatizujícího státu, který přichází o dlouhodobý zdroj příjmů do rozpočtu a navíc je nucen (i za využití korupce) prodávat svoje statky výrazně pod reálnou tržní cenou. Političtí lídři, z nichž jen málokdo kdy podnikal, promrhají privatizační příjmy státu na neproduktivní investice, a následně musí výpadek příjmů státního rozpočtu “řešit” zrychleným zadlužováním státu u napojených bank. Nebo dalším omezováním služeb státu občanům – jinými slovy porušováním nepsaného kontraktu mezi daňovým poplatníkem/občanem a jejich společenskou servisní organizací/státem. Privatizace je též zásadním důvodem pro nezdaněnou a nelimitovanou extrakci renty ze země jejího původu, což zásadním způsobem oslabuje její reálnou ekonomiku a koupěschopnost obyvatelstva. Jde o spirálu smrti reálné ekonomiky, na níž závisí bytí a nebytí drtivé většiny občanů privatizujícího státu.

Po desítky let slyšíme ze všech stran, že privatizace všeho je (bolševicky) jedinou cestou k efektivitě, že tržní hospodářství v éře finančního oligarchismu je cestou k nižším cenám, vynucených konkurencí na trhu (který de facto neexistuje). Přitom realita je úplně jiná. Kvalitně, odborně řízený státní podnik investující do vlastního rozvoje a nemrhající dividendami v rámci distribuce renty vykazuje všude lepší hospodářské výsledky než špatně řízený privátní subjekt, dtto nezisková organizace. Přesto je mysl několika generací indoktrinovaných intelektuálů, vychovaných akademiky bez osobních podnikatelských či manažerských zkušeností infikována mantrou: “Jen bankéř umí plánovat, investovat, rozhodovat o tom, co je ve společenském a ekonomickém zájmu společnosti – proto je třeba, aby místo veřejné správy o našich životech rozhodovali experti z bank a právníci, neb všichni ostatní jsou amatéři a neumětelové!”

Přitom obecně pojatá politika je (nebo by měla být) motivována a vedena celospolečenskou poptávkou po zvyšování tempa růstu, zaměstnanosti, tvorby kapitálu (úspor) a zvyšování životní úrovně celé společnosti. To však není možné bez existence vize, koncepcí, dlouhodobých rozvojových plánů a jejich naplňování. Stát musí plnit tuto koncepční úlohu, protože kapitál tuto společenskou roli není ochoten a mnohdy ani schopen plnit. Připomeňme si, že finanční plánování je převážně krátkodobé, krátkozraké, neochotné vstupovat do čehokoli, byť společensky nevyhnutného, co má dlouhou dobu návratnosti či dokonce žádnou návratnost ve fiskálním smyslu, přesto bez takových investic nemůže stát a ekonomika existovat. Nebo snad najdete banku, která zafinancuje velkou přehradu – rezervoár pitné vody? Finanční plánování stále více preferuje kapitalizaci vytvořeného zisku nikoli novými různě rizikovými investicemi do rozvoje reálné ekonomiky a infrastruktury, ale do nákupu cizích dluhopisů s mírou výnosu vyšší než je oficiální úroková míra – neb vnímá investici do papírových příslibů jako bezpečnější a efektivnější než cokoli stavět či budovat.

Podnikatelským plánem finančního kapitálu je neustále zvyšovat míru zadlužení všech, masu inkasovaných/splácených úroků a amortizovat poplatky až do bodu, kdy absorbuje veškeré příjmy občana a subjektů reálné ekonomiky obecně nad hranicí absolutního životního minima. To se ale netýká jen fyzických, ale i právnických osob. Vše nad hranicí nákladů reprodukce, od cash-flow, přes příjmy pronajímatelů, výrobců, distributorů, ale i státu, kde to minimum, co jsou si pánové světa ochotni „utrhnout od huby“ jsou výdaje na obranu a bezpečnost oněch pánů a další opravdu nechutně nevyhnutné služby státu, na kterých se nedá vydělat.

Tuto „finančnickou“ politiku lze dělat dlouho, dokonce i ještě déle, a to v přímé závislosti na míře debilizace společnosti, těch 99 procent okrádaných a zmanipulovaných, co jsou odrbáváni tak dlouho a tak systematicky, že už ani nevnímají, že jim elity šahají do stále prázdnějších a zadluženějších kapes stále nehoráznějším způsobem. A pak, světě div se, přijde krach v duchu Parkinsonova zákona: „Co se musí podělat, podělá se.“ Jak může tento parazitní systém existovat „na věky věků, a nikdy jinak“, když vysaje majetek a kupní sílu z drtivé většiny společnosti? S velmi neflexibilními příjmy obyvatelstva i reálné ekonomiky, devastovanými otevřenou i skrytou inflací, s exponenciálně rostoucími dluhy a podílem splatných úroků na příjmech přesahující možnosti reprodukovat se, natož zlepšovat životní a operační podmínky? Příjmy občanů nerostou meziročně ani o oficiální inflaci, příjmy firem v depresi nerostou, nebo jdou i do červených čísel – zato složené úroky z dluhů a penále z prodlení splátek žádnou brzdu nemají – to nejde do nekonečna. Na konci této cesty je exekutor, bankrot a přechod majetku dlužníka věřiteli/novému vlastníku/bance za pakatel (fire sale price). Na konci je ultimativně pár vlastníků všeho a skoro všichni vlastníci ničeho, včetně práv a svobod. A pak přijde revoluce, nesená tlakem na nové přerozdělení majetku a z něho vyplývající moci – a eliminace Králů slunce včetně dědických nároků. Nové rozdání karet, s novými kartami a novými bankovkami. Vždyť ty FIAT papírky jsou bezcenné, cenu mají úroky a exekuční transfer reálného majetku produkujícího nadhodnotu a zisk.

Cenu v tomto systému nemá nic, na čem se nadá parazitovat. I nebonitní lidé a všechno, co pro svůj život a existenci nepotřebuje úvěr, finanční „služby“ za monopolní ceny a poplatky.

Posměváčci, co pro strom nevidí les a smějí se nadutě konspirační (ne teorii, ale) praxi, sotva ví o tom, že popisovaná dynamika financializované ekonomiky a superkonzumní společnosti už tu byla, a ne jedinkrát. Jsou líní sáhnout po knize, zabrouzdat po internetu, raději věří cizím kecům a vlastním iluzím.

Kromě již zmíněných procesů v Anglii 16. – 18. století, kabinetní ukázkou toho, kam dynamika financializované společnosti – Impéria neodvratně vede, je Římské Impérium a jeho ekonomický a společenský vývoj po roce 133 před Kristem, kdy věřitelé použili násilí a nástroje státu proti Gracchimu a dalším reformátorům. Bezuzdné násilí a všeobjímající korupce byly v historii vždy základní taktikou jak vytunelovat hospodářství země, rozvrátit společenský řád a právní stát, a přitom vytvořit superboháče a superchudáky.

Chamtivost není vybavena sebezáchovnými pojistkami. Proto stávající rakovina rozkládá to, co parazita živí – reálnou ekonomiku, produktivní a tvůrčí práci, kapitálovou tvorbu, bez níž nefunguje socialismus ani kapitalismus, tržní hospodářství. Navíc už ale rozkládá i vlastní orgány parazita. Systémové a systematické podvody a manipulace s cenami skoro všeho na burze, nafukování investičních bublin za přímé účasti státu i centrálních bank, vláda nepostižitelných kriminálníků činí z finančních trhů jeden velký chaos. A hlavně prostředí, v kterém už pravá ruka nevěří levé, že je solventní a že její závazek platí. Chce-li někdo definici konce systému FIAT měn, ke kterému urychleným pochodem směřujeme, je to bublina nedůvěry. A ta je dnes nafouknuta k prasknutí. Chce-li někdo důkaz, stačí reakce trhů na zmínku Bena Shaloma Bernankeho o tom, že by mohl přepnout svůj stroj na ničím nekryté dolary na nižší rychlostní stupeň. Čirá hysterie a podělané prádlo. QE ad infinitum, ve stopách výmarské hyperinflační tragédie. „Inflate, or Die.“ Z této cesty není exit, brzdy nejsou, jedeme s kopce, a na konci je betonová zeď.

Vezmeme-li v úvahu, že generálním cílem dnešních globálních elit je převzetí majetku všech, co nepatří do vyvoleného ranku, vymazání dluhů postupně graduující inflací a/nebo řízený globální bankrot, je pochopitelné že Bernanke a spol. musí tvořit inflační „dolary z ničeho“ jako o závod z titulu agregujícího se dluhu a výše splátek/úroků. Také nepřekvapí, proč téměř žádné z těch „nových“ peněz reaganomicky neprokapávají těm 99 % póvlu. To by tak scházelo, aby vyvolencům někdo překážel při jejich poslední leči na zbývající reálné hodnoty (výrobní prostředky, surovinové či jiné zdroje, zemědělskou půdu apod.). Kdepak ty panské peníze jsou jen pro Pány. A pak, že má každý v torničce maršálskou hůl.

Od okamžiku, kdy Goldman Sachs Paulson přišel do US Kongresu v sáčku ministra financí USA, přiložil svoji wallstreetskou bouchačku k hlavě legislativců a desperátsky pustil bandurskou „Peníze, nebo život“ (v reálu dle Kuciniche: nedáte-li nám z daní 800 miliard USD, položíme (čti Wall Street) tu vaši kůlničku – míněna ekonomika USA – už zítra), uplynulo skoro 6 let. Příčiny, které vedly k Paulsonovu tasení a následné krizi, nebyly vůbec řešeny a následky (stav US a světové ekonomiky) jsou dnes horší než tehdy.

Celou dobu z krize benefitoval jen a jen finanční sektor, spekulanti, hedgové fondy a jiné orgány a metastázy systémové financializační rakoviny. Nikdo jiný.

Je-li vyvolený bankster skutečně tím nepovolanějším k řízení věcí veřejných, ke kormidlování reálné ekonomiky a společnosti, nikdy nepracující cikán Lájoš je mu tvrdou konkurencí:

• Po skoro šesti letech krize byly převedeny dluhy pánů světa na bedra států a jejich daňových poplatníků v takové míře, že bankrotem nejsou ohroženy jen jednotlivé země, ale celé ekonomické bloky.

• Ve stejné době dále narostly dluhy finančních institucí, pákování, zejména nad zákonem stojících megabank a dalších prominentních finančních institucí (včetně centrálních bank) vyrostlo z cca 40:1 až na 80:1

• Na aktivech „oka“ finančního světa (US Federal Reserve) přistálo USD 10 bilionů špatných bankovních dluhů, jejich reálná cena je do 10 centů na dolar. V historii Fedu nevídané zvýšení bilanční hodnoty o celých 150 %.

• Globálně státní zadlužení vzrostlo o cca USD 20 bilionů, tedy o cca 65 %

• Kapitalizace finančních trhů vzrostla o cca USD 26 bilionů (84 %), přičemž globální HDP vzrotlo jen o USD 8 bilionů (11,5 %). Kdo potřebuje ránu do hlavy, aby se mu rozsvítilo, to je recept na děsivou ránu, až ta Bernankeho bublina praskne.

• Globální nezaměstnanost (dle International Labor Organization-ILO) vzrostla o 32 milionů, celkově na 201,4 milionů práceschopných lidí (6,1 %), přičemž na Západě (tj. v USA i EU) dochází posledních 10 let ke snižování reálných příjmů/koupěschopnosti obyvatelstva. Klesá i podíl zaměstnaných na celkovém počtu obyvatel – z 61,3 na 60,2 %.Programy QE kvantitativního uvolňování, čti tvorby ničím nekrytých peněz, skryté inflace, které byly prodávány jako výjimečné, protikrizové opatření, se staly permanentním pilířem podpírajícím finanční systém Západu (i Číny) a prostředkem vývozu US inflace do celého světa. Zvyšují výrobní náklady, snižují marže, snižují konkurenceschopnost, způsobují růst nezaměstnanosti a pád kupní síly obyvatelstva, které tvoří až 72% podílu na HDP. Centrálními bankami tvořené peníze slouží jen k dočasnému přežití bank, pojišťoven a hypotéčních ústavů, všichni ostatní trpí.

• Každý, kdo chápe i jen elementární zákony makroekonomiky, ví, že takto to nejde provozovat do nekonečna. Přestože „mluvící hlavy“ finančního kapitálu stále hovoří o náznacích růstu, úspěchu opakovaně neúspěšných reforem a nápravných opatření (kde vůbec jsou), hovoří o tom, že tato deprese je cyklická, čti normální – nynější hospodářská krize je systémová a poprvé vskutku globální, spojená se zneužitím privilegia na tvorbu světové měny. Je to, zejména na Západě, krize i morální. Zlodějina a úžer převzala kormidlo dějin od reálné ekonomiky a podnikání, a míra zcizování cizího majetku (nikoli tvorba nových hodnot) se stala talmudickým měřítkem úspěchu. Pokud vzrostl podíl finančních nákladů na tržní ceně výrobků za posledních 100 let z cca 5% na současných cca 40%, a nadále roste – není cesta k nějakému oživění reálné ekonomiky. Dnes ani za 20 let.

• Finanční sektor se urval ze řetězu, neslouží reálné ekonomice, ani společnosti, vládne jí v duchu svých perverzních priorit a cílů. Obchodní, výrobní a investiční struktury, které vznikly v důsledku globalizace přestaly být kompatibilní s efektivností trhu, diverzifikovaným charakterem poptávky, potřebami společnosti, jako třeba s nutností soběstačnosti v arktiklech základních lidských potřeb, vytvářejí systémové i společenské nerovnováhy vnitrostátní i v rámci ekonomických bloků – viz EU , ale zejména, nejsou kompatibilní s finanční a dluhovou strukturou, která je dusí a ničí.

Poslední šest let globální vlády banksterů prostřednictvím jimi kontrolovaných měn bylo extrémně výhodných pro majitele kapitálu (specificky pro ty s privilegovaným přístupem k úvěrům a insider informacím), a pro všechny ostatní obdobím utahování opasků a ztrát. Sociálně-ekonomické nůžky se rozevírají současně s poklesem ekonomické aktivity ve světě, sociální smír se stal v éře financializace přežitkem a míra rozhořčení 99 % roste geometrickou řadou a nachází někdy i dost extrémní projevy na ulicích skoro celého světa.

Král slunce je mrtev, ať žije král ……. Nebo, možná, zpět k Leninovu „Stát a revoluce“.

A neviditelná, mnohým už dobře známá ruka trhu se nervózně zachvívá s prstem na spoušti. U toho póvlu člověk nikdy neví, a ty počítačové modely ze slonovinových věží skoupené akademie také nefungují, jak by bylo záhodné. Nejlepší revoluce je ta, co si sám vymyslím, sám vyberu a připravím aktéry, zaplatím to a kontroluji strachem z konečnosti bytí.