Z učebnic, literatury a filmů máme pocit, že období okupace a komunismu bylo dlouhou periodou permanentního boje všeho lidu proti autoritativnímu režimu. Skutečností je, že opravdových domácích odbojářů bylo mnohem méně než vykreslených literárních hrdinů. Máme prostě tendenci si dějiny idealizovat.
Pokud jde o období druhé světové války, řada těch, kdo chtěli bojovat s fašismem, odešla do exilu. Byli to především kvalifikovaní vojáci, piloti a ti, kdo očekávali nacistickou perzekuci. Zahraniční armáda měla dostatek důstojníků, ale nedostatek mužstva. Beneš vtipkoval, že v projevu k česko-britské jednotce užívá oslovení „páni generálové, páni důstojníci a ty, vojíne Picku.“
Nedostatek mužstva měla i východní armáda generála Svobody. Jí se podařilo přesvědčit Rusy, aby pustili nějaké Čechy z gulagů. Později se jednotky doplnily mobilizací volyňských Čechů, kteří si mohli vybrat mezi Rudou armádou a svobodovci. U Svobody očekávali lepší zacházení a navíc získali slib, že se mohou vystěhovat z SSSR do ČSR. Konečně byly jednotky doplněny z řad slovenských zajatců. Málo se ví, že tři vojáci přeběhli v bitvě u Sokolova k Němcům.
To domácí odboj začal slavně a páni důstojníci vytvořili impozantní strukturu. Mysleli, že bojují s liknavou rakouskou monarchií, ale hodně se spletli. Podle těch jejich seznamů je pak všechny pozatýkali. Parašutisté měli problém najít zázemí. Nedivte se, někdo u vás zaklepe a vy nevíte, zdali je to odbojář nebo provokatér gestapa. Zkuste si najít, kolik ilegálních vysílaček reálně vysílalo z protektorátu po heydrichiádě.
Z rodinných pamětí mohu poskytnout toto. Jeden dědeček se do určité naivní formy odboje zapojil a zaplatil za to životem. Byl hodně velkou výjimkou v celém okolí. V druhé větvi rodiny se s odbojem nesetkali. Největší formou odporu bylo občasné poslouchání zahraničního rádia a podání kusu chleba utíkajícímu ruskému zajatci. Za obojí hrozil trest smrti. Strejda o pár kilometrů dál se zapojil do organizace partyzánského oddílu. Jenže to byla provokace gestapa a nepřijít konec války, visel na špagátě a rodinu vystříleli jak králíky.
O čtyřicet kilometrů dál se pustili do odboje koncem války. Přišli k německé jednotce, ať se jim vzdá. Němci, že jo, jen ať si pro ty zbraně přijdou. Přišli, bylo jich pětadvacet. Němci je postavili ke zdi a postříleli včetně čtrnáctiletého kluka. Jiný strejda stavěl barikády v Praze, ale s třemi puškami neměli proti vyzbrojeným jednotkám šanci. Život mu zachránili vlasovci. O tři dny později se díval na to, jak ty vlasovce střílí zase Rusové.
Většina domácích obětí okupace spadala do rasového teroru a porušení přísných pravidel života a hospodářství. Mnoho mrtvých doplatilo na provokace gestapa. Další doplatili na smyšlenky gestapa a příbuzenský poměr k odbojářům. Nebagatelizuji vůbec odpor proti fašismu, jen říkám, jak to bylo strašlivé. Mám doma někde podpisy generálů Fajtla a Svobody. Na oba jsem jako kluk vystál frontu. Na pohřbu generála Peřiny jsem brečel vedle prezidenta Klause. Oba jsme se za ty slzy nestyděli. Bylo to strašlivě emotivní. Peřina symbolizoval čest našeho národa. Lépe řečeno, to nejlepší v nás.
Pokud se ptáte, proč tolik lidí po válce uvěřilo levicově autoritářským receptům, je na to prostá odpověď. Ztotožnili svou děsivou zkušenost s potřebou nového společenského řádu. Ten starý pořádek obviňovali ze dvou světových válek a hospodářské krize. Smrt šedesáti milionů lidí a bída exponovaná poválečným nedostatkem jim přišly jako argumenty velmi výmluvné. Ruský vzor jim přišel prostě jiný. Mnoho o něm nevěděli. A toho, co o něm věděli negativního, se jim zdálo, že se v naší kulturní zemi mohou vystříhat. Kromě toho nás moudrý F. D. Roosevelt v Teheránu prodal Stalinovi stejně jako É. Daladier Hitlerovi. Churchill koulel očima, ale to bylo všechno. Byl tam za chudého příbuzného a Roosevelt potřeboval Stalina, aby vyhrál válku. Atomovou bombu ještě neměl.
Proti heslům Národní fronty téměř nikdo neprotestoval. Znárodnění velkého majetku? Správně! V očích lidí byl po válce skoro každý podnikatel kolaborant. Část majitelů byli Němci, židovští továrníci skončili v koncentrácích a Češi? V očích lidí spolupracovali s okupanty, vždyť chodili na gestapo, na úřady, dodávali pro Říši a vyráběli válečný materiál. A hlídali lidi, aby v podnicích nekradli, což se za okupace považovalo za přirozené právo a téměř za formu odboje. Po válce leželi národu v žaludku taky sedláci a obchodníci, protože prodávali černé potraviny a zboží za šílené ceny, které lidem vytahaly z kapes poslední kousky domácího jmění…
Drtivá většina majetku byla v Čechách znárodněna dříve, než přišli komunisté k absolutní moci v únoru 1948. Skoro nikdo to netuší a je jistě milosrdné to svádět na komunisty. Strany se na tom dohodly s prezidentem již před koncem války. Komunisté pak vlastně už jen hloupě paběrkovali. Mnoho si nepomohli, nicméně podařilo se jim naštvat hodně lidí.
Do února 48 žili snad klíčoví komunisté v jisté iluzi, že situaci mají pod kontrolou a netrpělivost Stalina a Beriji je formou pomoci, aby mohli definitivně převzít moc. Po únoru sami ztratili kontrolu nad klíčovým bezpečnostním sektorem. Jak se to stalo? V roce 1949 se Tito vzepřel Stalinovi a bezmocný tyran naordinoval krvavou lázeň zbytku svého impéria, aby nedošlo k intelektuální nákaze. Generalissimus neměl zábrany. Utopil dosud v krvi všechny své odpůrce, neměl výčitky z osudů milionů, jen atentát na Tita mu hloupě nevyšel. To pokládal za otázku času, teď musel „ukáznit“ ostatní.
Stalin dal pokyn k hledání nepřítele. Ten mohl být všude včetně úplně nevyšších míst. Nebyl tam, ale stejně ho našli. A odsoudili. Nehledě na období státního zločinu v letech 1949-54, má ovšem režim na počátku zřetelnou většinovou podporu. Ovzduší strachu z přepadení země, ohrožení územní celistvosti (dědictví Sudet) a víra v úspěch budoucí společnosti, stejně jako ruská záštita bezpečí, to jsou efekty zkušenosti s válkou i krizí, a také efekty účinné propagandy. Kunderovského agenta chodce by v roce 49 udalo devět prokádrovaných vysokoškolských studentů z deseti. Pět z přesvědčení, čtyři ze strachu. Ani u desátého nehledejte moc v motivaci odpor proti režimu. Nespolehliví studenti byli přece vyakčněni (vyhozeni ze školy akčními výbory). Samozřejmě, že dnes i ti účastníci budou tvrdit, že to bylo jinak. Jenže nalistujte si dobovou literaturu i pozdější popisy. Přečtěte ten Kunderův Žert. Lidská paměť je selektivní a zamlčuje, co se nám už nehodí.
Až po Stalinově smrti znovu národní orgány získávají kontrolu nad bezpečnostními složkami, život se normalizuje a čistky slábnou. Lidé chtějí žít a ne válčit, holky chtějí pěkné šaty, kluci motorky, cigára, pivo… Chtějí byty, školky, jesle, umění, maso a pomeranče. Socialismus jim to postupně nějak dává. Jakkoli novinářští elévové dnes píší o stálém nedostatku, přídělový systém byl v Československu zrušen dříve než v Británii. Všude byla poválečná nouze… Dělníkům jsou přidělovány byty zdarma, děti mají slušnou školu a úroveň lékařské péče šedesátých let snese světové srovnání. Chybí širší sortiment, služby, luxus a ve vysoké ceně aut se kompenzuje nízká cena bydlení.
Svoboda šedesátých let přijde lidem úžasná. Srovnávají ji s minulostí, s protektorátem či temnotou padesátých let. Je to jistě úplně jiná svoboda než dnešní. Ale pamětníci včetně emigrantů ji subjektivně pociťovali jako srovnatelnou a snad i vyšší. Klíč je samozřejmě v užití dobových měřítek.
Osmašedesátý rok byl vrcholem iluze a startovním bodem deziluze. Kladný vztah k Rusku se změnil. Z božského ochránce se stal okupant a všechny jeho dosud tolerované záporné rysy náhle nabyly jasných kontur. Svoboda dostala masivní hranice. Statisíce lidí přišly o postavení, ztratily partajní legitimace. Jiní měli zaražený postup a stroj strachu o pozici, školu pro děti, bytový pořadník či devizový příslib nutil nevybočovat z řady.
Stejně jako ve válečném tématu literatura a televizní seriály oplývají větším množstvím bojovníků proti režimu, než dobová realita. Chartu 77 podepsalo během desetiletí necelé dva tisíce lidí, z nichž většina už osobně neměla co ztratit. Přesto to byl velký projev odvahy. Stovky z těch podepsaných byli bývalí komunisté, desítky na seznamech StB. Jak je to jen dnes snadné soudit… Otevřené projevy nesouhlasu byly ovšem velmi řídké. Nejvyšší četnost kritiky byla kupodivu uvnitř komunistických organizací. Ani to není žádný zázrak. Tam se to totiž za zavřenými dveřmi smělo.
Kdo chtěl emigrovat, uměl najít cestu. Ještě nějakou dobu po osmašedesátém byla hranice otevřená. Později bylo pro běžného občana možno koupit zájezd na západ nebo do Jugoslávie. Skupina lidí, kterým byl odepírán pas, byla poměrně úzká. Aktivním disidentům se vystěhování později dokonce nutilo… Hlavní brzdou emigrace nebyl zdaleka ostnatý drát na hranici, ale strach o osud blízkých doma a nemožnost návratu či kontaktu.
Normalizace obnovila poslušnost ale pohřbila nadšení. Pragmatismus vystřídal fanatickou víru. Lidé respektovali režimní hranice a hledali si nové světy jako chatařství, kutilství, sport… Osmdesátá léta přinesla hodnoty jako zájem o rodinu, slušnou kulturu, vzdělání, odbornost. Statisícové náklady dobrých knih včetně poezie se už nebudou opakovat. Tento podivuhodný svět se někdy vznešeně nazývá vnitřní emigrací. Chceme vypadat lepší, než jsme byli.
Mladíci, kteří ten svět nikdy nepoznali, píší posměšně o světu, kde nikdy nebyly banány či pomeranče. Víte, já pamatuji od konce šedesátých let, že ty banány i pomeranče spíš byly než nebyly. Dovážely se ale jako sezónní ovoce, takže hlavně kolem vánoc. Zmizely z celoroční nabídky po ropné krizi, kdy stát, který téměř neměl dluhy, raději odepřel ty banány, než by se zadlužil. Lidem snad ale ani nevadily ty pitomé banány, jako to, že obchody měly hloupou otevírací dobu, neochotný personál, ušmudlané regály a fronty. Zboží, které mělo málo variet, nápadů, uniformitu, a bizarně stanovené pevné ceny, takže jedno zůstávalo ležet a o druhé jsme žebrali a podpláceli u prodavačů, protože bylo někde pod pultem. Měli jsme vztek, protože lepší zboží bylo v Tuzexu. Měli jsme vztek, protože najednou z trhu zmizela nějaká pitomost a nebyla dlouho k sehnání. Pochopíte, že vyhořela fabrika, ale nepochopíte, že lidé stojí frontu na momentálně nedostatkový toaletní papír, který má režim ideologicky zakázáno zdražit, stejně jako cigarety Sparta v tvrdé krabičce. To pak zapomenete, že jste od fabriky dostali zadarmo byt, platíte symbolický nájem a škola a doktor jsou zadarmo. Sdělení, že zas není hajzlpapír, přebije všechno…
Nechci lakovat, že starý režim byl nějak lepší. Jako ekonom jsem hořce poznal, že nemá perspektivu. Jsem rád, že žiji dnes a mám se mnohem lépe. Uvědomte si ale, že všichni to tak nepociťují. Jsou skupiny lidí, které silně poklesly na společenském či platovém žebříčku. Ne vždy je to spravedlivé. Ale to už je jiná historie.
Reálie reálného socialismu a antifašismu jsou prostě trochu jiné než tradovaná klišé. Nebojme se toho, potřebujeme víc pravdy. Jsme dospělí a nepotřebujeme milosrdné lži. Politik, umělec či publicista, který dnes okázale loví problémy v minulosti, protože už je to bez rizika, je ubohý a směšný. Odvahu měl možnost dokázat v minulosti. Neprokázal ji. My, kdo si ty dnešní „hrdiny“ pamatujeme z té doby, se nemůžeme zdržet úsměvů.
Nedávno mi jeden z uznávaných zdejších blogerů napsal, že stále čeká na tu novou, lepší generaci. Odepsal jsem mu, že čeká zbytečně. Lidé jsou stále stejní. Jen se mění podmínky života. Za názory nebo rasu se dnes naštěstí nepopravuje ani nezavírá. O tom, že lidé se moc nezměnili, svědčí pár pravidelných nadávek dole pod blogem a nějaká ta zlodějna. Přesto žijeme ve šťastné době.
