Rebelové si chtějí stěžovat v OSN: Západ prý málo válčí

Opakovaná tvrzení Obamovy administrativy, že válka v Libyi není vedena snahou dobýt zemi a předat ji do rukou povstalců, zřejmě stále ještě nedorazila do Benghází.

Právě tam totiž povstalecký generál Abdal Fatáh Júnis ostře odsoudil NATO a USA, že válčí z jeho pohledu moc málo a že rebelům ani v nejmenším napomáhají dobýt ani Brigu, ani Misurátu. Na tiskovce přitom oba (byť USA a NATO ve skutečnosti jedno tělo a jedna duše jsou), že se „vymlouvají, že nechtějí zabíjet civilisty". (BTW, v Afghánistánu se na to už dávno nevymlouváme a civilisty prostě zabíjíme). „NATO by mělo být na naší straně," trval na svém generál Júnis a pohrozil, že jeho povstalecká vláda si – pokud válka nebude dostatečně eskalovat – půjde stěžovat do Rady bezpečnosti OSN. Generál Júnis je přitom oním generálem Júnisem, který ještě v únoru před přeběhnutím k povstalcům Kaddáfího jménem řezničil ve funkci libyjského ministra vnitra. Právě na tohle jeho angažmá se na tiskovce v Benghází kdosi opovážil zeptat, byl vyvlečen ze sálu a o jeho osudu se nic neví. A Júnis pak jakoukoli svou řezničinu v klidu popřel. A k tomu všemu se, přiznává slovutný The Economist, ze západní intervence nejvíc radují libyjští džihádisté. Tak nějak se zdá, že libyjskou revoluce – pokud tedy nějaká ve skutečnosti vůbec byla – už žádnou libyjskou lidovou revolucí není: uzurpovali si ji pro sebe bývalí Kaddáfího nohsledi, katarský mediální koncern známý jako Al Džazíra a partikulární agendy jednotlivých útočících západních zemí, respektive jejich čelních politiků.

Tak to bychom tedy měli obrázek o našich přátelích v Libyi, byť zajímavostí kolem této fraškoidní války (kdyby při ní samozřejmě neumírali lidé), je mnohem víc. Třeba velitel afrického velení amerických ozbrojených sil (AFRICOM) generál Carter Ham má nyní za úkol vysvětlit africkým zemím, proč že se to vlastně v té Libyi válčí. Před senátním výborem pro ozbrojené síly generál připustil, že řada členů Africké unie tuhle válku odmítá, ale slíbil, že bude při svém vysvětlování „tak pravdivý a upřímný, jak jen bude moci". A právě to může být (pro cyniky, samozřejmě) poměrně legrační záležitost, protože, kdyby Obama nějaké přijatelné vysvětlení pro válku měl, už by ho nejspíš americkému „lidu" prozradil a nebál by se s ním předstoupit ani před Sněmovnu reprezentantů. Nic z toho ale se nestalo, a tak si musíme vystačit s názorem ministra obrany Roberta Gatese, že válka pro USA „není životně důležitá". Ruku na srdce, pro obhajobu války je to ale argument hodně slabý.

And now for something completely different. Zdá se, že se bahrajnské kárlovské rodině s pomocí žoldnéřů a saúdské vojenské „bratrské" asistenci podařilo svůj národ zcela zadupat. V pondělí úřady zavřely jediný opoziční list v zemi, Al Wasat, a v úterý už byl opět v provozu, ovšem s provládním šéfredaktorem. Všichni v Bahrajnu ztichli. Nikdo nemluví. Lidskoprávní aktivisté, novináři, bloggeři vystupující pod svými skutečnými jmény zmizeli. Mnozí byli uvězněni, další se skrývají… Depresivní textík Christian Science Monitor o konci revoluce v Bahrajnu. Arabští bloggeři se obávají, že příštích zhruba deset let bude pro Bahrajn pod ozbrojeným dohledem fundamentalistické Saúdské Arábie obdobím skutečného temna. Pozice OSN k Bahrajnu je víc než trapná – k tomu se ukazuje, že cestu zástupce šéfa OSN do Bahrajnu nezarazil sám Bahrajn, ale Saúdská Arábie.

Náladu při pohledu na region může nicméně lehce povznést…ano, jistě, Egypt. V tamních médiích nyní sílí kritika Saúdské Arábie (na což saúdská média reagují reciproční kritikou „nového Egypta" a jeho nové zahraniční politiky). A k tomu se navíc egyptští súfisté a další muslimské skupiny chystají demonstrovat před saúdskou ambasádou v Káhiře proti tomu, že Saúdové financují egyptské radikální saláfistické skupiny, které terorizují zemi. (Saúdové však region svírají čím dál pevněji a je nejspíš nejvyšší čas, aby jim ta ropa už konečně došla. Než se tak ale stane, pustila syrská vláda licenci na třetího mobilního operátora vybraným firmám — Saudi Telecom Co. a Qatar Telecom QSC. Další důvod, proč Saúdové pád Asadova režimu nepřipustí.)

Ještě jedna poznámka k Egyptu: bývalý šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii a nositel Nobelovy ceny za mír Muhammad Baradej prohlásil, že pokud bude zvolen egyptským prezidentem a „Izrael zaútočí na Gazu, vyhlásíme sionistickému režimu válku". V rozhovoru pro deník Al Watan řekl (slíbil?): „V případě jakéhokoli budoucího izraelského útoku na Gazu – coby příští prezident Egypta – otevřu pohraniční přechod v Rafahu a začnu zvažovat různé možnosti naplnění společné arabské obranné smlouvy." Dodal, že „Izrael ovládá palestinskou půdu" a žádný pokrok v řešení izraelsko-palestinské otázky nenastal hlavně proto, že „v regionu panuje nerovnováha sil, což je situace vytvářející jednostranný mír".  Co z toho vyplývá? Pro Izrael nejspíš vůbec nic, pro Palestince pohlazení po duši a pro Baradeje jen to, že se příštím prezidentem Egypta nestane. Rozhodně.

A když už jsme u Palestinců, Obamův blízkovýchodní zástupce Dennis Ross zopakoval „trvající nesouhlas" Bílého domu s uznáním palestinské státnosti. Palestinský stát prý nikdy nebude moci vzniknout rezolucí Rady bezpečnosti OSN (jak se to ovšem na druhou stranu stalo Izraeli), ale jen případně prostřednictvím dohody s Izraelem, pokud bude židovský stát se vznikem palestinského státu souhlasit.

A je to. Jemen a spol si necháme na příště.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku